Měsíčník Občan v síti dokumentuje obsah seminářů, které spolek Občan z. s. pořádá k vybraným tématům českého zdravotnictví, a ke každému tématu přidává písemná stanoviska účastníků. Zářijové číslo 2026 má dvanáct stran, úvodník editora a jedenáct autorských textů ve dvou blocích: „Úhel pohledu“ (tři delší stati) a „Volné fórum“ (osm odpovědí na tři stejné otázky: je systém připravený na další pandemii i na běžné infekce, kde má největší slabiny a co má přinést nová legislativa). Tento článek je čtenářský průvodce: shrnuje, kdo co tvrdí, cituje doslovně a každé číslo nechává tomu, kdo ho řekl. Kde se tvrzení potkávají s indikátory HSPA Monitoru, přidáváme naše data. Celé číslo je ke stažení v původním znění (odkaz ve zdrojích).
Zdroj: Občan v síti 9/2026, texty P. Vepřka, P. Dlouhého, M. Fošuma, Z. Pusztai a M. Bulánkové. Čísla jsou tvrzení autorů tak, jak je měsíčník otiskl; ověření proti datům HSPA Monitoru níže.
Co se mění: zákon o institutu odchází do vnitřního připomínkového řízení
Dvě zprávy v měsíčníku mají váhu novinky. Editor Pavel Vepřek v úvodníku píše, že do vnitřního připomínkového řízení „právě vstupuje návrh zákona, na jehož vzniku se podíleli zástupci všech zainteresovaných skupin“, a Matyáš Fošum, ředitel odboru ochrany veřejného zdraví ministerstva zdravotnictví, totéž potvrzuje z pozice předkladatele: „Návrh zákona o Národním institutu veřejného zdraví v těchto dnech odchází do vnitřního připomínkového řízení. Sedmnáct organizací nahrazuje jedním ústředním správním úřadem. Hygiena zůstává ve všech čtrnácti krajích, se stejnými lidmi a ve stejných budovách. Mění se právní forma, ne adresa.“
Vnitřní připomínkové řízení je kolečko uvnitř ministerstva, ne ještě meziresortní řízení, ve kterém se k návrhu vyjadřují ostatní resorty, kraje a profesní komory a jehož materiály se objevují ve VeKLEP. Harmonogram pracovní skupiny, který jsme popsali v článku o reformě hygienické služby, počítal s vnitřním řízením na přelomu září a října 2026 a s meziresortním až v dubnu 2027; měsíčník tedy první z těch termínů potvrzuje a druhý nedatuje. Podstatné je, co má institut podle Fošuma umět nad rámec dnešního stavu: celostátní a očkovací programy včetně prevence HIV se „stávají zákonnou kompetencí institutu, ne jen dotačním titulem“, institut má „jednou za pět let hodnotit zdraví obyvatel a stanovovat priority“ a mimořádná opatření mají dostat „jeden rámec pro všechny typy hrozeb“ s povinným hodnocením rizik a přezkoumatelností, „žádný bianko šek, ale poučení z covidové judikatury“.
Vepřek k institucionální stránce dodává, čím se institut liší od úřadu podřízeného ministerstvu: má být „podřízen přímo vládě, obdobně jako Státní ústav pro jadernou bezpečnost“. A nabízí jeden hmatatelný příklad pro poskytovatele: „Provozovateli sanitky, která testuje pacienty po celé republice, pak bude stačit jedno schválení provozního řádu a už ne čtrnáct jako dosud.“
Co kdo říká
Pavel Vepřek, editor měsíčníku: devadesátá léta chtěla demokratizaci, dostala roztříštěnost
Úvodník rámuje celé číslo historicky. V devadesátých letech „jsme nebyli spokojeni s Litviněnkovým modelem centrálně řízené a hierarchicky uspořádané hygienicko-epidemiologické služby“ a chtěli jsme „její demokratizaci a orientaci na podporu zdraví a prevenci, ale úplně se nám to nepovedlo“. Zrušení hygienické fakulty bez náhrady podle něj založilo dnešní personální nouzi, kterou umocňují „nesrovnatelně vyšší výdělky poskytovatelů zdravotních služeb“. Výsledek decentralizace shrnuje do jedné věty: „17 nezávislých organizací a 17 neprovázaných rozpočtů.“ Za covidu „jsme si ‚na živo‘ ověřili, že to takhle opravdu nejde“, a roztříštěný systém podle něj selhává i u předvídatelných nemocí: „Selháváme v prevenci černého kašle, HIV, syfilis, žloutenky typu A, ale i zcela běžné chřipky.“
„Nikdo se nikam nestěhuje, jen se sjednocuje řízení a probíhající procesy. Pod jednou střechou se tak potkají dozor, epidemiologie, laboratoře, prevence, krizová připravenost i data.“
„Integrace znalostí, kapacit a prostředků nám umožní posunout prevenci z deklaratorní úrovně do každodenní reality. A to stojí za to!“
Pavel Vepřek, úvodník Občan v síti 9/2026
Pavel Dlouhý, předseda Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP: léčbu umíme, vyhledávání nakažených selhává
Nejdelší text čísla je inventura infektologa. Česko se podle Dlouhého zavázalo snížit šíření HIV do roku 2025 o 75 % proti roku 2010, místo toho „v roce 2025 bylo zachyceno 227 nových případů HIV (293 bylo diagnostikováno celkem), což představuje pětinásobek oproti stanovenému cíli“, a v roce 2026 přibývá průměrně 26 případů měsíčně. Nárůst vidí hlavně u heterosexuálů, kteří „často považují HIV za problém, který se jich netýká“. O své infekci podle něj neví přibližně 13 % lidí s HIV (závazek byl pod 5 %), 45,8 % nových diagnóz v roce 2025 bylo pozdních a „mortalita pacientů s AIDS dosahuje i dnes děsivých 43,9 %“. Ekonomicky: průměrná roční léčba jednoho pacienta stojí 196 101 Kč, každý nový ročník nakažených přidá systému zhruba 44,5 milionu korun ročně a do roku 2030 kumulativně odhadem 445 milionů.
Jádrem textu je 20bodový plán, který infektologové sepsali se Společností pro návykové nemoci, Českou společností AIDS pomoc a Národní asociací pacientských organizací a který „byl předložen na půdě Parlamentu ČR“, aniž by se podle Dlouhého pohnul. Čtyři překážky jmenuje výslovně: anonymní testování, které v roce 2023 „odhalilo 15 % všech nových případů HIV“, ale „není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a jeho poskytování je plně závislé na jednoletých dotačních programech“; chybějící úhrada preexpoziční profylaxe (PrEP), kterou „WHO doporučuje od roku 2015 a celá západní Evropa ji hradí ze zdravotního pojištění“; byrokratické překážky nízkoprahového testování v terénu; a nepředvídatelné financování prevence a pacientských organizací.
Totéž platí podle něj pro hepatitidu C: po rekordních 1 451 nových případech v roce 2024 bylo „za prvních osm měsíců roku 2026 zachyceno již 1 368 případů“, z odhadovaných 40 000 problémových injekčních uživatelů drog je testována „pouze jedna desetina“, pojišťovny dávají na léčbu „přes 1,4 miliardy korun“ ročně a nevyužívají hromadné nákupy, které by „mohly ušetřit až čtvrt miliardy“. Tři praktické problémy navíc: domácí nitrožilní antibiotika (OPAT) mají od 1. ledna 2025 vlastní výkon č. 23120, ale „systém se nadále potýká s administrativními překážkami“; elektronické hlášení infekcí e-SURV je pro nemocnice povinné od ledna 2026, přesto „polovina nemocnic (včetně těch přímo řízených ministerstvem) hlášení nepředává vůbec nebo stále nutí své lékaře, aby je vyplňovali do počítače ručně“; a Česko „vykazuje v lůžkové péči o 150–190 % vyšší spotřebu antibiotik, než je průměr Evropské unie“, přičemž „polovina poskytovatelů akutní lůžkové péče nemá vlastního infektologa“. Společnost proto navrhuje novelu zákona č. 372/2011 Sb., která by uložila antibiotické středisko všem lůžkovým zařízením s urgentním příjmem I. a II. typu.
„V poskytování zdravotní péče HIV infikovaným osobám dosahuje ČR skvělých výsledků – protivirová léčba je plně dostupná a hrazená zdravotními pojišťovnami. […] Zásadně však selhává vyhledávání nakažených osob a primární prevence.“
„Aby skutečně fungovala a zajistila ochranu společnosti i žádoucí úspory v nákladech zdravotních pojišťoven, je potřeba změnit legislativu, vytvořit fungující systém a zajistit jeho financování. Jinak zůstane jen u nenaplněných slov na papíře.“
Pavel Dlouhý, Občan v síti 9/2026
Robert Hejzák, předseda Národní asociace pacientských organizací: systém musí přijít za člověkem
Hejzák nepíše o číslech, ale o filozofii. Česko má podle něj „surveillance, systém epidemiologického dohledu, možnosti testování, očkování, odborné instituce i zdravotní služby“, a přesto „systém především sleduje, co se děje, a následně reaguje na problém, který už nastal“. Reforma podle něj nemá být „pouze o překreslení organizačního schématu“: „Nestačí tedy čekat, až člověk přijde za systémem. Systém musí být schopen přijít za člověkem.“ Mezi bariéry prevence řadí „nízké vnímání rizika, nedostatek informací, strach z výsledku, stigma, nedůvěru k institucím, složité objednávání nebo prostě špatnou dostupnost služby“ a pacientské organizace vidí jako ty, kdo bariéry umějí pojmenovat. Měřítko úspěchu formuluje jednou větou: „Úspěšná prevence není ta, která existuje na papíře. Úspěšná prevence je ta, kterou člověk, který ji potřebuje, skutečně využije.“
„Od reakce k prevenci. Od sledování výskytu k aktivnímu vyhledávání rizik. Od univerzálního přístupu k cíleným intervencím. Od izolovaných institucí k jejich spolupráci. A od předpokladu, že člověk si preventivní službu sám najde, k systému, který se snaží odstranit překážky jejího využití.“
„Ne podle toho, zda jsme vytvořili novou instituci nebo přesunuli kompetenci z jednoho místa na druhé, ale podle toho, zda díky novému uspořádání dokážeme účinněji předcházet infekcím a dostat prevenci k lidem, kteří ji skutečně potřebují.“
Robert Hejzák, Občan v síti 9/2026
Matyáš Fošum, ředitel odboru ochrany veřejného zdraví MZ: nejlevnější infekce je ta, která nevznikne
Předkladatel reformy začíná třemi čísly: „V roce 2024 onemocnělo černým kašlem přes 34 tisíc lidí, nejvíc za padesát let. Loni jsme zaznamenali 3 255 případů žloutenky typu A a 36 úmrtí, nejvíc od roku 1984. Ve stejném roce přibylo 293 nových případů HIV, nejvíc od začátku sledování v roce 1985.“ A dodává: „Ani jedna z těchto vln nebyla černou labutí.“ U HIV podle něj medicína funguje („léčí se přes 95 % lidí s diagnózou“), ale o infekci ví podle odhadu Národní referenční laboratoře „jen zhruba 87 % nakažených“, takže „mezi námi tak žije 600 až 700 lidí, kteří HIV mají a nevědí to“; v prvních deseti měsících roku 2025 „bylo 32 z 37 nových případů AIDS odhaleno až při první diagnóze HIV“. VZP zaplatila v roce 2023 „za péči o 2 857 pacientů s HIV přes 560 milionů korun“, jedna infekce u mladého člověka „znamená podle hrubého odhadu řádově sedm milionů korun přímých nákladů“.
Paradox prevence popisuje takto: „Nejdražší položku necháváme růst a nejlevnější nástroj financujeme nejistěji. … když funguje, není vidět, a co není vidět, se snadno škrtá.“ Pravidla „nad námi“ se změnila (nařízení EU o přeshraničních hrozbách, posílené ECDC, Pandemická dohoda WHO z roku 2025, novely Mezinárodních zdravotnických předpisů), „doma jsme ale zůstali u architektury z roku 2000“. Místo dalšího ročního dotačního titulu žádá „víceletý program prevence s měřitelnými cíli. Například aby o své infekci vědělo 95 % lidí s HIV a aby se u nás žádné dítě nerodilo se syfilis.“ Konkrétně čtyři věci: „Testování blíž lidem, tedy komunitní, nízkoprahové i samotestování. Opakovaný screening syfilis u rizikových těhotenství. Dostupnější očkování včetně lékáren. A data, která spolu konečně mluví.“
„Problém není v medicíně, ale v tom, jak máme postavenou a financovanou ochranu veřejného zdraví.“
„Laboratoře stojí mimo linii dozoru, data se slučují ručně a paragraf o mimořádných opatřeních je postaven jen na epidemii. Covid jsme zvládli výjimkami, dočasnými zákony a obrovským nasazením lidí, ne systémem.“
„Připravenost se nekupuje za pochodu. Laboratoře, data a vyškolení lidé musejí existovat dřív, než hrozba přijde. A prevence není náklad, je to nejlevnější léčba, jakou máme.“
Matyáš Fošum, Občan v síti 9/2026
Zsófia Pusztai, ředitelka Kanceláře WHO v ČR: solidní základy, úzké pojetí
Pusztai je ze všech autorů nejsmířlivější k současnému stavu: hygienická služba „dodnes tvoří jeden ze základních pilířů systému“ a nedávné hodnocení připravenosti, které provedlo ECDC, silné stránky potvrdilo. Dvě slabiny: „omezené lidské a finanční zdroje“, kdy „odměňování často není konkurenceschopné a řada potřebných zlepšení je financována z krátkodobých projektů namísto stabilních rozpočtů“, a „příliš úzké pojetí veřejného zdraví“ soustředěné na kontrolu a dozor, zatímco podle hodnocení základních funkcí veřejného zdravotnictví (EPHF) podpořeného WHO „právě podpora zdraví patřila mezi nejslabší oblasti“. Ekonomický argument opírá o systematický přehled, který u intervencí veřejného zdravotnictví zjistil „medián návratnosti investic vyšší než 14 : 1“ (Masters et al. 2017; redakce studii ověřila, viz zdroje). Od reformy čeká, že nový rámec pokryje „celou šíři veřejného zdraví“, jasně vymezí pravomoci ministerstva, institutu, krajů a obcí, zachová regionální kapacity a zajistí „transparentnost, vědeckou nezávislost, účinná pravidla pro řízení střetu zájmů a jasnou odpovědnost“, včetně „nezávislého odborného hlasu, jehož doporučení jsou veřejná a důvěryhodná“.
„Je třeba umět hrozby včas rozpoznat, systematicky se na ně připravovat a mít dostatek kvalifikovaných odborníků s odpovídající podporou a podmínkami pro práci.“
„Podpora zdraví není jen otázkou osvětových kampaní. Znamená vytvářet podmínky, v nichž je zdravější volba jednodušší – ve školách, na pracovištích, v obcích i v dalších oblastech veřejné politiky.“
Zsófia Pusztai, Občan v síti 9/2026
Barbora Macková, ředitelka Státního zdravotního ústavu: posunuli jsme se, připraveni nejsme
Ředitelka instituce, kterou má reforma pohltit, odpovídá na první otázku „bohužel stále není dostatečně připraven“. Vyjmenovává, co už se povedlo („registr očkování, intenzivně elektronizujeme systém hlášení infekčních nemocí nebo připravujeme jednotný portál hygienické služby“), a za zásadní výzvu označuje „zajištění dostatečných personálních kapacit a dlouhodobé stability systému“. Od zákona chce srozumitelný popis procesů a kompetencí, „moderní epidemiologickou surveillance (efektivní sdílení dat mezi zdravotnickými zařízeními, laboratořemi a orgány ochrany veřejného zdraví)“, jasné mechanismy aktivace krizového řízení a „důstojné ohodnocení odborníků tak, aby služby ve prospěch veřejného zdraví byly konkurenceschopné na trhu práce“. K výhradám SZÚ k podobě reformy, které ústav uplatnil dříve, se v měsíčníku nevrací; popsali jsme je v samostatném článku.
„[…] systém potřebuje významnou a dlouhodobou investici do infrastruktury a personálních kapacit.“
„[…] ochrana veřejného zdraví nesmí být vnímána pouze jako reakce na epidemie, ale především jako dlouhodobá investice do zdraví populace.“
Barbora Macková, Občan v síti 9/2026
Rastislav Maďar, děkan Lékařské fakulty Ostravské univerzity: pod vládu, ne pod ministerstvo
Maďar reformu vítá jako cestu k tomu, aby byly „hygienické stanice ve všech krajích moderní, digitalizované a automaticky procesně propojené v rámci jediné silné nadrezortní organizace“, a dodává, že její dotažení „bude spíše věcí politické podpory než odborného konsenzu“. Největší slabinou je podle něj „nedostatek financí, ať už na lidi, vybavení, nebo výkon činností“, a právě proto má instituce „spadat přímo pod vládu jako ústřední orgán státní správy, ne pod Ministerstvo zdravotnictví, které bude mít v budoucnu velký problém udržet ekonomicky svou hlavní podstatu“; prevence by v resortu „byla z hlediska financí vždy až za péči o lidské životy“. Jako jediný z autorů posouvá těžiště mimo infekce: změny musí přinést „mnohem větší důraz na prevenci nepřenosných nemocí a jejich rizikových faktorů, které jsou v ČR mnohem významnější příčinou nemocnosti a úmrtnosti populace než infekční nákazy“.
„Právě díky této nové sjednocené struktuře bychom byli v budoucnu v boji s pandemií úspěšnější s menším počtem obětí i lockdownů.“
„Reformovaná instituce by i proto měla spadat přímo pod vládu jako ústřední orgán státní správy, ne pod Ministerstvo zdravotnictví, které bude mít v budoucnu velký problém udržet ekonomicky svou hlavní podstatu, a to samotnou zdravotní péči.“
Rastislav Maďar, Občan v síti 9/2026
Petr Smejkal, hlavní epidemiolog IKEM: promarněné momentum
Nejostřejší odpověď čísla. Připraveni? „Není. Momentum období po pandemii COVID nebylo využito pro restrukturalizaci a financování veřejného zdravotnictví, místo toho máme Radu vlády pro veřejné zdraví, úplně zbytečný úkrok stranou.“ Slabiny: „Mnohokolejnost hygienické služby, Státního zdravotního ústavu, zdravotních ústavů atd., podfinancování, neatraktivnost pro mladé absolventy vysokých škol, neakceschopnost. Bohužel to bylo vidět při epidemii žloutenky typu A v minulých dvou letech.“ Od zákona čeká „návrat do předválečného období s centrálním Státním zdravotním ústavem (může se jmenovat jinak) a jeho pobočkami v krajích“, odbourání „‚policejního‘ aspektu hygienické služby“, provázání se západoevropskými institucemi a „přístupy založené na důkazech“.
„Návrat do předválečného období s centrálním Státním zdravotním ústavem (může se jmenovat jinak) a jeho pobočkami v krajích. Odbourání toho ‚policejního‘ aspektu hygienické služby a posílení veřejně zdravotnického a medicínského. Větší atraktivita pro mladé, provázání se západoevropskými institucemi. Přístupy založené na důkazech.“
Petr Smejkal, odpověď na třetí otázku Volného fóra, Občan v síti 9/2026
Jiří Pavlát, předseda České společnosti AIDS pomoc: data jako za covidu, práva pacientů jako podmínka
Pavlát vidí hlavní problém v tom, že po pandemii „jsme se vrátili k běžnému provozu, jako by se nic zásadního nestalo“: „pomalé rozhodování, nejasné rozdělení odpovědnosti a nedostatečná schopnost rychle převést odborné poznatky do praxe“. Chybějí mu „epidemiologové, odborníci na infekční nemoci, datoví analytici i specialisté na krizovou komunikaci“ a generační obměna. Žádá otevřená data „včas, v použitelném formátu a s jasným vysvětlením metodiky (jako za covidu)“ a metodiky podle standardů ECDC. Jako jediný výslovně formuluje pacientskou podmínku reformy: opatření „musejí být přiměřená, časově odůvodněná, přezkoumatelná a založená na důkazech“ a nová úprava „by měla výslovně podporovat nediskriminační přístup k lidem s léčitelnými infekčními nemocemi. Stigma může vést k pozdnímu testování, zatajování kontaktů, odmítání léčby a dalšímu šíření infekce.“
„Instituce veřejného zdraví musejí být schopné jednat včas, srozumitelně a na základě dostupných dat. Neměly by čekat, až se problém stane politicky nebo mediálně viditelným.“
„Pandemie se nedá zvládnout improvizací až ve chvíli, kdy se začne rychle šířit nový patogen.“
„Ochrana veřejného zdraví je vnímána jako náklad, nikoli jako investice. Prevence a včasné odhalení ohnisek vedou k efektivnějšímu zdravotnictví a mají pak pozitivní dopad i na ekonomiku.“
Jiří Pavlát, Občan v síti 9/2026
Eliška Selinger, 3. LF UK a SZÚ: ochrana a podpora zdraví, ne jen ochrana
Selinger rozšiřuje seznam hrozeb o ty neinfekční: „nová infekční onemocnění, vlny veder, nebo extrémní výkyvy počasí, které uvidíme s probíhající změnou klimatu stále častěji“. Důvěru veřejnosti „nelze vybudovat až ve chvíli, kdy krize vypukne a hasíme požár“. Její přání: „Ráda bych se dožila dne, kdy se o našem systému nebude mluvit jen jako o systému ochrany veřejného zdraví, ale jako o systému ochrany a podpory veřejného zdraví.“ Odvolává se na Ottawskou chartu a žádá, aby podpora zdraví dostala „pevné a stabilní místo … jako samostatná a sebevědomá funkce s vlastním mandátem, lidmi a rozpočtem“. Od zákona čeká „řadu procesně trochu nudných, ale mimořádně důležitých věcí“: rozhodování „vysvětlitelné, dohledatelné a podklady veřejné“, nezávislý odborný hlas, „který může říct i nepopulární věci“, a důsledný proces kontroly střetu zájmů, protože „veřejné zdraví se často dotýká silných komerčních i dalších zájmů“. Text uzavírá Winslowovou definicí veřejného zdraví z roku 1920.
„Důvěru veřejnosti nelze vybudovat až ve chvíli, kdy krize vypukne a hasíme požár. Buduje se dlouhodobě, transparentností a srozumitelností, které se pak v rámci krize násobně zúročí.“
„[…] důvěra se ztrácí snadno, když zájem veřejného zdraví nechrání a neprioritizují ani jeho vlastní instituce.“
„[…] předcházet nemocem, prodlužovat život a podporovat zdraví organizovaným úsilím společnosti.“ (C.-E. A. Winslow, 1920)
Eliška Selinger, Občan v síti 9/2026
Roman Prymula, epidemiolog, předseda Vědecké rady AGEL: osm slabin a osm principů
Prymula systém „za plně připravený na další rozsáhlou pandemii“ nepovažuje: zvládne „běžné epidemické situace a lokální ohniska“, při dlouhodobé krizi by se znovu projevily „nedostatky v řízení, personálních kapacitách, datové infrastruktuře a koordinaci“. Připomíná, že „NKÚ již po první fázi pandemie upozornil na zastaralý pandemický plán, nedostatečné zásoby a nekoordinované nákupy“. Slabiny vypočítává v osmi bodech, od roztříštěného řízení a nejasných pravomocí přes závislost na zahraničních dodávkách až po „nedostatečné propojení humánního, veterinárního a environmentálního dozoru v duchu principu One Health“. Diagnóza: „Pokud pracovníky nezaplatíme, můžeme připravit jakoukoliv reformu, ale ta bez lidí nikdy nemůže fungovat. Nůžky mezi platy v nemocnicích a ve veřejném zdravotnictví se bohužel dále rozvírají.“ Od zákona chce jednoznačné řízení a odpovědnost, „silné centrální vedení s regionální akceschopností“, moderní dohled s propojením registrů „při důsledné ochraně osobních údajů“, trvalou pandemickou připravenost s cvičeními a zásobami, „přiměřená a kontrolovatelná opatření“ podléhající soudní i parlamentní kontrole, stabilní personál a peníze a One Health.
„Poučení z covidu nesmí zůstat pouze institucionální pamětí několika lidí. Připravenost musí být trvale udržována prostřednictvím aktualizovaných plánů, pravidelných cvičení, dostatečných zásob, laboratorních kapacit a jasně stanovené odpovědnosti.“
„Potřebujeme systém, který nebude aktivován teprve ve chvíli, kdy krize propukne. Ochrana veřejného zdraví musí fungovat nepřetržitě – sledovat rizika, připravovat scénáře, cvičit reakci a průběžně budovat důvěru veřejnosti.“
Roman Prymula, Občan v síti 9/2026
Martina Bulánková, ředitelka Ministr zdraví z. ú.: architektura z roku 2000
Bulánková odpovídá nejstručněji a nejblíž předkladateli: „Zůstáváme uvězněni v roztříštěné architektuře z roku 2000, která nedokáže pružně reagovat na moderní hrozby.“ Slabiny: „roztříštěnost, podfinancovaná prevence a chybějící propojení dat“, 17 organizací se 17 rozpočty, „kde laboratoře a epidemiologický dozor nebyly v jedné přímé linii“, chybějící „jediný silný kontaktní bod vůči mezinárodním institucím (jako ECDC či WHO)“ a chybějící zákonný rámec pro „rychlé, ale právně čisté vydávání mimořádných opatření bez nutnosti přijímat dočasné zákony“. Vznik jediného ústředního úřadu je podle ní „správný krok“; tři principy, které chce v zákoně vidět, jsou centralizace řízení a dat, stabilní a víceleté financování prevence a jasná, přezkoumatelná pravidla pro krizová opatření.
„Medicínu a odborníky máme skvělé, ale systémový rámec zaostává za zbytkem Evropy.“
„Prevence je dlouhodobě podceňovaná – přitom nejlevnější infekce je ta, která vůbec nevznikne.“
Martina Bulánková, Občan v síti 9/2026
Kde se autoři shodují a kde ne
Následující přehled je čtení redakce z dvanácti textů (úvodník a jedenáct stanovisek), ne hlasování účastníků. Zachycuje šest témat, která se napříč texty opakují; sloupec „kdo ho zdůrazňuje“ uvádí jen autory, kteří téma pojmenovali vlastními slovy. Pět nebo šest jmen z dvanácti není většina a tak to ani nečteme: jde o to, kde se texty potkávají, ne kolik hlasů má které téma.
-
Roztříštěnost 17 organizací a 17 rozpočtů
„Covid jsme zvládli výjimkami, dočasnými zákony a obrovským nasazením lidí, ne systémem.“ Matyáš Fošum
-
Lidé a platy
„Nůžky mezi platy v nemocnicích a ve veřejném zdravotnictví se bohužel dále rozvírají.“ Roman Prymula
-
Prevence podfinancovaná a závislá na ročních dotacích
„Když na podzim dotace dojdou, testování se musí přerušit.“ Pavel Dlouhý
-
Podpora zdraví a nepřenosné nemoci, ne jen dozor nad infekcemi
„Právě podpora zdraví patřila dle hodnocení mezi nejslabší oblasti.“ Zsófia Pusztai
-
Nezávislost, transparentnost, střet zájmů
„Nezávislý odborný hlas, který může říct i nepopulární věci.“ Eliška Selinger
-
Přezkoumatelná mimořádná opatření a práva pacientů
„Žádný bianko šek, ale poučení z covidové judikatury.“ Matyáš Fošum
Zdroj: Občan v síti 9/2026; přiřazení k tématům je interpretace redakce podle doslovných formulací v textech. Autor neuvedený u tématu ho nemusí odmítat, jen o něm ve svém textu nepíše.
Rozdíly jsou spíš v důrazu než v závěru. Kam institut pověsit: Vepřek a Maďar říkají výslovně „pod vládu“, Pusztai „oddělený od ministerstva“, Smejkal chce centrální ústav s pobočkami bez ohledu na název; nikdo z jedenácti nehájí dnešní uspořádání. Co je reforma: Hejzák varuje, že nemá jít „pouze o překreslení organizačního schématu“, Prymula totéž („nikoli pouze změnit organizační schéma nebo přidat další administrativní povinnosti“), zatímco Fošum a Bulánková vidí právě v jedné střeše pro dozor, epidemiologii, laboratoře a data podstatu změny. Co má být uprostřed: pro Dlouhého, Fošuma a Pavláta infekce, konkrétně HIV, hepatitidy a syfilis; pro Maďara a Selinger nepřenosné nemoci, klima a podpora zdraví. A jediný otevřený spor s existující institucí vede Smejkal, pro něhož je Rada vlády pro veřejné zdraví „úplně zbytečný úkrok stranou“.
Co k tomu říkají data HSPA Monitoru
Čísla v měsíčníku jsou čísla jeho autorů. U těch, která měříme, jsme je položili vedle našich indikátorů.
-
293 nových diagnóz HIV v roce 2025, nejvíc od roku 1985 (Fošum, Dlouhý)
Sedí. 2,7 na 100 000 odpovídá 293 případům. Signál indikátoru je „good“ díky nízké hladině proti EU, trend ale jde od roku 2020 (2,3) nahoru. Obě čtení jsou pravdivá zároveň.
-
Přes 34 tisíc případů černého kašle v roce 2024 (Fošum)
Směr sedí, výše ne. 199,4 na 100 000 odpovídá zhruba 21,7 tisíce případů, jak uvádí i náš článek. Rozdíl může být datovým řezem (průběžná vs. uzavřená roční data); ověřujeme u SZÚ.
-
Prevence je podfinancovaná a žije z ročních dotací (Dlouhý, Fošum, Bulánková)
Souvisí, ale neověřuje. Indikátor měří celkový podíl výdajů na prevenci, který je pod průměrem OECD (signál „bad“), ne způsob jejich financování. Zda prevence stojí na ročních dotačních titulech, z něj poznat nelze; to tvrzení zůstává u autorů.
-
V lůžkové péči o 150–190 % vyšší spotřeba antibiotik než průměr EU (Dlouhý)
Nesrovnatelné. Náš indikátor měří ambulantní sektor, kde je Česko pod průměrem EU. Nemocniční spotřebu v kontraktu nemáme; tvrzení zůstává neověřené.
-
„Aby se u nás žádné dítě nerodilo se syfilis“ (Fošum)
Cíl má výchozí bod. Podle našeho článku o syfilis se v roce 2025 narodily čtyři děti s vrozenou syfilis.
-
Selháváme v prevenci předvídatelných nemocí (Vepřek)
Podporuje. Základní očkování dětí kleslo pod evropský průměr, signál „bad“.
Hodnoty indikátorů odpovídají datovému kontraktu HSPA Monitoru ke dni vydání (data/indicators.json). Přepočty z míry na 100 000 na absolutní počty jsou výpočet redakce při populaci zhruba 10,9 milionu.
Co si odnést. Dvanáct textů z různých pozic, včetně předkladatele reformy a šéfky instituce, kterou reforma pohltí, a ani jeden nehájí dnešní uspořádání. Nejčastěji opakovaná diagnóza zní: systém zvládá ohniska, ale neumí předcházet tomu, co ví dopředu, protože prevence stojí na ročních dotacích a lidé odcházejí za platy do nemocnic. Spor není o tom, zda sjednotit sedmnáct organizací, ale o tom, co má být uvnitř: jen dozor nad infekcemi, nebo i podpora zdraví a nepřenosné nemoci, a jak zajistit, aby nová instituce byla nezávislá, přezkoumatelná a měla peníze na víc než jeden rok dopředu.
Co sledovat dál
Čtyři věci, které z měsíčníku plynou jako ověřitelné milníky. Za prvé cesta zákona: z vnitřního připomínkového řízení do meziresortního, které se objeví ve VeKLEP; budeme ho sledovat v legislativním radaru. Za druhé 20bodový plán Společnosti infekčního lékařství a pacientských organizací, konkrétně úhrada anonymního testování a PrEP, o kterých píšeme v článku o HIV. Za třetí e-SURV: povinnost automatizovaného hlášení platí pro nemocnice od ledna 2026 a Dlouhý tvrdí, že ji polovina neplní; to je číslo, které by ministerstvo mělo umět zveřejnit po nemocnicích. Za čtvrté měřitelné cíle, které předkladatel sám nabízí: 95 % lidí s HIV ví o své infekci a žádné dítě se nenarodí se syfilis. Až zákon vyjde, budou to první dva indikátory, podle kterých se dá poznat, jestli institut dělá něco jiného než hygienické stanice před ním.