Zdravotní argument pro obě daně je v českých datech dobře podložený a tenhle web ho popsal opakovaně. Spotřeba alkoholu je 10,6 litru čistého lihu na osobu 15+ proti průměru OECD 8,4. Úmrtnost na chronická onemocnění jater je 19,5 na 100 tisíc obyvatel proti unijním 13,7. Nadváhu nebo obezitu má 26,3 % českých dětí ve věku 6–9 let. Spor tedy dávno není o tom, jestli je tu co řešit. Spor je o tom, kolik takový balíček skutečně vynese — protože právě na výnosu se politicky rozhoduje, a právě výnos je v návrhu uveden jako jedno číslo bez výpočtu.
Zdroje: indikátory HSPA Monitoru (OECD Health Statistics, Eurostat, SZÚ/WHO COSI); inkaso spotřebních daní podle predikce Ministerstva financí a statistik Celní správy ČR. Plné citace v sekci Zdroje.
Poslední z těch čtyř čísel je pro celou debatu klíčové a v návrhu chybí. Celé dnešní inkaso spotřebních daní z alkoholu je zhruba 15,5 miliardy korun ročně. Slib „10 až 15 miliard navíc“ tedy znamená, že by daňový výnos z alkoholu a nově i z nápojů měl vzrůst zhruba na dvojnásobek. To není nemožné — ale je to řádově jiná ambice, než jak návrh vyznívá, a zaslouží si rozpočet po složkách.
(a) Tiché víno: jediný alkohol s nulovou sazbou
Tady je návrh nejsilnější, protože nenavrhuje nic nového — jen odstraňuje výjimku. Česko zdaňuje líh sazbou 39 100 Kč na hektolitr etanolu, pivo podle stupňovitosti a velikosti pivovaru, šumivé víno a meziprodukty 2 340 Kč na hektolitr nápoje. Tiché víno má sazbu nula. Sklenka prosecca je zdaněná, sklenka veltlínu ne, přestože obsahuje zhruba stejné množství alkoholu.
Návrh srovnat tichému vínu sazbu se šumivým — tedy 23,40 Kč na litr — je na stole opakovaně. Národní ekonomická rada vlády ho doporučila už v roce 2022 s odhadem „až pět miliard“ ročně, respektive zhruba čtyř miliard. Analýza Institutu pro společnost a politiku spočítala na objemu roku 2018 dokonce 5,1 miliardy a upozornila, že tichá vína tvořila 93 % objemu trhu s vínem, ale jen 0,24 % celého inkasa spotřebních daní. Politicky návrh dosud vždy padl: naposledy vypadl z konsolidačního balíčku, letos v červnu ho veřejně podpořil premiér i předseda rozpočtového výboru — a stejně vzápětí narazil na moravský blok napříč stranami.
Kolik by to bylo dnes? Spotřeba vína v Česku klesá: podle ČSÚ z 20,5 na 19,5 litru na obyvatele v roce 2024. Při 10,90 milionu obyvatel je to zhruba 2,13 milionu hektolitrů veškerého vína. Kolik z toho je tiché, ČSÚ nerozpadá — a právě tenhle podíl je největší jednotlivá nejistota celého výpočtu. Při konzervativních 75 % vychází statický výnos 3,7 miliardy, při 93 % z citované analýzy 4,6 miliardy. To je horní mez: předpokládá, že se spotřeba nezmění.
Nezmění se ale. U lahve za 100 až 150 korun znamená 23,40 Kč na litr zdražení o 12 až 18 procent. Meta-analýza 112 studií vlivu ceny alkoholu na spotřebu (Wagenaar a kol., Addiction 2009) uvádí průměrnou cenovou elasticitu poptávky po víně −0,69. Z toho plyne pokles objemu o 8 až 12 procent a reálný výnos 3,3 až 4,3 miliardy korun. Odhad NERV „až pět miliard“ tedy nebyl přehnaný — jen byl statický a stál na větší spotřebě, než jaká je dnes.
(b) Daň ze slazených nápojů: kolik vynáší jinde
U slazených nápojů nemusíme odhadovat vůbec — stačí se podívat, kolik daň vybírá v zemích, které ji mají, a přepočíst to na obyvatele. Dvě srovnání jsou pro Česko relevantní. Polsko má od roku 2021 „opłatę cukrową“ vázanou na obsah cukru (0,50 zł za litr plus 0,05 zł za každý gram cukru nad 5 g na 100 ml, strop 1,20 zł/l). V roce 2024 vybralo 1,49 miliardy zlotých — a výnos je od začátku pozoruhodně stabilní: 1,47 (2021), 1,65 (2022), 1,50 (2023), 1,49 (2024). Velká Británie má od roku 2018 pásmovou daň podle obsahu cukru a vybrala v rozpočtovém roce 2024/25 327 milionů liber.
Zdroje a přepočet: polský výnos 1 492,9 mil. zł na 37,49 mil. obyvatel; britský 327 mil. £ na ~69,3 mil. obyvatel; přepočteno kurzem ČNB k 14. 8. 2026 (1 GBP = 28,34 Kč, 1 PLN ≈ 5,82 Kč). Český odhad je čistý výnos ze studie PAQ Research (2023) dělený 10,90 mil. obyvatel. Vlastní přepočet HSPA Monitoru.
Přepočteno na české poměry: britská úroveň by v Česku znamenala 1,5 miliardy, polská 2,5 miliardy. A přesně mezi to padá i jediný domácí propočet, který existuje. Studie PAQ Research z října 2023 (Komárek, Prokop, Šoltés) navrhla pro Česko polský model a spočítala čistý výnos 2,7 miliardy korun ročně — už po odečtení propadu DPH z nižší spotřeby i nákladů na výběr daně. Ta konvergence tří nezávislých cest je silná indicie: daň ze slazených nápojů v české velikosti a při sazbách, jaké dnes fungují v Evropě, dá 1,5 až 2,7 miliardy korun. Ne víc.
Britská lekce: čím líp daň funguje, tím míň vynese
Britský případ je v celé debatě nejdůležitější a zároveň nejčastěji citovaný špatně. Když se v roce 2016 Soft Drinks Industry Levy ohlašovala, ministerstvo financí počítalo s výnosem 500 milionů liber ročně. Ještě před tím, než daň vůbec začala platit, snížilo odhad na 300 a pak na 240 milionů. Důvod nebyl žádný výpadek — byl to úspěch. Výrobci dostali dva roky na to, aby se sazbě vyhnuli, a využili je: celkové množství cukru prodaného v nealkoholických nápojích kleslo mezi lety 2015 a 2019 o 35,4 % (ze 135 500 na 87 600 tun) a prodejně vážený obsah cukru se propadl o 43,7 % (z 5,7 na 2,2 g na 100 ml). Daň nezdražila limonády — přeformulovala je.
Z hlediska zdraví je to nejlepší možný výsledek. Z hlediska rozpočtu je to zklamání: výnos se drží kolem tří set milionů liber a navíc pomalu klesá (355 mil. v roce 2022/23, 338 v 2023/24, 327 v 2024/25). Toto je jádro celého problému a návrh PEER to zatím nepřiznává: zdravotní a fiskální cíl táhnou proti sobě. Daň, která zdravotně zafunguje, vybere méně. Daň, která spolehlivě vybere hodně, znamená, že se spotřeba nezměnila. Formulace „10–15 miliard i po zohlednění poklesu spotřeby“ se tváří, jako by šlo mít obojí — a nejde.
(c) Elasticita není teorie. Česko si ji právě vyzkoušelo na lihu
Jak silná ta reakce je, se dá změřit. Nejnovější systematický přehled realizovaných daní ze slazených nápojů (Andreyeva a kol., JAMA Network Open 2022, 86 studií) našel průměrnou cenovou elasticitu poptávky −1,59 (95% interval spolehlivosti −2,11 až −1,08), promítnutí daně do ceny na 82 procentech a průměrný pokles prodejů zdaněných nápojů o 15 %. Substituci k nezdaněným nápojům studie nenašla, zato u pásmových daní opakovaně dokládá reformulaci receptur. Poptávka po slazených nápojích je tedy elastická: každé procento zdražení srazí prodeje o víc než procento.
A Česko má vlastní, čerstvý a ještě přesvědčivější důkaz — u lihu. Ministerstvo financí zvedlo sazbu spotřební daně z lihu o 10 % v roce 2024, o dalších 10 % v roce 2025 a o 5 % letos, s očekáváním zhruba miliardy navíc ročně. Skutečnost: inkaso roku 2023 činilo 8,97 miliardy korun; v roce 2024 bylo o sedm milionů nižší a v roce 2025 o sto milionů nižší než v roce 2023. Po kumulativním zvýšení sazby o víc než pětinu vybral stát z lihu méně než předtím. Ministerstvo to vysvětluje klesající spotřebou u mladší generace, předzásobením a přeshraničními nákupy — a pro rok 2026 predikci inkasa raději snížilo (o 0,9 miliardy u lihu, 0,4 u tabáku, 0,2 u piva).
Pro posuzovaný návrh z toho plyne jediné: položka „úprava daně z alkoholu“ je fiskálně nejslabší z celé trojice. Na stávající základně kolem 15,5 miliardy může další zvýšení sazeb přinést nula až jednu miliardu — a to je při optimistickém předpokladu, že se opakuje trend z let 2024–2025, ne že se prohloubí.
| Složka | Statický výnos | Po reakci poptávky | Klíčové předpoklady |
|---|---|---|---|
| Tiché víno, sazba 23,40 Kč/l | 3,7–4,6 mld | 3,3–4,3 mld | 19,5 l vína na obyvatele (ČSÚ 2024); tichá vína 75–93 % objemu; elasticita −0,69 |
| Slazené nápoje, polský model | ~3 mld | 1,5–2,7 mld | doložený výnos na obyvatele v Polsku a UK; čistý odhad PAQ po propadu DPH |
| Úprava daně z alkoholu (líh, pivo) | 1–1,5 mld | 0–1 mld | česká zkušenost 2024–2026: +21 % sazby u lihu = inkaso pod úrovní 2023 |
| Celkem | 8–9 mld | 5–8 mld | všechny tři kroky zavedené současně |
| Slib v návrhu PEER | — | 10–15 mld | „i po zohlednění poklesu spotřeby“; bez uvedeného výpočtu |
Metodika: vlastní propočet HSPA Monitoru z veřejných zdrojů uvedených níže. Statický výnos = objem × sazba beze změny chování. „Po reakci poptávky“ aplikuje publikované cenové elasticity (víno −0,69; slazené nápoje −1,59) a u alkoholu doloženou českou zkušenost. Rozpětí odráží nejistotu vstupů, ne přesnost metody — čísla jsou řádová.
(d) Regresivita — a proč na ni odpovídá až účelové vázání
Nejsilnější námitka proti oběma daním není fiskální, ale sociální, a je věcně správná: spotřební daně jsou regresivní. Nízkopříjmová domácnost vydá za slazené nápoje a levný alkohol menší absolutní částku než bohatá, ale větší podíl svého rozpočtu — takže ji stejná daň zatíží víc. Domácí studie PAQ Research to explicitně přiznává a navrhuje kompenzaci mimo daň samotnou (progresivnější zdanění práce, přídavky na děti, nižší DPH na základní potraviny).
Mexická zkušenost tuhle úvahu komplikuje. Analýza národního šetření příjmů a výdajů (Quiroz-Reyes a kol., PLoS One 2025) potvrdila, že zaplacená daň tvoří u nízkopříjmových domácností větší podíl výdajů — a zároveň zjistila, že tytéž domácnosti snížily spotřebu zdaněných nápojů a potravin výrazněji, protože jsou citlivější na cenu. Regresivní zátěž se tím částečně vyváží a zdravotní přínos připadá nejvíc těm, kdo nesou nejvyšší riziko. Jen částečně — a zbytek je otázka, co stát udělá s vybranými penězi.
A přesně tady má návrh PEER svůj nejsilnější prvek, který sám nerozvíjí: účelové vázání minimálně 40 % výnosu do Fondu prevence. Prevence je totiž jediný typ výdaje, který nízkopříjmové skupiny čerpají relativně nejvíc — a jehož absence je dnes měřitelná. Česko dává na organizovanou prevenci 2,74 % běžných výdajů na zdravotnictví proti průměru OECD 3,2 %; při celkových zdravotních výdajích 696,7 miliardy korun (ČSÚ, 2024) jde řádově o 18 až 19 miliard ročně. Čtyřicet procent z realistického výnosu 5–8 miliard znamená 2,0 až 3,2 miliardy — tedy ne slibovaných 4–6, ale pořád dost na to, aby se objem prevence zvedl zhruba o desetinu až šestinu a její podíl se přiblížil průměru OECD. To je z celého balíčku měřitelně nejcennější efekt.
Že to není samozřejmost, ukazují oba evropské precedenty. Polsko posílá 96,5 % výnosu cukerné daně přímo do Národního fondu zdraví — vázání funguje a je zákonné. Velká Británie naopak výnos zpočátku směrovala do programů proti dětské obezitě a školního sportu, ale po prvním roce se peníze postupně rozpustily v obecném rozpočtu. Pokud má být účelové vázání odpovědí na regresivitu, musí být napsané tak, aby vydrželo víc než jeden rozpočtový rok — jinak zůstane jen rétorickou figurou v důvodové zprávě.
Co by muselo platit, aby 10–15 miliard vyšlo
Číslo z návrhu není nesmyslné. Jen předpokládá věci, které v něm nejsou napsané — a stojí za to je vyslovit nahlas, protože každá z nich má cenu:
-
Víno zdaněné podle alkoholu, ne podle objemu
Sazba srovnaná s lihem na gram etanolu je zhruba dvojnásobek sazby šumivých vín. Politicky mnohem těžší než „srovnáme to s prosseccem“.
-
Cukerná daň výrazně nad polskou úrovní
Polský model dá v české velikosti kolem 2,5 mld. Dvojnásobný výnos vyžaduje víc než dvojnásobnou sazbu — elasticita ukrajuje.
-
Spotřeba reaguje málo
Nejtvrdší podmínka: horní hranice výnosu předpokládá, že lidé pijí dál skoro stejně. Pak ale daň neplní zdravotní cíl, kvůli kterému vznikla.
-
Bez erozí základu
Žádné výjimky pro malé vinaře, žádné odplouvání nákupů za hranice, nízké náklady výběru. Zkušenost s lihem ukazuje, že tohle není zadarmo.
Pozn.: Podmínky se navzájem nevylučují, ale třetí jde proti smyslu opatření. Schéma shrnuje předpoklady odvozené z rozkladu v tabulce výše.
Poslední věc, kterou stojí za to říct: rozpočtový a zdravotní argument se dají oddělit — a měly by být. Je-li cílem konsolidace, je zdanění tichého vína nejpřímější a nejlépe spočitatelný krok z trojice; při schodku, o kterém se u příštího rozpočtu mluví ve stovkách miliard, jsou tři až čtyři miliardy z odstranění jediné výjimky reálné peníze a nikdo je nemusí obhajovat zdravím. Je-li cílem zdraví, je nejlepší volbou pásmová daň ze slazených nápojů podle obsahu cukru — protože její hlavní účinek, jak ukázala Británie, není ve výběru, ale v přepsaných recepturách. A je-li cílem obojí najednou, je poctivé napsat, že se ty dva cíle částečně vylučují, a rozhodnout, který má přednost.
Naše odpověď na otázku z titulku tedy zní: na sazbách, které jsou dnes v Evropě běžné, vydrží spočítat pět až osm miliard korun ročně, ne deset až patnáct. Je to skoro poloviční číslo — a přesto je to dobrá zpráva pro návrh samotný. Pět až osm miliard z opatření, které navíc srazí spotřebu cukru a alkoholu, je smysluplná politika. Deset až patnáct miliard bez výpočtu je číslo, které v prvním kole rozpravy někdo rozebere — a strhne s sebou i tu část návrhu, která obstojí.