Paní Jarmile je šedesát osm a v březnu ji v třebíčské nemocnici zachránili po cévní mozkové příhodě. Trombektomie proběhla učebnicově, za devět dní šla domů — s ochrnutou levou rukou a doporučením „intenzivní ambulantní fyzioterapie“. Pak začalo kolečko telefonátů: první smluvní rehabilitace měla volný termín za sedm týdnů, druhá nebrala nové pacienty vůbec, soukromá fyzioterapeutka bez smlouvy měla termín hned — za 900 korun na hodinu. Jenže právě první týdny po iktu jsou okno, kdy se mozek učí nejvíc. Zatímco akutní medicína odvedla špičkový výkon, na ten navazující už systém kapacitu neměl.
Zdroj: Eurostat, dataset hlth_rs_prs2 (praktikující fyzioterapeuti); národní data ÚZIS ČR — Národní registr zdravotnických pracovníků. EU agregát za rok 2024 zatím nepublikován.
Co indikátor měří — a proč rehabilitace chyběla v dashboardu
Nový indikátor HSPA Monitoru sleduje počet praktikujících fyzioterapeutů na 100 tisíc obyvatel — tedy těch, kteří v daném roce skutečně poskytovali péči, ne jen držitelů diplomu. Česká čísla pocházejí z Národního registru zdravotnických pracovníků (NRZP), který ÚZIS propojuje s registrem hrazených služeb; do mezinárodního srovnání je harmonizuje Eurostat v datasetu zdravotnického personálu. Je to první ukazatel rehabilitační péče v našem přehledu — a ta mezera nebyla náhodná. Rehabilitace je v českém zdravotnictví systematicky neviditelná: nemá vlastní registr výkonnosti, nemá veřejně sledované čekací doby a až do letoška neměla ani zákonný rámec koordinace. Přitom podle WHO patří vedle prevence, léčby, podpory zdraví a paliativní péče mezi pět základních funkcí zdravotního systému.
Fyzioterapeut je páteřní profesí této funkce. Je to člověk, který po iktu učí ruku znovu psát, po endoprotéze vrací koleno do schodů a po zlomenině krčku rozhoduje, jestli se křehký senior vrátí domů, nebo zůstane v ústavní péči. Hustota fyzioterapeutů je proto strukturní ukazatel s přímým dopadem na výsledky: špičková akutní iktová péče nebo nadprůměrné počty endoprotéz ztrácejí smysl, když na ně nenavazuje dostatečná kapacita terapie.
Stav v Česku: dekáda stagnace kolem 86
Česká řada je pozoruhodná tím, jak málo se hýbe. V roce 2014 připadalo na 100 tisíc obyvatel 78,8 praktikujících fyzioterapeutů, v roce 2024 je to 86 — nárůst o 9 % za deset let. Vrchol řady (93,9 v roce 2021) a následný pokles nejsou skutečným odlivem tisíců terapeutů, ale revizí metodiky registru: ÚZIS začal počty čistit o osoby, které fakticky nepraktikují. Očištěná zpráva zní: kapacita rehabilitace v Česku se dlouhodobě drží v pásmu 80–90 na 100 tisíc a neroste.
| Rok | Česko | Průměr EU-27 |
|---|---|---|
| 2014 | 78,8 | 114,6 |
| 2016 | 83,2 | 119,6 |
| 2018 | 86,6 | 126,0 |
| 2020 | 89,1 | 135,6 |
| 2022 | 87,8 | 144,3 |
| 2024 | 86,0 | 147,5 (2023) |
Zdroj: Eurostat hlth_rs_prs2, koncept „practising“. Pokles české řady po roce 2021 souvisí s revizí metodiky NRZP (očištění o neaktivní osoby), ne s reálným odchodem tisíců fyzioterapeutů. EU agregát za 2024 dosud nepublikován.
Stagnace národního průměru navíc zakrývá dvě vnitřní nerovnováhy. První je regionální: fyzioterapie se koncentruje do velkých měst a lázeňských oblastí, zatímco v řadě okresů je smluvní ambulantní rehabilitace prakticky nedostupná. Druhá je sektorová: uvnitř stabilního celkového počtu se přesouvá těžiště od smluvních pracovišť hrazených pojišťovnou k čistě soukromým ordinacím. Tam se pacient dostane bez čekání — ale za hotové. Vzniká tak dvourychlostní rehabilitace, ve které o včasném zahájení terapie rozhoduje peněženka; pro dimenzi spravedlnosti HSPA jde o učebnicový signál.
Mezinárodní srovnání: polovina Evropy, třetina Německa
S 86 praktikujícími fyzioterapeuty na 100 tisíc obyvatel je Česko hluboko pod evropským průměrem 147,5 — dosahuje zhruba 58 % této hodnoty, a proto indikátor nese signál „špatný“. Ze sousedů je na tom hůř jen Slovensko (46,7). Německo má s 245 fyzioterapeuty na 100 tisíc téměř trojnásobek české hodnoty, Rakousko 182 — a obě země přitom českým terapeutům nabízejí násobně vyšší výdělky, takže část absolventů odchází rovnou za hranice.
Zdroj: Eurostat hlth_rs_prs2. Pozn.: polská řada má zlom v roce 2022 — po zavedení profesní komory (KIF) a povinné registrace se vykázaný počet skokově zvýšil z 90 na 152 na 100 tisíc; rakouská řada má zlom v roce 2019. I s touto výhradou je český odstup od evropského průměru jednoznačný.
Ještě výmluvnější než momentka je dynamika. Evropský průměr vzrostl mezi lety 2014 a 2023 ze 114,6 na 147,5 — o 29 %. Evropa masivně investuje do rehabilitace, protože stárne a protože moderní medicína produkuje stále víc lidí, kteří přežijí akutní příhodu a potřebují se vrátit do života. Česko za stejnou dobu přidalo 6 % (ze 78,8 na 83,9; hodnota 86 za rok 2024 evropský protějšek zatím nemá). Nejde tedy o to, že bychom byli pozadu a doháněli — vzdálenost od evropského standardu se každým rokem zvětšuje. A to ve chvíli, kdy demografická poptávka po rehabilitaci — ikty, endoprotézy, zlomeniny krčku, chronické bolesti zad — poroste nejrychleji v historii.
Strukturální analýza: proč fyzioterapeuti nepřibývají
První příčinou jsou úhrady. Ambulantní rehabilitace (odbornost 902) patří dlouhodobě k popelkám úhradové vyhlášky: hodnota práce fyzioterapeuta roste pomaleji než mzdy v ekonomice, a smluvní ambulance proto nedokážou nabídnout konkurenceschopné platy. Výsledkem je paradox: fyzioterapeutů jako profese neubývá, ale ze smluvní sítě — tedy z péče dostupné na průkaz pojištěnce — odcházejí do soukromých ordinací bez smluv, kde si stejnou práci nechají zaplatit přímo. Kapacita, kterou pojišťovny svým pojištěncům garantují, se tak reálně zmenšuje, i když národní číslo stojí na místě.
Druhou příčinou je vzdělávací hrdlo. Bakalářské a magisterské programy fyzioterapie patří k oborům s největším převisem poptávky — na jedno místo se hlásí násobky uchazečů — a kapacity fakult se navzdory tomu dlouhodobě nezvyšují. Absolventů je málo, a ti, kteří dostudují, si mohou vybírat: soukromý sektor doma, nebo Německo a Rakousko, kde je fyzioterapeut nedostatkovým zbožím s odpovídající cenou. Bez rozšíření studijních kapacit se počet praktikujících nemá odkud zvednout.
Třetí příčina je systémová: rehabilitace v Česku nemá koordinaci ani zákon. Věcný záměr zákona o koordinované (dříve „ucelené“) rehabilitaci se na ministerstvech přepisuje od roku 1999 — přes čtvrt století. V praxi to znamená, že léčebná, sociální a pracovní rehabilitace fungují jako tři oddělené světy, žádný orgán neodpovídá za to, aby pacient po iktu dostal terapii včas, a poptávka není nijak řízena podle klinické potřeby. Kdo terapii dostane, určuje místo bydliště, vytrvalost rodiny a ochota platit. Prvním legislativním krokem po letech je zákon č. 38/2025 Sb. o sociálně-zdravotním pomezí, účinný od března 2025 s náběhem do roku 2029 — upravuje ale především dlouhodobou péči na hranici resortů, ne koordinaci rehabilitace jako takové.
A je tu ještě čtvrtý faktor, který z deficitu dělá past: česká síla v akutní fázi. Iktová centra provádějí trombolýzu u 31,4 % ischemických iktů — téměř dvojnásobek evropského průměru. Ortopedie odoperuje 212 náhrad kolenního kloubu na 100 tisíc obyvatel, víc než průměr OECD i EU. Každý takový úspěch ale vyrábí pacienta, jehož výsledek závisí na následné rehabilitaci. Systém, který investuje miliardy do prvních 24 hodin a pak pacienta pošle do sedmitýdenní fronty na fyzioterapii, ztrácí část návratnosti té investice — klinické i ekonomické. Přesně tento vzorec ukazuje i naděje dožití ve zdraví v 65 letech: čeští senioři prožijí bez omezení 8 let, o dva roky méně než průměr EU. Nežijeme kratší životy — žijeme delší část života s postižením, kterému šlo rehabilitací předejít.
Politická páka: tři kroky s jasnými majiteli
První: úhradová vyhláška. Nejrychlejší nástroj drží Ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny. Cílené navýšení hodnoty práce v odbornosti 902 — analogické k tomu, co v minulých letech dostala primární péče — je jediný způsob, jak zastavit odliv fyzioterapeutů ze smluvní sítě a vrátit rehabilitaci na průkaz pojištěnce tam, kde dnes zbývá jen platba v hotovosti. Dohodovací řízení na rok 2027 je nejbližší příležitost.
Druhá: vzdělávací kapacity. MŠMT a lékařské i zdravotnické fakulty mohou rozšířit počty míst v programech fyzioterapie — převis poptávky je prokázaný, absolventi mají stoprocentní uplatnění a na rozdíl od lékařských oborů je studium kratší a levnější. Bez toho zůstane každá úhradová reforma přeléváním stále stejného, nedostatečného počtu lidí.
Třetí: dotáhnout zákon o koordinované rehabilitaci. Vláda má k dispozici věcný záměr, mezinárodní závazek (Česko se hlásí k iniciativě WHO Rehabilitation 2030, která vyzývá k posílení rehabilitace jako základní zdravotní služby) i čerstvý precedens v podobě zákona o sociálně-zdravotním pomezí. Koordinovaná rehabilitace by poprvé definovala nárok pacienta na včasnou terapii podle klinické potřeby — a tím i měřitelný standard, vůči kterému lze kapacitu plánovat. Dokud nárok neexistuje, není deficit 86 vs. 147 ničí problém; jakmile bude existovat, stane se z něj úkol s adresátem.
Co s tím
Nový indikátor přidává do dashboardu oblast, kterou české zdravotnictví systematicky přehlíží — a činí tak záměrně v sekci Struktury: nedostatek fyzioterapeutů není epizoda, ale dlouhodobá charakteristika systému, která se bez politického rozhodnutí sama nezmění. Číslo 86 na 100 tisíc přitom není osud — evropský průměr vzrostl mezi lety 2014 a 2023 o 29 %, takže posilovat kapacitu rehabilitace zjevně jde; vyžaduje to ale rozhodnutí o úhradách, vzdělávacích kapacitách a koordinaci, která Česko zatím odkládá. Česká trajektorie zatím míří opačně: stagnující počty, stárnoucí populace a rostoucí podíl péče placené z kapsy.
Pro paní Jarmilu z úvodu se velká čísla scvrkávají na jediné: jestli mezi devátým dnem, kdy ji nemocnice propustila, a dnem, kdy poprvé cvičila s terapeutem, uběhne týden, nebo sedm. Neuroplasticita nečeká na dohodovací řízení. Systém, který umí zázraky v prvních hodinách po příhodě, si nemůže dovolit ztrácet jejich výsledky v týdnech, které následují — a od teď má aspoň číslo, které mu to bude připomínat.