Marek, dvaapadesátiletý zedník z Karvinska, nosil třicet let pytle s cementem po lešení. Když mu ortoped řekl, že jeho bederní páteř vypadá „jako po kariéře vzpěrače“, zkusil to, co mu poradila revizní lékařka: požádal o uznání nemoci z povolání. Od ledna 2023 je totiž chronické onemocnění bederní páteře z těžké fyzické práce na vládním seznamu — poprvé v historii. Marek doložil pracovní historii, prošel střediskem nemocí z povolání a čekal, až krajská hygienická stanice ověří jeho expozici. Po roce přišlo zamítnutí: zátěž prý nenaplnila předepsaná kritéria. Není sám — v celé zemi prošel za první dva roky platnosti nové položky jediný člověk. Přesně tenhle dvojí obraz — ubývající uznané nemoci a síto, kterým skoro nic neprojde — měří nový indikátor HSPA Monitoru.
Zdroj: SZÚ — Nemoci z povolání v České republice v roce 2025 (Národní registr nemocí z povolání, tab. 2.1.1, 2.1.2, 2.2.9). Neinfekční = kapitoly I–IV a VI seznamu nemocí z povolání, tedy bez přenosných a parazitárních onemocnění.
Co indikátor měří — a proč bez covidu
Nemoc z povolání není diagnóza, ale právní status: onemocnění, které lékařské středisko a hygienická stanice úředně uznaly jako následek práce, s nárokem na odškodnění od zaměstnavatele. Česko je eviduje v Národním registru nemocí z povolání nepřetržitě od roku 1991 a Státní zdravotní ústav každoročně publikuje podrobnou zprávu. Je to jediný systémový ukazatel, kterým se dá měřit zdravotní daň za práci — a HSPA Monitor ho dosud nepokrýval vůbec.
Nový indikátor sleduje neinfekční nemoci z povolání na 100 tisíc pojištěných zaměstnanců — kapitoly I až IV a VI vládního seznamu: otravy chemickými látkami, nemoci z hluku, vibrací a přetěžování končetin, nemoci plic a dýchacích cest, kožní nemoci. Infekční kapitolu V vynechává záměrně. Od roku 2021 ji totiž zaplavily dohlašované covidy zdravotníků: ještě v roce 2025 tvořily přenosné a parazitární nemoci 2 646 z 3 329 hlášených nemocí z povolání — drtivou většinou covid — a celková incidence 71,4 na 100 tisíc pojištěnců tak vypovídá hlavně o tempu vyřizování covidových žádostí z předchozích let, ne o dnešní práci. Že jde o dohlašování, a ne o dnešní nákazy, ukazuje jeden údaj SZÚ: v samotném roce 2025 vznikly jen dva nové případy covidu jako nemoci z povolání. Bez infekcí zbývá řada, která dává smysl: klasická profesionální poškození, jejichž vývoj lze číst deset let zpátky.
Stav v Česku: deset let dolů, pak obrat — a co ho způsobilo
Deset let měla řada jednoznačný směr a dvojznačný výklad. V roce 2015 bylo uznáno 918 neinfekčních nemocí z povolání (20,5 na 100 tisíc pojištěnců), vrchol přišel v roce 2017 (1 107 případů; 23,9), pak křivka padá: 874 (2019), 741 (2020), 518 (2021) — a po mírném zakolísání 490 případů a 10,1 na 100 tisíc v roce 2024, tedy polovina stavu z roku 2015. A pak, v roce 2025, se řada otočila: 683 případů a 14,4 na 100 tisíc, meziročně o dvě pětiny víc. Nejčastější neinfekční diagnózou zůstává syndrom karpálního tunelu, kterého bylo 146 případů z přetěžování končetin; nejpostiženějšími profesemi montážní dělníci, operátoři výroby, zámečníci-svářeči a prodavačky.
| Rok | Na 100 tis. pojištěnců | Absolutně | Kontext |
|---|---|---|---|
| 2015 | 20,5 | 918 | novela seznamu (NV č. 168/2014 Sb.) sloučila položky přetěžování |
| 2017 | 23,9 | 1 107 | vrchol dekády |
| 2019 | 18,5 | 874 | poslední předcovidový rok |
| 2020 | 15,8 | 741 | nástup covidu; útlum prohlídek i šetření |
| 2021 | 11,0 | 518 | skokový pokles — kapacity hygien vázala pandemie |
| 2022 | 12,1 | 569 | mírné zakolísání nahoru |
| 2023 | 11,2 | 532 | účinnost nové položky II.11 (bederní páteř) — 0 uznaných případů |
| 2024 | 10,1 | 490 | dosavadní minimum řady; 1. uznaný případ II.11 |
| 2025 | 14,4 | 683 | aktuální hodnota indikátoru; obrat o dvě pětiny nahoru, 61 % přírůstku tvoří silikózy |
Zdroj: SZÚ — Nemoci z povolání v České republice v roce 2025, tab. 2.1.1 a 2.1.2 (Národní registr nemocí z povolání). Součet kapitol I–IV a VI; přepočet na 100 tisíc nemocensky pojištěných zaměstnanců v civilním sektoru.
Až do roku 2024 měl ten pokles vysvětlení, které znělo rozumně: zmizela expozice. Pneumokonióz z křemičitého prachu — nemoci horníků — bylo v roce 2015 celkem 111 a v roce 2024 už jen 54, protože doly zavírají. Percepční vady sluchu z hluku klesly na osm případů ročně. Jenže v roce 2025 pneumokonióz bylo 172. Víc než v roce 2015, v odvětví, které se mezitím dál zmenšovalo. Doly se neotevřely a křemičitý prach se za rok nikam nevrátil — silikóza navíc vzniká po letech expozice, takže případy uznané v roce 2025 pocházejí z práce odvedené dávno předtím. Tenhle jediný údaj mění výklad celé řady. Pokud se počet uznaných zaprášených plic ztrojnásobí, aniž by se změnila práce, pak nízké číslo z roku 2024 neměřilo zdraví horníků, ale propustnost systému, který ho posuzuje. A to je přesně ta otázka, kterou se u téhle statistiky nikdy nedalo rozhodnout — dokud se síto nepohnulo a neukázalo, kolik za ním čekalo.
Druhý doklad je ještě názornější, protože se týká položky, kterou stát zavedl schválně. Chronické onemocnění bederní páteře z těžké fyzické práce — bolavá záda dělníků, skladníků a pečovatelek — se stalo uznatelnou nemocí z povolání 1. ledna 2023. Za první dva roky platnosti prošel sítem jediný člověk. V roce 2025 jich bylo šest: sanitářka, pečovatelka v sociálních službách, montážní dělnice, horník-razič, doručovatel balíků a vedoucí posunu na železnici. Šest případů je pořád mizivé číslo proti odhadům, kolik lidí u nás těžkou fyzickou prací ničí páteř. Ale šestinásobek za jediný rok není epidemie bolavých zad — je to posun v tom, co systém uzná.
Mezinárodní srovnání: čísla, která se nedají srovnat — a proč je to samo o sobě zjištění
U většiny indikátorů dashboardu se česká hodnota poměřuje s průměrem OECD nebo EU. Tady to nejde — a ten důvod stojí za vysvětlení. Každá evropská země má vlastní seznam nemocí z povolání, vlastní posuzovací kritéria a vlastní pojistný systém, takže „uznaný případ“ znamená všude něco jiného. Harmonizovaný evropský sběr, který se o srovnání pokoušel (European Occupational Diseases Statistics), Eurostat ukončil. Výsledný rozptyl je řádový: Německo v roce 2023 uznalo 72 747 nemocí z povolání — mimo jiné proto, že uznává i rakovinu kůže z práce na slunci a covid uznávalo velkoryse. Polsko uznalo 3 002 případů (z toho 1 084 covidů), Česko 6 937 (z toho drtivou většinu tvořil covid). Přepočteno na pracovní sílu se země liší až desetinásobně — ne proto, že by německá práce byla desetkrát nebezpečnější, ale proto, že německý systém desetkrát ochotněji přiznává.
Proto indikátor vstupuje do dashboardu bez číselného benchmarku a se signálem „neutrální“: hodnotí se proti vlastní časové řadě. Neutrální signál ale neznamená, že je vše v pořádku. Znamená, že číslo má dvě možná čtení — a že rozdíl mezi nimi je politický, ne statistický.
Strukturální analýza: tři filtry mezi nemocným pracovníkem a statistikou
První filtr: co vůbec smí být nemocí z povolání. Seznam nemocí z povolání je příloha nařízení vlády č. 290/1995 Sb. — co na něm není, uznat nelze, ať je souvislost s prací jakkoli zjevná. Seznam se mění pomalu: velké novely přišly v letech 2011, 2015 a naposledy 2023, kdy nařízení vlády č. 506/2021 Sb. po letech odborných sporů přidalo chronické onemocnění bederní páteře z těžké fyzické práce. Odbory tehdy mluvily o průlomu pro tisíce dělníků, zedníků a horníků. Realita po dvou letech: jeden jediný uznaný případ. Sám SZÚ ve zprávě konstatuje, že klinická kritéria položky „se zdají velmi přísná“ — a v témže odstavci dodává, že kritéria pro covid byla naopak „velmi mírná“. Tentýž systém tedy umí být propustný i nepropustný; záleží, jak se nastaví parametry.
Druhý filtr: kdo nemoc pozná a doloží. Cesta k uznání vede přes střediska nemocí z povolání a ověření expozice krajskou hygienickou stanicí — proces trvá měsíce až roky a stojí na datech o pracovišti, která poskytuje zaměstnavatel. Právě tam vzniká slepá skvrna: kategorizace prací, tedy úřední zařazení pracoviště podle rizika. V roce 2024 vzniklo 12 z 50 uznaných ohrožení nemocí z povolání při pracích, které zaměstnavatel vedl v „nerizikových“ kategoriích 1 a 2 — hygienické šetření pak zpětně potvrdilo, že kategorizace byla chybná. Kolik nemocí přes chybnou kategorizaci k šetření vůbec nedoputuje, statistika z principu nevidí. A celý systém se týká jen zaměstnanců: přes milion OSVČ — včetně řemeslníků s úplně stejnými zády jako Marek — nárok na uznání nemoci z povolání nemá vůbec.
Třetí filtr: kdo platí, ten se brání. Odškodnění nemoci z povolání — bolestné, ztížení společenského uplatnění, náhradu ztráty výdělku — platí zaměstnavatel ze zákonného pojištění odpovědnosti. Zaměstnavatel má proto ekonomický důvod uznání rozporovat a zaměstnanec důvod váhat, jestli si stížností „nerozháže“ místo. Reforma, která měla odškodňování přenést na veřejnoprávní úrazové pojištění po vzoru Německa či Rakouska, byla v Česku přijata už v roce 2006 jako zákon č. 266/2006 Sb. — a po devíti letech odkladů byla v roce 2015 zrušena, aniž kdy nabyla účinnosti. Konflikt zájmů, který měla odstranit, tak trvá dodnes.
Politická páka: parametry, které lze změnit bez parlamentu
První: seznam a kritéria. Seznam nemocí z povolání je nařízení vlády — rozšířit ho nebo upravit posuzovací kritéria může vláda a ministerstvo zdravotnictví bez legislativního martyria. Případ bederní páteře ukazuje, že přidat položku nestačí: pokud jsou klinická a hygienická kritéria nastavena tak, že jimi projde jeden člověk za dva roky, je položka na seznamu jen symbolicky. Revize kritérií II.11 — kterou naznačuje sám SZÚ — je nejkonkrétnější a nejlevnější krok, jaký lze v této oblasti udělat.
Druhá: kontrola kategorizace prací. Dvanáct ohrožení nemocí z povolání z „nerizikových“ pracovišť ročně je měřitelný důkaz, že autodeklarace zaměstnavatelů nefunguje spolehlivě. Krajské hygienické stanice a inspektoráty práce mají pravomoc kategorizace přezkoumávat a vymáhat — je to otázka kapacit a priorit dozoru, ne nové legislativy. Každé pracoviště přeřazené do správné rizikové kategorie znamená povinné lékařské prohlídky a měření, tedy prevenci před nemocí, ne odškodnění po ní.
Třetí: úrazové pojištění. Třicet let diskutovaná a jednou už schválená reforma odškodňování — veřejnoprávní úrazové pojištění, které by odstranilo konflikt zájmů mezi zaměstnavatelem a nemocným — je jediná páka vyžadující parlament. Dokud neexistuje, ponese uznávání nemocí z povolání strukturální brzdu: každý uznaný případ je pro někoho náklad. Země s úrazovými pojišťovnami (Německo, Rakousko) vykazují řádově vyšší počty uznaných nemocí — ne náhodou.
Co s tím
Indikátor neinfekčních nemocí z povolání vstupuje do dashboardu s hodnotou 14,4 případu na 100 tisíc pojištěnců — po deseti letech poklesu a jednom roce prudkého obratu. Je to jeden z mála ukazatelů, u kterých se nedá bez dalšího slavit pokles ani růst. Část poklesu je skutečný úspěch: zavřené doly, tišší a čistší provozy. Část je ale mlčení systému, který nemocným pracovníkům, jako je Marek, neumí nebo nechce jejich nemoc přiznat — a náklady tiše přesouvá do nemocenské, invalidních důchodů a rodinných rozpočtů. Rozlišit obě části umí stát jediným způsobem: nastavit uznávací síto tak, aby měřilo nemoc, ne ochotu ji přiznat. Tenhle indikátor bude každý rok ukazovat, jestli se to děje.