Pro koho je tento text: pro tvůrce zdravotní a sociální politiky, plátce, poskytovatele pobytových i domácích služeb — a hlavně pro statisíce lidí, kteří se starají o stárnoucího rodiče a v žádné tabulce nejsou vidět. Dlouhodobá péče je místo, kde se zdravotní a sociální systém potkávají, přebírají si pacienta a často si ho i podávají z ruky do ruky. A je to nejrychleji rostoucí výdajová položka stárnoucích zemí.
Začněme u konkrétní scény. Paní Věra, čtyřiapadesát let, jezdí každý druhý den po práci k matce do Havlíčkova Brodu. Mamince je devětaosmdesát, po dvou pádech, s počínající demencí. Věra vypere, uvaří, podá léky, zkontroluje, jestli na sporáku nezůstal hrnec. Místo v zařízení s ošetřovatelskou péčí jí v kraji nabídli s čekací dobou přes rok. Domácí ošetřovatelská služba přijede dvakrát týdně na čtyřicet minut. Zbytek — tedy téměř všechno — dělá Věra. Zadarmo, po nocích, na úkor vlastního zdraví i kariéry. V žádné statistice výdajů na péči její práce není. A přitom právě ona drží systém pohromadě.
Co měříme
Indikátor sleduje celkové výdaje na dlouhodobou péči jako podíl na HDP. Dlouhodobá péče (anglicky long-term care, LTC) je soubor zdravotních a sociálních služeb pro lidi, kteří kvůli stáří, nemoci nebo postižení nezvládají sami běžné denní činnosti. Zahrnuje péči lůžkovou (léčebny dlouhodobě nemocných, domovy se zvláštním režimem, ošetřovatelská lůžka), i péči poskytovanou doma a v komunitě. Podíl na HDP je mezinárodně srovnatelná míra, kterou publikuje OECD i Eurostat: říká, jakou část svého bohatství stát vynakládá na péči o nejzranitelnější seniory.
Zdroj: OECD Health at a Glance 2023 (data 2021, % HDP); ČSÚ Výsledky zdravotnických účtů (absolutní výdaje 2023); indikátor pracovníků LTC HSPA Monitoru. Hodnoty odpovídají datovému kontraktu.
Hned na začátku je nutné rozlišit dvě věci, které se snadno pletou: kolik peněz do systému jde, a jak se péče odvádí. Podíl 1,9 % HDP říká jen to první — a vychází zhruba průměrně. Druhé číslo, 2,1 pracovníka na sto seniorů, říká to druhé, a je hluboce podprůměrné. Mezi nimi je propast, kterou v Česku zaplňuje neformální rodinná péče: dcery, manželky, snachy. Tahle propast je hlavní příběh celého indikátoru.
Jak vypadá stav v ČR
V absolutních číslech výdaje na dlouhodobou péči rychle rostou. Podle zdravotnických účtů ČSÚ dosáhly v roce 2023 bezmála 144 miliard korun — z toho 86,8 miliardy připadlo na dlouhodobou zdravotní péči a 57,1 miliardy na dlouhodobou sociální péči. Za poslední dekádu se objem zhruba zdvojnásobil. To je dáno demografií: seniorů nad 65 let je v Česku přes 2,2 milionu, tedy zhruba pětina obyvatel, a nejrychleji přibývá těch nejstarších, kteří péči potřebují nejčastěji.
Jako podíl na HDP ale výdaje stagnují kolem 1,9 %. To je samo o sobě výmluvné: peníze rostou, ale jen tak rychle jako ekonomika — nikoli tak rychle, jak přibývá lidí, kteří péči potřebují. A klíčové je, kam tečou. Téměř čtyři pětiny (79,4 %) výdajů na dlouhodobou zdravotní péči spolykají lůžková zařízení. Domácí a komunitní péče, kterou senioři preferují a která bývá levnější, dostává jen zlomek — domácí dlouhodobá zdravotní péče tvoří kolem 16 % nákladů (14,2 mld. Kč).
Mezinárodní srovnání
V mezinárodním srovnání je Česko zdánlivě v pořádku. S 1,9 % HDP je těsně nad průměrem OECD (1,8 %) a výrazně nad zeměmi, které na dlouhodobou péči vydávají minimum. Skutečnou laťku ale drží severozápad Evropy: Nizozemsko vydává 4,4 % HDP, tedy více než dvojnásobek, a jeho systém je postavený na silné domácí a komunitní péči, ne na institucích. Mezi sousedy je nad námi Německo s 2,5 % HDP, zatímco Polsko patří k zemím OECD s nejnižšími výdaji na dlouhodobou péči.
*Polsko ≤ 0,5 % HDP — patří k nejnižším v OECD. Zdroj: OECD Health at a Glance 2023, data 2021.
Srovnání s Nizozemskem je poučné právě proto, že rozdíl není jen v penězích. Nizozemsko nevydává dvakrát víc proto, že by mělo dvakrát víc seniorů — vydává víc proto, že do péče zahrnuje to, co v Česku zůstává na rodinách, a těžiště drží v domácí a komunitní péči. Jinými slovy: část toho, co u nás dělá zadarmo paní Věra, je tam zaplacená, profesionální a viditelná služba. Vyšší číslo tedy neznamená plýtvání, ale jinou dělbu práce mezi stát a rodinu.
Proč průměrný výdaj neznamená připravený systém
Paradox tohoto indikátoru je v tom, že na úrovni peněz vypadá Česko průměrně — a přitom je systém zranitelný. Signál je proto neutrální: nejde o jednoznačně dobrý ani špatný stav, ale o strukturální nerovnováhu, kterou samotné číslo „1,9 % HDP“ schovává. Skutečnou slabinu odhalí teprve pohled na to, kdo péči odvádí a kde.
| Faktor | Jak působí |
|---|---|
| Nedostatek pracovní síly | Profesionálních pracovníků LTC má Česko 2,1 na 100 seniorů proti 5,7 v OECD. Peníze v rozpočtu jsou, ale nemá je kdo proměnit v péči — chybějí ruce. |
| Dominance lůžkových institucí | Téměř 80 % (79,4 %) výdajů na dlouhodobou zdravotní péči jde do lůžkových zařízení, jen zlomek do domácí a komunitní péče, kterou senioři preferují. |
| Neviditelná rodinná péče | Formální mezeru zaplňují neformální pečující (převážně ženy). Jejich práce není v účtech — proto „průměrný“ výdaj vypadá lépe, než jaká je realita. |
| Rozdělená gesce | Zdravotní stránka péče spadá pod ministerstvo zdravotnictví a pojišťovny, sociální pod ministerstvo práce a kraje — dvoje pravidla, dva rozpočty, jeden pacient. |
Pointa: objem peněz je průměrný, ale jejich struktura a personální pokrytí ne. Indikátor je proto neutrální — vyšší výdaj sám o sobě není cíl.
Klíčový je první řádek tabulky. Dlouhodobá péče je obor náročný na lidi, ne na techniku — a právě lidí je nedostatek. Když chybí pečující, nepomůže ani rostoucí rozpočet: péči buď nikdo neodvede, nebo ji za nulovou mzdu odvede rodina. Druhý problém je struktura. Peníze míří do lůžek, ačkoli většina seniorů chce zůstat doma co nejdéle. A domácí péče přitom bývá levnější — posun těžiště od institucí by tedy mohl zvýšit hodnotu za stejné peníze.
Kde je politická páka
Dobrá zpráva je, že páky leží převážně v rukou státu — konkrétně ministerstva zdravotnictví, ministerstva práce a sociálních věcí, krajů jako zřizovatelů sociálních služeb a zdravotních pojišťoven. Na rozdíl od chování pacientů jde o věci, které lze změnit legislativou a úhradovými pravidly.
-
Zákon o dlouhodobé péči
Léta diskutovaná norma by sjednotila zdravotně-sociální pomezí — jednu péči dnes platí a řídí dvě ministerstva podle dvojích pravidel. Sjednocení by zprůhlednilo financování i odpovědnost.
Sjednocuje gesci -
Posílení domácí a komunitní péče
Přesun těžiště od lůžkových institucí k domácí a terénní péči (po vzoru Nizozemska) zvyšuje hodnotu za peníze a odpovídá tomu, co senioři chtějí — zůstat doma.
Zvedá hodnotu za peníze -
Pracovní síla a příspěvek na péči
Bez pečujících žádný rozpočet péči neodvede. Valorizace a lepší cílení příspěvku na péči, podpora neformálních pečujících a nábor do oboru jsou nejpřímější páka na chybějící ruce.
Doplňuje chybějící ruce
Nejúčinnější je kombinace všech tří. Samotné navýšení rozpočtu bez personálu a bez reformy struktury problém nevyřeší.
Nejdůležitější je, že tyto nástroje má stát přímo v ruce. Číslo 1,9 % HDP je proto neutrální zpráva s velkým „ale“: ukazuje, že peníze v systému zhruba jsou, ale schovává, že chybějí lidé, že péče je příliš institucionální a že velkou část práce nese neplacená rodina. Každý posun těžiště od lůžka k domovu, každý nově zaplacený pečující a každé sjednocení zdravotně-sociálního pomezí promění průměrný výdaj v péči, na kterou se dá spolehnout.
Pro paní Věru a její matku by to znamenalo dostupné místo bez ročního čekání, předvídatelnou domácí službu místo dvou návštěv týdně a hlavně uznání, že péče o blízkého není soukromá záležitost jedné dcery, ale věc, na kterou má být systém připravený. Seniorů nad 80 let bude každý rok přibývat — a otázka už není, jestli na péči máme peníze, ale jestli máme ruce a strukturu, které je promění v péči.