Reformní záměr ministerstva zdravotnictví, který se v odborné a politické debatě v průběhu 2026 prosazuje pod pracovním názvem Institut pro veřejné zdraví 21. století, je často označován za nejhlubší přestavbu české hygienické soustavy od poloviny 20. století. Naposledy se česká — tehdy ještě československá — soustava ochrany veřejného zdraví takto radikálně proměnila v roce 1925, kdy vznikl Státní zdravotní ústav jako centrální referenční laboratoř. Reforma, o které se debata vede, by v jedné agentuře sloučila zhruba 4 200 zaměstnanců ze sedmnácti dosavadních institucí. Zákon, který by to umožnil, by měl být předložen parlamentu v průběhu roku 2026.
Zdroj: MZ ČR komunikace 2/2026, WHO EPHF Self-Assessment Tool 2024, PAHO 2020.
Proč teď: COVID-19 jako stress test, který systém nesložil
Pandemie covidu-19 odhalila strukturální slabinu, která nebyla tajemstvím, ale zůstávala tolerovaná. Česká republika vstupovala do pandemie se systémem, kde jednotlivé složky měly zákonem vymezené role, ale sdílené rozhraní chybělo.
Krajské hygienické stanice (KHS) zodpovídaly za epidemiologické šetření a trasování kontaktů. Státní zdravotní ústav (SZÚ) provozoval referenční laboratoře a zajišťoval sekvenování virových variant. ÚZIS sbíral a zpracovával nemocniční data. Zdravotní ústavy v Ostravě a Ústí nad Labem prováděly rutinní mikrobiologické testování. Všechny tyto instituce jsou formálně podřízené Ministerstvu zdravotnictví, ale v různých právních formách (KHS jako orgány státní správy podle zákona č. 258/2000 Sb., SZÚ a Zdravotní ústavy jako státní příspěvkové organizace, ÚZIS jako přímo řízená příspěvková organizace) — a fungují s různými informačními systémy, různými rozpočtovými režimy a bez jednotné datové infrastruktury. Při rychlé eskalaci nákazy musela data v kritické fázi putovat přes e-mail — nikoliv výjimečně, ale jako standardní provozní postup.
Výsledek byl viditelný: Česko zaváhalo při zavádění plošného testování, trasování přestalo fungovat při prvním výraznějším nárůstu počtu případů a rozhodnutí o výši rizika vycházela ze zpožděných a neúplných dat. Podle analýz WHO hodnocení pandemické odezvy zemí EU patřily česká koordinace a datová infrastruktura k těm, které vykazovaly největší vnitřní tření. To není argument ad hominem vůči hygienikům — jsou to strukturální selhání.
Přesto by bylo chybou vidět v Institutu pro veřejné zdraví 21. století (IPV) pouze postpandemický reflex. COVID-19 byl nárazníkový důvod. Skutečná motivace je v civilizačním břemenu, které se za poslední dvě desetiletí dramaticky posunulo.
Data HSPA Monitoru ilustrují rozsah problému. Spotřeba čistého alkoholu v Česku se pohybuje kolem 14 litrů na obyvatele ročně — výrazně nad průměrem OECD. Podíl denních kuřáků se pohybuje okolo pětiny dospělé populace. Téměř tři pětiny dospělých mají nadváhu nebo obezitu. Pohybové doporučení WHO pro dospělé splňuje jen menší část české populace. To jsou determinanty kardiovaskulárních chorob, cukrovky 2. typu, jaterní cirhózy a řady onkologických diagnóz. Právě zvládání těchto hrozeb — prevence, vzdělávání, monitoring populačního zdraví — má být jádrem nové agentury. Jenže tyto agendy si dnes různé instituce střeží jako sféry vlivu, a koordinace mezi nimi je závislá na dobré vůli konkrétních osobností, nikoliv na systémovém mandátu.
Architektura reformy: co přesně se mění
Podle únorových oznámení ministerstva by reforma probíhala ve třech vrstvách. První je právní: zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, zákon o SZÚ a zřizovací listiny obou zdravotních ústavů by musely být buď výrazně novelizovány, nebo zcela nahrazeny. Nový zákon by zřídil IPV jako státní příspěvkovou organizaci s přímou vazbou na ministerstvo zdravotnictví — podobně jako dnes funguje ÚZIS nebo SZÚ, ale s podstatně širším mandátem.
Druhá vrstva je organizační. Čtrnáct krajských hygienických stanic — dnes samostatné orgány státní správy v ochraně veřejného zdraví podle § 82 zákona č. 258/2000 Sb., každá s vlastním ředitelem jmenovaným ministrem zdravotnictví a vlastním státním rozpočtem — by ztratilo institucionální samostatnost a stalo by se regionálními centry IPV s jednotnou centrální správou. Důležité upřesnění: KHS nejsou a nikdy nebyly součástí krajských samospráv — hejtman ani krajský úřad nejsou jejich nadřízeným, jejich název odráží územní působnost (působí na území příslušného kraje), nikoli politickou podřízenost. Politická citlivost reformy proto neleží ve sporu s hejtmany o „kompetenci kraje", ale v jiných místech: ve ztrátě institucionální nezávislosti čtrnácti dosud autonomně řízených stanic, v personální dynamice (přechod 4 200 zaměstnanců do jedné organizace), a v rizicích pro lokální vázanost dozoru, který fungoval díky autonomii ředitelů KHS rozhodovat o místních prioritách.
Třetí vrstva je funkční. IPV by měl převzít nejen dosavadní agendy (hygienický dozor, epidemiologické šetření, referenční laboratoře), ale také oblast, kde dosud existovaly jen dobrovolné koordinační mechanismy: zdravotní gramotnost, národní sledování determinant zdraví, metodické vedení krajských pracovišť v oblasti prevence civilizačních chorob. Konkrétní mandát závisí na znění zákona, který teprve vzniká.
Ministr Vojtěch hovoří o cílovém termínu 1. 1. 2028. Je to ambiciózní: od schválení zákona v parlamentu do spuštění nové instituce by zbývalo zhruba 12–18 měsíců. Přechod zahrnutý v britském modelu UKHSA (UK Health Security Agency), která je přímou inspirací, trval fakticky tři roky od politického rozhodnutí do stabilního provozu — a i poté čelila agentura kritice za nedostatečnou koordinaci s lokálními orgány.
Mezinárodní zkušenost: co funguje a co nikoliv
Česká republika není první zemí, která podobnou centralizaci zkusila. Komparativní literatura nabízí jak zdůvodnění reformy, tak varování.
Robert-Koch-Institut (RKI, Německo) je nejčastěji citovaný model. RKI je federální agentura s centralizovaným výzkumným a referenčním mandátem, ale epidemiologický výkon zůstává na úrovni zemí (Länder). Tento duální model — silné centrum, silné regiony — byl kritizován jako neefektivní v prvních měsících pandemie (data z Länder docházela s vícedenním zpožděním), ale v delší perspektivě se ukázal odolnějším vůči politizaci lokálního rozhodování. Klíčové pro RKI je, že má explicitní zákonný mandát pro epidemiologický výzkum, který mu umožňuje stanovovat metodické standardy závazné pro celé Německo.
Santé Publique France je příkladem plně centralizovaného modelu. Agentura, zřízená v roce 2016, sloučila tři dosavadní instituce, má vlastní výzkumné kapacity a funguje jako jediný mluvčí státu v oblasti veřejného zdraví. Její silnou stránkou je komunikační konzistentnost — za pandemie vystupoval jeden mluvčí s jedním datovým frameworkem. Slabinou bylo, že regionální zdravotní ředitelství (ARS) zůstala pod Ministerstvem zdravotnictví jako oddělené struktury, a napětí mezi centrálním zadáváním a lokálním výkonem se v krizi nezmizelo, jen přesunulo.
UK Health Security Agency (UKHSA), vzniklá v říjnu 2021 z rozděleného Public Health England, je varujícím příkladem nakvap provedené reorganizace. Přechod z PHE na UKHSA se odehrál uprostřed stále probíhající pandemie, část zkušeného personálu odešla, a nová agentura strávila prvních 18 měsíců hledáním vlastní identifikace. Britský Národní audit (NAO) v roce 2023 konstatoval, že UKHSA plně nenaplnila svůj zákonný mandát v oblasti zdravotní nerovnosti a prevence, protože veškerou kapacitu absorbovala bezprostřední pandemická odezva. Ponaučení pro českou reformu: přechodné období musí mít explicitně financovanou kapacitu na „business as usual" — jinak se nová instituce stane obětí vlastního spuštění.
RIVM (Nizozemsko) a THL (Finsko) jsou příklady smíšeného modelu, kde veřejnozdravotní agentura kombinuje výzkumnou a operační roli, a přitom si zachovává vědeckou nezávislost na politickém vedení ministerstva. THL má zákonně garantováno, že jeho vědecká stanoviska nemohou být ministerstvem přepisována před publikací — to je pro český kontext relevantní detail, protože SZÚ takovou garancí formálně nedisponuje.
Co měřit: rámce Essential Public Health Functions (EPHFs)
Otázka, zda nový český Institut bude svůj úkol plnit dobře, vyžaduje jasné kritérium. Zde nejsme na nedotčené půdě — mezinárodně existují dva komplementární rámce Essential Public Health Functions (EPHFs), které definují, co má veřejnozdravotní agentura umět. Reforma, která neobstojí v jejich zrcadle, je reformou organizační, nikoliv obsahovou.
Rámec WHO (aktualizace 2024)
Světová zdravotnická organizace publikovala v roce 2024 aktualizovaný seznam Essential Public Health Functions. Reorganizoval předchozí seznam z roku 2018 do souvislejší struktury 12 funkcí ve 4 doménách. Aktualizace 2024 oproti 2018 výrazně posiluje funkci komunikace s veřejností a boj s dezinformacemi v oblasti zdraví — reflexe poučení z pandemie COVID-19.
Hodnocení zdravotního stavu
Co se v populaci děje- Surveillance infekčních a neinfekčních chorob
- Monitoring determinant zdraví a nerovností
- Výzkum a vývoj v public health
Ochrana zdraví
Snížení rizik- Kontrola infekčních a neinfekčních hrozeb
- Environmentální zdraví a hygiena
- Krizová a pandemická připravenost
Podpora zdraví a prevence
Posun ke zdravější populaci- Zdravotní gramotnost a komunikace
- Vakcinace a screening
- Intervence v rizikových faktorech (alkohol, kouření, výživa)
Governance a kapacita
Předpoklady fungování- Legislativa a regulace zdravotnické politiky
- Financování a personál (vzdělávání)
- Intersektorální spolupráce
Zdroj: WHO Europe — Essential Public Health Functions, aktualizace 2024. Reorganizace předchozího seznamu (2018) do souvislejší struktury domén; nově posílené funkce komunikace a boje s dezinformacemi.
| Oblast | WHO 2018 | WHO 2024 (aktualizace) |
|---|---|---|
| Struktura | 10 funkcí v ploché struktuře | 12 funkcí ve 4 doménách |
| Komunikace s veřejností | součást zdravotní gramotnosti | posílená samostatná funkce |
| Boj s dezinformacemi | nezahrnuto explicitně | nově explicitně po COVID-19 |
| Krizová připravenost | obecně v ochranné funkci | rozšířena o pandemickou připravenost |
| Health equity | průřezový princip | průřezově ve všech 4 doménách + monitoring nerovností v doméně 01 |
| Self-Assessment Tool | existoval, používán omezeně | aktualizovaná metodika, doporučená pro pravidelný reporting |
Rámec PAHO (Pan American Health Organization, 2020)
PAHO publikovala revizi svého klasického seznamu z roku 2002 a definuje 11 EPHFs v podrobnější ploché struktuře — z evropského pohledu jsou některé položky překvapivě cenné. Specificky funkce #11 — health equity je samostatně měřená kompetence, ne vedlejší produkt jiných intervencí.
- 01Monitoring a hodnocení zdraví populace
- 02Sledování infekčních i neinfekčních chorob a determinant
- 03Podpora zdraví a sociální participace
- 04Hodnocení zdravotních politik a regulace
- 05Zajištění rovnoprávnosti v přístupu k péči
- 06Ochrana zdraví na úrovni komunit
- 07Zajištění kvality individuální i populační péče
- 08Kapacita a vzdělávání public-health personálu
- 09Výzkum a vývoj v public health
- 10Řízení reakce na zdravotní krize a katastrofy
- 11Snižování zdravotních nerovností (samostatně měřená)
Zdroj: PAHO — The Essential Public Health Functions in the Americas, 2020 revize klasického seznamu z roku 2002.
- 2000 WHO World Health Report 2000 zavádí koncept hodnocení výkonnosti zdravotního systému (Murray & Frenk).
- 2002 PAHO publikuje první seznam 11 Essential Public Health Functions pro Americký kontinent.
- 2018 WHO Europe představuje revidovaný seznam 10 EPHFs — plochá struktura, společný evropský standard.
- 2020 PAHO aktualizuje svých 11 EPHFs — granularnější struktura, výslovně měřená health equity (#11).
- 2020–2022 Pandemie COVID-19 — stress test národních veřejnozdravotních systémů a komunikace s veřejností.
- 2024 WHO publikuje aktualizovaných 12 EPHFs ve 4 doménách + posílená funkce komunikace a boje s dezinformacemi.
- 2026 (ČR) Reforma české hygienické soustavy — příležitost přihlásit se k EPHF rámci jako k strukturované cestě hodnocení.
| Aspekt | WHO 2024 | PAHO 2020 |
|---|---|---|
| Počet funkcí | 12, ve 4 doménách | 11, plochá struktura |
| Výslovná funkce „health equity" | průřezově ve všech doménách | samostatná funkce #11 |
| Komunikace + boj s dezinformacemi | posílena 2024 oproti 2018 | součást funkce „podpora zdraví a participace" |
| Krizová připravenost | součást domény „ochrana" | samostatná funkce #10 |
| Vědecká nezávislost agentury | v doméně „governance" | součást funkce #8 (kapacita) |
| Vhodnost pro evropský kontext | plně standardní (WHO Europe sleduje) | doplňující pohled, granularita pro hodnocení |
Pro Českou republiku jsou oba rámce komplementární — WHO 2024 je standardem reportingu pro WHO Europe, PAHO 2020 nabízí granularnější hodnocení rovnosti a kapacit, což jsou strukturní slabiny dnešního českého systému. Reforma by se měla v důvodové zprávě k oběma rámcům přihlásit.
Co z toho plyne pro hodnocení reformy. Pokud institut bude plnit pouze funkce ochrany (kontrola infekcí, hygiena, environmentální zdraví), zopakuje to, co dnes dělají KHS a SZÚ — jen pod jednou střechou. Pokud má být reformou v obsahovém smyslu, musí plnit i funkce monitoringu zdravotních nerovností, komunikace s veřejností v krizi, kapacity a vzdělávání a výzkumu a vývoje. WHO i PAHO rámce poskytují pro hodnocení strukturu, která pomůže odhalit, zda reforma řeší obsah, nebo jen organizační schéma. WHO EPHF Self-Assessment Tool (publikovaný 2024) je veřejně dostupná metodika, kterou by měl nový institut použít k úvodní baseline evaluaci po spuštění a poté k pravidelným follow-up hodnocením (typicky ročně) — a Česko by se tím zařadilo mezi země s pravidelným EPHF reportingem.
Jak hodnotit systém veřejného zdraví: existující metodiky
Stejně jako se výkonnost zdravotního systému hodnotí přes HSPA rámec (na který tento dashboard reaguje), pro systém veřejného zdraví existují vlastní metodiky hodnocení postavené na EPHF rámcích. Nejde o akademickou pomůcku — jde o standardizovaný operační nástroj. PAHO ho používá v Latinské Americe od roku 2000, WHO Europe ho aktualizovala v rámci EPHFs 2024 a doporučuje členským zemím pro pravidelný self-reporting.
PAHO Self-Assessment Methodology — 25 let praxe
PAHO publikovala Public Health Functions Self-Assessment Methodology už v roce 2001 (kniha Essential Public Health Functions as a Strategy for Improving Overall Health Systems Performance). Metodika je strukturovaná do 11 funkcí × ~150 indikátorů: pro každou funkci je 8–15 měřitelných variabel, hodnocených na škále plnění (od 0 % po 100 %, ne škála spokojenosti). Hodnotitel kombinuje tři typy informací:
Legislativně ukotvené úkoly
Co konkrétně přikazují zákonu o ochraně veřejného zdraví (258/2000 Sb.), zřizovací listiny KHS, SZÚ a zdravotních ústavů, zákon o zdravotních službách (372/2011 Sb.). Zdroj: Sbírka zákonů, Věstník MZ ČR.
Existující organizační kapacita
Konkrétní oddělení a útvary v institucích, jejich personální obsazení, popis pracovních činností, alokované rozpočty. Zdroj: organizační řády, výroční zprávy, NKÚ audity, kontrolní zprávy.
Dohledatelné činnosti
Reálné výstupy: publikované surveillance reporty, vakcinační statistiky, kampaně, krizové simulace, akreditace laboratoří, vědecké publikace. Zdroj: weby institucí, Mendelova databáze, Web of Science, ECDC reporty.
PAHO i WHO Europe metodiky kombinují tyto tři pilíře do váženého skóre 0–100 % pro každou ze 11 (PAHO) resp. 12 (WHO 2024) funkcí. Skóre nad 75 % = výborné, 50–75 % = uspokojivé, pod 50 % = vyžaduje urychlenou nápravu.
WHO Europe Framework Action 2024 — co očekává od členských států
WHO Europe v roce 2024 publikovala Framework for Action on Essential Public Health Operations (rozšíření EPHFs o operační rovinu). Pro 53 evropských zemí definuje 4 typy povinností:
| Povinnost | Co znamená | Stav v ČR |
|---|---|---|
| Self-assessment EPHFs | Periodické (2–3 roky) vyhodnocení 12 funkcí podle WHO metodiky | Neprovádí se systematicky; ČR nemá publikované baseline |
| National Public Health Strategy | Aktualizovaná strategie pokrývající všechny EPHFs s indikátory | Strategie Zdraví 2030 existuje, ale EPHF strukturu výslovně nepřejímá |
| Public Health Workforce Plan | Plán kapacitního a personálního rozvoje (epidemiologové, hygienici, biostatici, komunikační odborníci) | Roztříštěný napříč 17 institucemi, není centrálně koordinován |
| Public Reporting | Pravidelná veřejně dostupná zpráva o stavu plnění EPHFs | Neexistuje (NKÚ vydává dílčí kontrolní zprávy, ale ne EPHF) |
Pramen: WHO Regional Office for Europe — Framework for Action, 2024. Stav v ČR: vlastní analýza HSPA Monitor (květen 2026).
Modelový český EPHF assessment — co by mohl Institut publikovat
Pokud by nový Institut pro veřejné zdraví 21. století provedl baseline EPHF assessment v roce zahájení své činnosti (2028), výsledek by mohl vypadat asi takto. Hodnoty jsou kvalifikovaný odhad HSPA Monitoru založený na veřejně dostupných organizačních datech, výročních zprávách a kontrolních závěrech NKÚ — ne oficiální assessment.
Modelový baseline (kvalifikovaný odhad). Vyšší skóre (>65 %): tradiční silné stránky české hygienické soustavy — surveillance ISIN, vakcinace, environmentální zdraví, KHS kontrola. Nízké skóre (<45 %): chronické slabiny — komunikace s veřejností (COVID), zdravotní gramotnost, kapacitní plánování, intersektorální koordinace, krizová připravenost.
Modelový baseline PAHO (kvalifikovaný odhad). PAHO rámec dává explicitnější váhu funkci #11 (zdravotní nerovnosti) — ČR zde dosahuje pouze 30 %, což je nejnižší skóre napříč oběma rámci. Funkce #03 (sociální participace) a #08 (kapacita personálu) potvrzují slabiny identifikované i ve WHO baseline. Souhrnné skóre ČR podle PAHO metodiky odhadem 52 % (vážený průměr) — ze tří kategorií PAHO klasifikuje jako „uspokojivé" (50–75 %), ale s pěti funkcemi pod prahem 50 %, které vyžadují urychlenou nápravu.
| Metrika | WHO 2024 (12 funkcí) | PAHO 2020 (11 funkcí) |
|---|---|---|
| Vážený průměr ČR | 52 % (uspokojivé) | 52 % (uspokojivé) |
| Funkce s vysokým skóre (≥ 65 %) | 5 (surveillance, kontrola, vakcinace, environment, legislativa) | 3 (sledování chorob, ochrana komunit, monitoring) |
| Funkce v zóně rizika (< 50 %) | 5 (komunikace, gramotnost, intersektorální, krizová příprava, personál) | 5 (sociální participace, equity, kapacita, krizová odezva, snižování nerovností) |
| Nejnižší skóre | 09 · Komunikace + boj s dezinfo: 28 % | 11 · Snižování nerovností: 30 % |
| Nejvyšší skóre | 01 · Surveillance ISIN: 78 % | 02 · Sledování chorob: 75 % |
| Konsensus (oba rámce) | Slabiny: zdravotní nerovnosti, krizová připravenost, kapacitní plánování. Silné: surveillance infekčních chorob, kontrola infekcí, vakcinace. | |
Oba rámce dávají souhlasný obraz: česká hygienická soustava plní tradiční ochrannou funkci dobře, ale výrazně podávkuje v moderních výzvách (komunikace, equity, krizová připravenost, intersektorální). Reforma 2027–2028 musí směřovat tam, ne jen k organizační konsolidaci.
Kdo by assessment v ČR prováděl. Z mezinárodní praxe vyplývají dvě role:
- Self-assessment (interní): provedl by sám Institut pro veřejné zdraví 21. století po svém vzniku, s metodikou WHO 2024. Výhoda: znalost kontextu. Nevýhoda: konflikt zájmů (nikdo nechce sebe hodnotit kriticky).
- External peer review: provedla by ho mise WHO Europe nebo nezávislý tým z RKI / RIVM / THL. Výhoda: kredibilita. Nevýhoda: trvá 6–12 měsíců, nákladná.
Obě role mohou být komplementární: self-assessment ročně, external peer review jednou za 5 let. Tento model funguje v Estonsku (peer review 2018, 2023) a Nizozemsku (peer review 2017, 2022). V politickém kontextu ČR by external peer review mohl proběhnout jako součást implementační fáze reformy 2027–2028 — a být veřejně publikován jako baseline pro budoucí měření.
Sto let historia: kontextualizace reformy
Ministrovo tvrzení o „stu letech" není nadsázkou bez základu. Státní zdravotní ústav vznikl výnosem Ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v roce 1925 jako centrální výzkumná a referenční laboratoř nového československého státu. V komunistickém období (1948–1989) prošla hygienická služba zestátněním a reorganizací do soustavy hygienicko-epidemiologických stanic (HES), která kopírovala sovětský model vertikální sanitní správy.
Po roce 1989 se soustava transformovala — HES se přejmenovaly na krajské hygienické stanice, jejich právní základ byl reformován zákonem č. 258/2000 Sb., který s novelami platí dodnes. Tento zákon vznikl paralelně s novou krajskou samosprávou (zákon 129/2000 Sb.), ale architektonicky šel jiným směrem: KHS zůstaly orgány státní správy podřízené přímo ústřednímu orgánu (Ministerstvu zdravotnictví), nikoli krajským zastupitelstvům — kraje od počátku slouží jen jako vymezení územní působnosti, nikoli jako politický nadřízený. Za čtvrt století se svět změnil: sequencing virů, populační datová analytika, sledování rezistence antimikrobiálních látek — to jsou agendy, které zákon z roku 2000 nepředvídal a které dnes fungují na základě podzákonných norem a meziresortních dohod.
Pokusy o reformu přitom přišly i dříve. V roce 2011 připravovalo Ministerstvo zdravotnictví za ministra Hegera návrh na sloučení SZÚ a zdravotních ústavů — ten skončil v meziresortním připomínkovém řízení. V roce 2016 se podobná diskuse obnovila, opět bez výsledku. Vojtěch sám za svého prvního ministerského období (2017–2020) inicioval změny v datové architektuře a posílil ÚZIS jako analytické centrum, ale na strukturální reformu hygienické sítě nezbylo politické okno.
Nejblíže systémovému řešení se debata dostala za vlády Petra Fialy (2021–2025): ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) společně se svým náměstkem Josefem Pavlovicem (Piráti) — autorem tohoto dashboardu a tedy v zájmu transparence i zde citovaným spoluautorem návrhu — připravili od roku 2022 koncept Státní hygienické služby, který v hlavních obrysech předjímal nynější Vojtěchův IPV: jeden centrální úřad, 14 regionálních ředitelství s redukovanými pravomocemi, přímá odpovědnost ústřednímu orgánu. Rámec byl prezentován hejtmanům v dubnu 2022 (tisková zpráva MZČR 26. 4. 2022 ↗), legislativní návrh prošel meziresortním řízením a Ministerstvo zdravotnictví počítalo s účinností od roku 2025 (viz reportáž Zdravotnického deníku z prosince 2023, Zdravezpravy, Novinky).
Reforma se ale nakonec do platnosti za vlády Fialy nedostala. Veřejně doložené důvody jsou dva. Za prvé: odpor ze strany hejtmanů a krajské reprezentace — i když KHS právně pod kraje nepatří, hejtmani vnímali centralizaci jako oslabení své koordinační role v regionálním zdravotním krizovém řízení. Pavlovic ve veřejných vyjádřeních z dubna 2022 zdůrazňoval, že každá hygienická stanice bude mít svého regionálního ředitele jako partnera pro hejtmana — kompromis, který kraje fakticky neuspokojil. Za druhé: obstrukce v Poslanecké sněmovně — opozice ANO v letech 2022–2025 systematicky blokovala projednávání řady vládních norem (mediálně známé byly desetihodinové debaty o pandemickém zákonu, viz Aktuálně.cz a iROZHLAS). Reforma hygienické služby, neméně politicky citlivá, neprošla třetím čtením do konce funkčního období sněmovny v říjnu 2025; po řádných volbách a změně vlády se vrací na stůl, jenom pod jiným ministrem a jiným označením.
Nyní, po návratu ANO do vlády v říjnu 2025, politické okno existuje znovu — a ministr Vojtěch jej chce využít, byť pod novým názvem (Institut pro veřejné zdraví 21. století místo Státní hygienické služby) a s kosmetickými změnami v architektuře. Substantivně jde o stejnou reformu, která se před třemi lety nezdařila. Otázkou je, zda nově vládnoucí ANO dokáže prosadit to, co jako opozice spoluodkládalo — a zda si poučí ze zkušenosti s hejtmany, která Válkovu týmu zabránila zákon dotáhnout.
Jak by budoucí epidemie vypadala jinak: modelový scénář
Abstraktní diskuse o institucionální architektuře lze ilustrovat konkrétní situací. Představme si, že v únoru 2028 záchytné nemocnice v Jihomoravském kraji hlásí neobvyklý nárůst těžkých respiračních pneumonií u dosud zdravých dospělých. V současném systému by postup vypadal takto: ošetřující lékaři hlásí případ na KHS Jihomoravský kraj; ta zahajuje epidemiologické šetření a posílá vzorky do referenční laboratoře SZÚ v Praze; SZÚ sekvenuje vzorek a výsledek do 72 hodin emailem odešle zpět na KHS a na ministerstvo; ministerstvo svolá krizovou koordinaci — to jsou ale tři instituce se třemi informačními systémy a žádnou sdílenou datovou vrstvou v reálném čase.
Pod IPV by stejný scénář vypadal jinak. Regionální centrum Brno je od prvního hlášení organizační součástí té samé instituce jako laboratoř v Praze i datové centrum. Sekvenační výsledek vstupuje přímo do sdíleného interního systému IPV, kde je zároveň dohledatelné epidemiologické šetření z Jihomoravského regionálního centra. Ústřední výbor IPV vidí situaci v reálném čase a může iniciovat celostátní alert bez toho, aby čekal na meziinstitutionální email. Toto není spekulativní — jde o to, jak pracovaly UKHSA v Anglii při zavádění B.1.1.7 varianty koncem roku 2020, a co tehdy v česko-slovenském prostoru chybělo.
Rizika: co může jít špatně
Reforma má logiku a historickou legitimitu. Má ale i čtyři skupiny rizik, které nejsou jen akademickou kritikou.
Ztráta regionálních vazeb. Krajské hygienické stanice jsou v regionech zakotveny — znají lokální zaměstnavatele, průmyslové areály, vodovody, potravinářské provozy. Hygienický dozor nad biocidy, nad kvalitou vody nebo nad stravovacím zařízením na Znojemsku je záležitostí vztahů a místní znalosti, ne algoritmů. KHS dnes mají sice státní podřízenost (MZČR), ale autonomii v rozhodování o lokálních prioritách na úrovni jednotlivých stanic — a právě tato autonomie umožňuje pružně reagovat na regionální specifika. Centralizace pod jedinou agenturu může tento neformální kapitál erodovat, pokud regionální centra IPV ztratí rozhodovací prostor a stanou se výkonnými prodlouženými rameny pražského ústředí. Britský příklad je opět ilustrativní: po vzniku PHE v roce 2013 opakovaně konstatovaly lokální zdravotní komise, že centrum nerozumí místním prioritám.
Koncentrace moci a monokultura. Jediná národní agentura pro veřejné zdraví je zranitelná vůči politizaci v míře, v jaké fragmentovaný systém není. Pokud ředitel IPV sdílí politické preference vlády, je těžší pro whistleblowing a nezávislá vědecká stanoviska. Zákonná ochrana vědecké nezávislosti — podobná finské THL — by měla být součástí návrhu zákona, nikoliv pozdějším doplňkem.
Přechodné náklady. Sloučení 17 institucí s ~4 200 zaměstnanci, různými kolektivními smlouvami, různými IT systémy a různými nemovitostmi je logisticky náročná operace. Minsterstvo zatím nezveřejnilo odhad přechodových nákladů. V britském případě UKHSA se ukázalo, že podhodnocení těchto nákladů vedlo k redukci provozní kapacity přesně v době, kdy ji agentura nejvíce potřebovala.
Skluzy do preventivní medicíny a kolize s pojišťovnami. IPV má mít mandát pro prevenci civilizačních chorob. Ale „prevence" v českém zdravotnickém ekosystému je kontestované území. Zdravotní pojišťovny — zejména VZP — mají vlastní preventivní programy, bonifikační schémata pro praktiky a komunikační nástroje. Pokud IPV získá silný mandát v oblasti zdravotní gramotnosti a propagace zdravého životního stylu, budou jeho kompetence přesahat do prostoru pojišťoven. Jak to bude koordinováno — a kdo bude mít poslední slovo — zákon musí explicitně říci.
Politika a legislativa: co musí proběhnout
Aby IPV vznikl k 1. 1. 2028, musí se v nejbližších osmnácti měsících stát toto: Ministerstvo zdravotnictví musí dokončit věcný záměr zákona, projít meziresortním připomínkovým řízením, podat do parlamentu a dosáhnout schválení v obou komorách do konce roku 2026. To je na české legislativní poměry rychlé tempo — standardní meziresortní připomínkové řízení trvá 30–90 dní, zákon obvykle prochází oběma komorami 6–12 měsíců. Jakýkoliv politický otřes (koaliční krize, předčasné volby) by zákon odsunul.
Paralelně musí ministerstvo komunikovat s odbornou obcí, řediteli současných KHS a zaměstnaneckými odbory. Majetek a personální smlouvy KHS jsou plně státní (KHS jsou organizační složky státu hospodařící z rozpočtu kapitoly MZČR), takže k převodu není potřeba souhlas hejtmanů ani krajských zastupitelstev — politický spor s kraji o „kompetenci" by tedy byl bez právního základu. Co je ale potřeba: vyřešit přechod 14 právních subjektů do jedné organizace bez ztráty institucionální paměti, garantovat kontinuitu zaměstnaneckých smluv a kolektivních smluv, harmonizovat 14 různých kolektivních dohod a explicitně vymezit, jak budou regionální centra IPV spolupracovat s krajskými úřady, krajskými zdravotními radami a místními samosprávami v běžném provozu (krizové štáby, povodňové plány, kontroly potravinářských provozů, hluková a imisní měření) — tedy v procesech, kde KHS dnes spolupracují s kraji jako rovnocenní partneři, nikoli jako podřízené složky.
Finanční otázka je navázána na strukturální deficit veřejného zdravotního pojištění, který ministr financí řeší souběžně. Reforma veřejného zdravotnictví, financovaná ze státního rozpočtu, přichází ve chvíli, kdy ministerstvo financí hledá úspory. Pokud IPV má sloučit instituce a zároveň rozšířit mandát — civilizační choroby, zdravotní gramotnost, nové laboratoře — může se stát, že výsledný zákon dostane ambiciózní mandát bez odpovídajícího rozpočtu. To by byl přesně scénář, který britský příklad předvedl.
Co by čtenář měl sledovat: Za prvé, věcný záměr zákona a jeho legislativní záměry — konkrétně, zda budou zachovány zákonné záruky vědecké nezávislosti. Za druhé, stanoviska hlavního hygienika ČR a ředitelů 14 KHS v meziresortním připomínkovém řízení (jejich pohled na ztrátu institucionální samostatnosti) a vyjádření odborných asociací (Společnost hygieny a komunitní medicíny ČLS JEP, Asociace ředitelů KHS); kraje budou v MPŘ rovněž připomínkovat, ale jejich role je tu jen poradní — kompetenční spor neexistuje, protože KHS nikdy pod kraje nepatřily. Za třetí, odhad přechodových nákladů a způsob financování přechodného období. Za čtvrté, vymezení kompetencí vůči zdravotním pojišťovnám — zejména pokud jde o prevenci a zdravotní gramotnost. Za páté, obsazení vedení IPV: pokud bude volba ředitele věcí politického jmenování bez transparentního výběrového řízení, bude to signál, jak nezávislá agentura ve skutečnosti bude.
Konkrétní metriky úspěchu nejsou záhadou — jsou jen politicky nepopulární, protože efekt je viditelný za 5–10 let. Rok po spuštění IPV bychom měli vidět: průměrnou dobu od klinického hlášení do celostátního alertu pod 24 hodin (dnes je to za optimálních podmínek 48–72 hodin), jednotný datový systém propojující regionální centra s ústředím v reálném čase, a publikovaný populační monitoring civilizačních determinant zdraví s roční aktualizací. Pokud ani tři roky po spuštění IPV neexistuje sdílená datová platforma a regionální centra stále posílají hlášení e-mailem, šlo o organizační přejmenování, nikoliv o reformu.
Stovka let česko-slovenské tradice státní hygieny není důvodem k nostalgii — je důvodem k ambici. Instituce se tehdy zakládaly proto, že tehdejší hrozby (tuberkulóza, tyfus, dětská obrna) vyžadovaly schopnosti, které soukromý trh ani lokální správa nemohly dodat. Dnes jsou hrozbami obezita, antimikrobiální rezistence, pandemické preparedness a dezinformace o vakcinaci. Logikou je stejná: existuje deficit státní kapacity, který soukromý trh nevyřeší. Otázka není, zda reformovat. Otázka je, zda česká vláda dokáže reformu udělat dobře — nebo jen rychle.