Na interním oddělení okresní nemocnice na severní Moravě slouží noční službu lékař, který medicínu vystudoval v Užhorodu. V Česku je tři roky. Aprobační zkoušku složil napodruhé, předtím rok pracoval pod přímým odborným vedením atestovaného kolegy, a než ho k té zkoušce vůbec pustili, musel doložit uznání vysokoškolského vzdělání, bezúhonnost a zdravotní způsobilost. Pacientka, která k němu ve tři ráno přijde s tlakem na hrudi, o tom neví nic — a nemá důvod vědět. Ví jenom to, že tam někdo je. Kdyby tam nebyl, sloužil by ten den někdo svou třetí službu v týdnu, nebo by sanitka jela o čtyřicet kilometrů dál.
Zdroj: OECD Health Statistics, sada Health workforce migration (dataflow DSD_HEALTH_WFMI@DF_HEALTH_WFMI), staženo přímým dotazem na veřejné SDMX API 6. 9. 2026. Za Česko do sady vykazují Ministerstvo zdravotnictví a ÚZIS z Národního registru zdravotnických pracovníků.
Co ukazatel měří — a co si s ním nesmíte splést
Indikátor sleduje místo získání vzdělání, ne státní občanství. Ten rozdíl není formalita. Lékař s ukrajinským pasem, který vystudoval v Hradci Králové, se do čitatele nepočítá; Čech, který vystudoval v Bratislavě, ano. Ve veřejné debatě se přitom obě čísla běžně zaměňují — mluví se o „cizincích ve zdravotnictví“ a myslí se tím buď jedno, nebo druhé, podle toho, co se zrovna hodí.
Pro hodnocení systému je informativnější právě místo vzdělání. Občanství říká, kdo ten člověk je; místo vzdělání říká, kde vznikla kapacita, kterou český systém používá — a jestli si ji vyrobil sám, nebo ji získal odjinud. To je otázka na plánování počtu studentů medicíny, na uznávání kvalifikací i na to, co Světová zdravotnická organizace nazývá etickým náborem: každý lékař, který přijde, někde jinde chybí.
HSPA Monitor proto zařazuje ukazatel do oblasti Struktury, domény Pracovní síla, se směrem „kontextově závislý“ a neutrálním signálem. Vyšší hodnota není sama o sobě lepší ani horší. Vysoký podíl může znamenat otevřený systém, který si umí doplnit kapacity, i závislost na dovozu odjinud. Nízký může znamenat soběstačnost i administrativní uzavřenost. Rozhodnout, co z toho platí, jde teprve po pohledu na strukturu — a ta je v českém případě překvapivá.
Stav v Česku: pomalý, rovnoměrný růst
Česká řada je hladká a nudná, což je u migračních dat vzácnost. Podíl roste každý rok bez jediného skoku: 6,1 % (2015) → 7,4 % (2018) → 7,6 % (2021) → 8,6 % (2024). Za devět let přírůstek o 2,5 procentního bodu. Ve stejné době rostl i celkový počet lékařů — ze 41 893 na 47 414 — takže růst podílu znamená, že zahraničně vzdělaných lékařů přibývalo rychleji než těch domácích, ale jen mírně.
Zdroj: OECD Health Statistics, Health workforce migration, staženo 6. 9. 2026. Úplná řada: 6,1 · 6,6 · 7,1 · 7,4 · 7,4 · 7,5 · 7,6 · 7,9 · 8,2 · 8,6 % za roky 2015 až 2024.
Zajímavější než stav je roční příliv. Ten se choval mnohem neklidněji: 241 osob v roce 2015, vrchol 311 v roce 2017, propad na 105 v roce 2019, pak pomalý návrat — 153 (2021), 186 (2022), 195 (2023) a 296 v roce 2024. Propad roku 2019 je starší než pandemie i než válka na Ukrajině a data samotná jeho příčinu nevysvětlují. Návrat na téměř tři sta osob ročně ale znamená, že se kanál znovu otevřel, a to rychleji, než roste podíl — protože zároveň odcházejí lékaři, kteří přišli dřív.
Odkud přicházejí: dvě třetiny z jedné země
Tady se příběh láme. Když se řekne „lékař ze zahraničí“, většina lidí si představí absolventa z Ukrajiny nebo Ruska. Skutečná struktura vypadá jinak.
| Země získání vzdělání | Lékařů | Podíl na zahraničně vzdělaných | Vstup do systému |
|---|---|---|---|
| Slovensko | 2 532 | 62 % | automatické uznání (EU) |
| Ukrajina | 1 007 | 25 % | aprobační zkouška |
| Rusko | 269 | 7 % | aprobační zkouška |
| Bělorusko | 48 | 1 % | aprobační zkouška |
| Polsko | 47 | 1 % | automatické uznání (EU) |
| Ostatní členské státy EU (Bulharsko, Německo, Rumunsko, Rakousko a další) | 67 | 2 % | automatické uznání (EU) |
| Ostatní země mimo EU (Kazachstán, Uzbekistán, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Sýrie a další) | 106 | 3 % | aprobační zkouška |
Zdroj: OECD Health Statistics, Health workforce migration, rozměr ORIGIN (země získání vzdělání), stav k roku 2024, staženo 6. 9. 2026. Sada rozlišuje 43 zemí vzdělání; řádky „ostatní“ jsou jejich součty. Souhrnně: 2 646 lékařů (65 %) získalo vzdělání v některém z členských států EU a vstupuje automatickým uznáním kvalifikace, 1 430 (35 %) mimo EU — na ty se vztahuje povinnost aprobační zkoušky. Sloupec „vstup do systému“ popisuje režim, který na danou skupinu podle místa vzdělání dopadá; sada eviduje místo vzdělání, nikoli použitou proceduru uznání. Podíly jsou zaokrouhleny na celá procenta.
Dvě třetiny „zahraničních“ lékařů tedy vystudovaly v zemi, se kterou Česko osmdesát let sdílelo vzdělávací systém a se kterou má společný jazyk. Slovenský absolvent nastupuje na základě automatického uznání kvalifikace podle evropské směrnice o uznávání odborných kvalifikací — nedělá aprobační zkoušku, nedokládá znalost češtiny, nemusí projít šestiměsíční praxí pod dohledem. Z hlediska systému je to prakticky domácí trh práce, jen s jinou vlajkou na diplomu. Stejný režim platí i pro dalších 114 lékařů se vzděláním z Polska, Bulharska, Německa, Rumunska, Rakouska a dalších členských států — dohromady je tak 2 646 ze 4 076 zahraničně vzdělaných lékařů (65 %) vzdělaných v EU.
Zbývá 1 430 lékařů (35 %) se vzděláním mimo Evropskou unii, převážně z Ukrajiny, Ruska a Běloruska. Ti prošli úplně jinou cestou. A právě o té cestě data mlčí.
Mezinárodní srovnání: Česko je přesně uprostřed
Mezi členskými zeměmi OECD se podíl zahraničně vzdělaných lékařů pohybuje od 0,8 % (Litva) po 100 % (Lucembursko, které do roku 2020 nemělo vlastní úplné lékařské studium a jehož lékaři tradičně studují v Belgii, Francii a Německu). Takové rozpětí znamená, že průměr napříč zeměmi — 22,8 % za 27 členů OECD s údajem za rok 2024 — je téměř bezcenný. Vypovídající je medián: 15,7 % za členské země OECD a 8,6 % za 21 členských států EU. Česko s 8,6 % leží přesně na mediánu Evropské unie a je osmnácté z dvaceti sedmi zemí OECD.
Zdroj: OECD Health Statistics, Health workforce migration, rok 2024, staženo 6. 9. 2026. Sada obsahuje za tento rok 31 zemí, z toho 27 členů OECD a 21 členských států EU (Kypr, Malta, Chorvatsko a Rumunsko jsou partnerské země mimo OECD). Nevážený průměr 27 členů OECD činí 22,8 %, průměr 21 států EU 18,6 %; kvůli extrémně zešikmenému rozdělení (Lucembursko 100 %, Izrael 59,1 %) je uveden i medián — 15,7 % za OECD a 8,6 % za EU. Slovensko údaj do sady nevykazuje.
Regionální kontext je jednoznačný: Česko je otevřenější než Polsko (5,3 %), Rumunsko (2,3 %) nebo Litva (0,8 %), zhruba na úrovni Rakouska (7,8 %) a Maďarska (8,4 %) a výrazně pod Německem (15,7 %). Německo je zároveň hlavní konkurent na téže straně trhu — láká lékaře ze stejných zemí, z nichž míří část do Česka, a mzdově je zatím pořád výš. Ukazatel odměňování lékařů ukazuje, že český lékař bere 2,74násobek průměrné mzdy proti 2,8 v OECD; není to propast, ale ani výhoda.
Strukturální analýza: dvě brány, jedna z nich neměřená
Do českého zdravotnictví vedou pro zahraničně vzdělaného lékaře dvě zcela odlišné cesty a rozdíl mezi nimi není v medicíně, ale v právu.
První brána — členské státy EU. Diplom z kteréhokoli členského státu se uznává automaticky. Slovenský, polský nebo německý absolvent nastupuje bez zkoušky. Touto branou vstupuje 2 646 lékařů, tedy 65 % všech zahraničně vzdělaných, a tuto bránu žádná česká politika neovlivní — je to evropské právo.
Druhá brána — aprobační zkouška. Kdo získal vzdělání mimo EU, musí podle zákona č. 95/2004 Sb. složit aprobační zkoušku: písemný test odborných znalostí, druhý test ze znalosti českého zdravotnického systému a základů práva, ústní zkoušku — vše v češtině — a k tomu absolvovat šest měsíců odborné praxe pod přímým vedením způsobilého lékaře v akreditovaném zařízení. Teprve pak může pracovat samostatně. Tento požadavek dopadá na zbývajících 1 430 lékařů (35 %). Kolik z nich zkoušku skutečně skládalo v Česku, z těchto dat nevyčtete — sada eviduje místo získání vzdělání, ne proceduru uznání.
A tady narazíme na díru. Kolik lidí se o aprobační zkoušku ročně pokusí, kolik jich uspěje a jak dlouho na jednotlivé části čekají, se z veřejných zdrojů nedozvíte. Ministerstvo zdravotnictví ani Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který zkoušky organizuje, tuto statistiku nepublikují. Spor o to, jestli je zkouška přiměřený filtr kvality, nebo zbytečně úzké hrdlo, se přitom v Česku vede nejméně deset let. Vede se bez čísel.
Druhá díra je u sester. Táž datová sada OECD uvádí za Česko podíl zahraničně vzdělaných sester 0,016 % — v obou letech, za které je údaj k dispozici. To není zjištění o realitě, to je doklad toho, že místo získání vzdělání se u nelékařských zdravotnických povolání do mezinárodního reportingu prakticky nevykazuje. Indikátor se proto omezuje na lékaře, a ta mezera je sama o sobě informace: o polovině pracovní síly v systému, kterou sleduje ukazatel sestry na 1 000 obyvatel, mezinárodně srovnatelný údaj o původu kvalifikace neexistuje.
Třetí vrstva je časová. Vyškolit vlastního lékaře trvá od zápisu na fakultu po atestaci jedenáct až třináct let. Zahraničně vzdělaný lékař je k dispozici v horizontu jednotek let — a to je jediný důvod, proč se o něm vůbec mluví jako o nástroji. Česko má přitom lékařů v mezinárodním srovnání dost: 4,2 lékaře na 1 000 obyvatel proti 3,9 v OECD. Problém není počet, ale rozložení — 41 % lékařů je starších 55 let proti 34 % v OECD a praktičtí lékaři tvoří jen 16,9 % sboru proti 23 % v OECD. Zahraniční lékaři tyto konkrétní díry zalepují, ne celkový součet.
Politická páka: tři rozhodnutí, všechna na ministerstvu
Zaprvé: zveřejnit statistiku aprobačních zkoušek. Počty přihlášených, úspěšných a neúspěšných, doby čekání na jednotlivé části, rozpad podle země vzdělání a podle oboru. Nevyžaduje to zákon ani rozpočet — jde o data, která ministerstvo a IPVZ z povahy věci mají. Bez nich nelze říct, jestli je bariéra vysoká přiměřeně, nebo náhodně. Je to zároveň nejlevnější opatření z celého seznamu.
Zadruhé: podoba samotné zkoušky. Zákon č. 95/2004 Sb. naposledy měnil zákon č. 168/2024 Sb., který upřesnil odborný dozor a dohled nad neatestovanými lékaři a požadavky na garanta oboru a školitele. Kde přesně leží hranice mezi ověřením kompetence a zbytečnou překážkou — kolik částí, jaká jazyková úroveň, jak dlouhá praxe pod dohledem — je politické rozhodnutí, ne přírodní zákon. Pro Česko je navíc specifické, že prakticky celý objem uchazečů přichází z několika málo zemí, což by umožnilo cílenější přípravu i uznávání, než jaké dává univerzální režim.
Zatřetí: domácí strana rovnice. Vládní program na podporu lékařských fakult zvedl průměrný roční počet nově zapsaných studentů všeobecného lékařství z 1 680 (období 2015–2018) na současných 2 220, tedy o více než 30 %; od konce dekády z toho má být přes 350 absolventů ročně navíc. To je jediná páka, která mění samotnou potřebu — a jediná, jejíž účinek přijde až za deset let. Ukazatel absolventů lékařství na 100 000 obyvatel (16,3 proti 15,4 v OECD) první část toho efektu už zachycuje.
Co s tím
Nejužitečnější věc, kterou tenhle indikátor dělá, je že rozbíjí dvě falešné představy najednou. Česko není zemí, která by si lékaře masově dovážela — s 8,6 % leží přesně na mediánu Evropské unie a hluboko pod Německem. A zároveň není uzavřenou pevností: každý dvanáctý lékař studoval jinde a roční příliv se vrátil na úroveň poloviny minulé dekády. Obě tvrzení, která se v debatě opakují, jsou tedy nepřesná, a to v opačných směrech.
Zbývá říct, co číslo nevidí. Neříká, v jakých oborech a v jakých krajích tito lékaři pracují — a je pravděpodobné, že jsou soustředěni tam, kde české uchazeče nesehnat, tedy v okresních nemocnicích a v neatraktivních oborech. Neříká, jak dlouho v systému zůstávají. Nezahrnuje zubní lékaře, farmaceuty ani nelékařská povolání. A jak už bylo řečeno, nejde ho reprodukovat z českých otevřených dat: ÚZIS ani ministerstvo rozpad lékařů podle místa získání vzdělání jako otevřenou datovou sadu nepublikují, takže si ověříte jen jmenovatel — a i ten jen díky tomu, že se počty lékařů z NRZP a NRHZS shodují s údajem OECD do 0,6 %.
Pro toho lékaře na noční službě v okresní nemocnici z toho plyne jediné. Jeho slovenský kolega o dvě patra výš prošel do systému bez jediné zkoušky a nikdo se ho na češtinu neptal. On sám musel projít řízením, o jehož úspěšnosti neexistuje veřejná statistika. Rozdíl mezi nimi není v tom, co umějí. Je v tom, kterou stranou hranice vede čára, kterou nakreslilo evropské právo — a v tom, že o jedné z těch dvou bran Česko neví, jak funguje.