Pro koho je tento text: pro tvůrce zdravotní, sociální a regionální politiky, pro praktické lékaře, hygieniky i každého, kdo přemýšlí o spravedlnosti ve zdraví. Většina ukazatelů, které sledujeme, měří průměr — kolik se v Česku dožíváme, kolik utratíme, kolik nás zemře na infarkt. Tento indikátor měří něco jiného: jak nerovnoměrně jsou ty průměry rozdané. A odpověď je nepříjemná — délka života v Česku se systematicky liší podle toho, jakou má člověk školu.
Začněme u konkrétního člověka. Josef je vyučený zámečník z Mostu. Dvaapadesát let, celý život u stroje, dvě směny, k tomu cigarety a pivo jako samozřejmá kulisa dne. K lékaři chodí, jen když „už to nejde“ — naposledy kvůli vysokému tlaku, který roky ignoroval. Jeho bývalý spolužák, který odešel na vysokou a dnes sedí v kanceláři v Praze, má statisticky před sebou o víc než deset let života navíc. Ne proto, že by se narodil zdravější. Ale proto, že ho jeho práce, návyky, prostředí i přístup k péči celý život táhly opačným směrem než Josefa.
Co měříme
Indikátor sleduje sociální gradient úmrtnosti: rozdíl v naději dožití mezi muži s nejvyšším (vysokoškolským) a nejnižším (základním) dokončeným vzděláním, počítaný od věku 25 let. Naděje dožití je syntetický ukazatel — říká, kolika let by se v průměru dožil člověk, kdyby po zbytek života platily úmrtnostní poměry daného období. Když je tento rozdíl 13 let, znamená to, že vzdělanější muž má před sebou v průměru o třináct let delší život než jeho stejně starý vrstevník se základní školou.
Zdroj: ČSÚ — úmrtnostní tabulky podle vzdělání; analýza Hamplová & Katrňák (CDK 2018) nad daty ČSÚ a Eurostatu. Hodnoty odpovídají datovému kontraktu HSPA Monitoru.
Třináct let je obrovské číslo. Pro představu: rozdíl v naději dožití mezi celým Českem a zeměmi s nejdelším životem na světě se počítá na jednotky let. Vzdělanostní propast mezi dvěma skupinami mužů uvnitř jedné země je násobně větší než rozdíl mezi průměrným Čechem a průměrným Japoncem. Není to rozdíl mezi národy — je to rozdíl mezi sousedy ze stejného města, kteří se liší jen tím, jakou dokončili školu.
Důležité je hned na začátku rozumět tomu, co číslo neříká. Neměří „čistý“ vliv vzdělání ve smyslu, že by samotný diplom prodlužoval život. Měří gradient — tedy souhrn všeho, co se s vyšším vzděláním v Česku pojí: bezpečnější a méně opotřebovávající práci, nižší míru kouření a pití, lepší orientaci ve zdravotním systému, dřívější vyhledání péče, život mimo nejchudší regiony. Vzdělání je v tomto pohledu „kořenová“ příčina, pod kterou se schovává celý řetězec konkrétních rizik.
Jak vypadá trend
Propast nebyla vždycky tak velká. Po roce 1989 se v Česku život prodlužoval všem skupinám — ale ne stejně rychle. Vzdělanější lidé dokázali nové možnosti (lepší prevenci, odvykání kouření, modernější léčbu) využít rychleji a víc než lidé se základním vzděláním. Výsledkem je, že se nůžky v délce života podle vzdělání během posledních desetiletí rozevíraly, místo aby se zavíraly.
Body jsou orientační a ilustrují doložený směr rozevírání po roce 1989 — souvislá oficiální roční řada podle vzdělání pro ČR neexistuje. Zdroj: Hamplová & Katrňák (CDK 2018) nad daty ČSÚ; hodnoty datového kontraktu HSPA Monitoru (origin: seed).
Mezinárodní srovnání
V evropském srovnání patří Česko k zemím s největší vzdělanostní nerovností v úmrtnosti. V analýze 23 evropských zemí byl český rozdíl u mužů (kolem 13 let) druhý nejvyšší — větší propast mělo jen Maďarsko (kolem 14 let). U žen je Česko „mírnější“: rozdíl kolem pěti let je osmý nejvyšší. Země západní a severní Evropy se přitom u mužů běžně pohybují kolem sedmi let, tedy zhruba na polovině české hodnoty.
Stejný vzorec potvrzuje i Eurostat. Česko do jeho sady naděje dožití podle vzdělání nereportuje (proto v ní není přímo), ale u sousedů ukazuje řádově totéž — a ukazuje, že jde o regionální, středoevropský a postkomunistický rys. Následující tabulka srovnává vzdělanostní rozdíl u mužů ve věku 30 let (Eurostat, 2017); čísla jsou počítaná od jiného věku než české jádro indikátoru, takže slouží jako kontext, ne jako přímá náhrada za českou hodnotu.
| Země | Rozdíl (terciární − základní) | Poznámka |
|---|---|---|
| Česko | ~13 let (věk 25) | 2. nejvyšší z 23 zemí; ČSÚ nereportuje do Eurostatu |
| Slovensko | 14,8 let | nejvyšší ze sousedů (Eurostat, věk 30) |
| Polsko | 11,0 let | rovněž vysoký středoevropský gradient |
| Maďarsko | 10,7 let | v 23-zemní studii (věk 25) největší ze všech |
| Slovinsko | 5,7 let | nejnižší ze sousedů — ukazuje, že to jde i jinak |
České jádro indikátoru je počítané od věku 25, sousedé od věku 30 — proto srovnávejte vzorec, ne desetinná místa. Zdroj: Eurostat — demo_mlexpecedu (věk 30, 2017); český údaj Hamplová & Katrňák (věk 25).
Z mezinárodního srovnání plyne klíčový závěr: velká vzdělanostní propast není přírodní zákon. Slovinsko, které sdílí s Českem část postkomunistické historie, má rozdíl u mužů poloviční. Země západní a severní Evropy ještě menší. Tam, kde systém aktivně tlumí sociální gradient — daněmi z tabáku a alkoholu, cílenou prevencí, silnou primární péčí a regionální politikou — je propast menší. Vysoká hodnota tedy není výpovědí o tom, že „chudší lidé prostě žijí kratčeji“, ale o tom, jak moc se s tím která země rozhodla něco dělat.
Proč je propast tak velká
Žádný jediný faktor třináct let nevytvoří. Vznikají sečtením několika vrstev znevýhodnění, které se u mužů s nižším vzděláním koncentrují na stejných lidech a často ve stejných regionech.
| Faktor | Jak působí |
|---|---|
| Charakter práce | Muži s nižším vzděláním častěji pracují fyzicky náročně a rizikově — tělo se rychleji opotřebuje, vyšší je úrazovost i expozice škodlivinám. |
| Kumulace behaviorálních rizik | Kouření, alkohol, nezdravá strava a nízká pohybová aktivita se silně vážou na vzdělání a často se u téhož člověka sčítají. |
| Zdravotní gramotnost | Horší orientace v systému a v rizicích znamená pozdější vyhledání péče a horší stav v okamžiku diagnózy. |
| Regionální deprivace | Ústecko, Karlovarsko a Moravskoslezsko spojují nižší vzdělání, chudobu i kratší život na stejné mapě. |
| Příjem a stres | Nižší příjem, horší bydlení a chronický stres dlouhodobě podkopávají zdraví i mimo zdravotní systém. |
Vzdělání působí jako kořenová determinanta, která předurčuje expozici většině ostatních rizik.
Podstatné je, že drtivá většina těchto faktorů je předcházitelná. Na rozdíl od genetiky nejde o danost, se kterou se nedá hnout. Kouření, alkohol, pozdní záchyt nemocí, slabá primární péče v deprivovaných regionech — to všechno jsou věci, které veřejná politika umí ovlivnit. Proto patří tento indikátor mezi nejtvrdší testy spravedlnosti celého systému: ukazuje, kolik let života systém ztrácí tím, že nedokáže dosáhnout na ty, kdo péči a prevenci potřebují nejvíc.
Kde je politická páka
Dobrá zpráva je, že páky existují a leží převážně v rukou státu, krajů a obcí. Nejde o jednu velkou reformu, ale o souběh několika opatření, která dohromady tlumí sociální gradient.
-
Daně a regulace tabáku a alkoholu
Zátěž kouření a pití dopadá nejvíc na nejníže vzdělané. Cenová politika a regulace dostupnosti jsou nejúčinnější nástroje, jak gradient zmenšit — a stát je má plně v ruce.
Míří na kořen -
Cílená prevence
Screeningy a preventivní prohlídky dnes využívají hlavně ti, kdo je potřebují nejméně. Aktivní nabídka v regionech a skupinách s nejhorším záchytem obrací logiku „kdo přijde sám“.
Obrací nerovnost -
Primární a regionální péče
Posílení praktické a závodní péče v deprivovaných regionech a provázání zdravotní politiky se sociální a regionální — tam, kde se nižší vzdělání, chudoba a kratší život koncentrují.
Mění strukturu
Nejúčinnější je kombinace všech tří — žádné jednotlivé opatření samo třináct let nestáhne.
Kompetenci tu sdílí víc aktérů: ministerstvo zdravotnictví (prevence, úhrady, daňová a regulační politika ve spolupráci s ministerstvem financí), Státní zdravotní ústav (monitoring a programy podpory zdraví), kraje a obce (regionální dostupnost péče a sociální politika). Žádný z nich problém nevyřeší sám — a právě proto vzdělanostní propast tak dlouho přetrvává: leží na pomezí resortů, kde se odpovědnost snadno rozplyne.
Vzdělanostní rozdíl v délce života je nakonec víc než statistika. Je to měřítko toho, jestli zdravotní systém slouží všem, nebo hlavně těm, kdo si umějí poradit. Třináct let je cena, kterou v Česku platí muži jako Josef za to, že se narodili do prostředí, které je celý život táhlo nesprávným směrem — a které se zatím nikdo nerozhodl systematicky vyrovnávat. To, jestli se propast bude dál rozevírat, nebo začne zužovat, je politické rozhodnutí, ne osud.