Čtvrtého září zveřejnil Eurostat statistický článek s titulkem, který se dobře cituje: obezita v Evropské unii dosáhla v roce 2025 hodnoty 16,3 procenta. Česká hodnota v něm nefiguruje, ale v datové vrstvě pod ním je — a je vyšší. Takové číslo obvykle skončí ve zprávách jako věta o tom, jací jsme. Užitečnější je ale otevřít dataset a zeptat se, kde v populaci ten rozdíl proti Evropě vlastně sedí. Odpověď je nečekaně ostrá: skoro celý je v jedné vzdělanostní vrstvě, a shodou okolností je to ta, ve které žijí dvě třetiny dospělého Česka.
Zdroj: Eurostat, dataset ilc_hch10 (modul zdraví v šetření EU-SILC), filtr bmi=BMI_GE30, age=Y_GE18, sex=T, vlna 2025; podíly vzdělanostních skupin z datasetu edat_lfse_03, age=Y18-64, rok 2025. Obojí staženo přímo z disseminačního API Eurostatu 6. 9. 2026. Pozor: všechny české buňky vlny 2025 nesou příznak kvality u = nízká spolehlivost — viz metodická výhrada níž.
Nejdřív příznak, teprve pak číslo
Poctivé čtení tohohle datasetu musí začít u něčeho nepříjemného. Eurostat u českých hodnot vlny 2025 uvádí příznak u, tedy low reliability — nízká spolehlivost. A neuvádí ho jen u drobných podskupin, kde by to bylo čekatelné. Nese ho každá česká buňka téhle vlny: národní součet, všechny věkové kategorie i všechny vzdělanostní skupiny. Stejný příznak má i česká vlna 2017. Vlna 2022 ho nemá. Eurostat sám ve své metodické dokumentaci k tomuto příznaku píše, že se má používat s krajní opatrností.
Kdyby tenhle text stál jen na EU-SILC, skončil by tady — jedno flagované číslo neunese titulek. Proto stojí na dvou nezávislých šetřeních. Druhým je European Health Interview Survey (EHIS), samostatné evropské zdravotní šetření s vlnami 2014 a 2019, které Eurostat publikuje v datasetu hlth_ehis_bm1e. Při stejné věkové bázi 18 let a víc nenese ani jednu poznámku o spolehlivosti. A jak uvidíte za chvíli, říká o vzdělanostním rozdílu totéž.
ilc_hch10) přidává BMI jako modul zhruba jednou za tři roky — vlny 2017, 2022, 2025. EHIS (hlth_ehis_bm1e) je samostatné zdravotní šetření s vlnami 2014 a 2019. Jsou to jiné vzorky, jiné dotazníky a jiné roky; jejich hodnoty se proto nesčítají do jedné řady a v tomto článku se ani jednou nesečtou. Slouží tu k něčemu jinému a legitimnějšímu: k ověření, jestli obě nezávisle vidí stejný tvar rozdílu mezi vzdělanostními skupinami.
A ještě jedna past, kterou má smysl vyřknout dřív, než na ni někdo narazí sám. Česká řada v EU-SILC vypadá takhle: 20,5 % (2017), 17,8 % (2022), 21,1 % (2025). Z posledních dvou bodů se dá udělat titulek o skoku o 3,3 bodu za tři roky. Ten titulek by byl nepoctivý: prostřední hodnota je v české řadě odlehlá dolů u všech skupin naráz a proti roku 2017 je dnešní hodnota vyšší jen o 0,6 bodu. Tenhle článek proto o „nárůstu“ nemluví. Mluví o rozdílu mezi skupinami uvnitř téže vlny — a ten je odolnější, protože všechny skupiny prošly stejným šetřením ve stejném roce.
Kde ten odstup od Evropy vlastně sedí
Česko má proti EU27 o 4,8 bodu vyšší podíl obézních dospělých. Kdyby ten rozdíl byl rovnoměrný, našli bychom ho ve všech vzdělanostních skupinách zhruba stejně velký. Není.
Zdroj: Eurostat ilc_hch10, bmi=BMI_GE30, age=Y_GE18, sex=T, vlna 2025, staženo z API 6. 9. 2026. Rozdíly v poznámkách u řádků jsou dopočet redakce z hodnot v tomtéž grafu. Všechny české hodnoty nesou příznak u (nízká spolehlivost).
Čeští vysokoškoláci jsou v evropském srovnání obyčejní. Jejich 13,9 procenta je 1,3 bodu nad evropským vysokoškolským průměrem — v šetření, které samo sebe označuje za nespolehlivé, je to rozdíl na hranici čitelnosti. Kdyby celé Česko vypadalo jako jeho vysokoškolská část, nebylo by v tabulce obezity vidět.
Zajímavé to začíná být o patro níž. Skupina se středním vzděláním a výučním listem má 23,2 procenta proti 17,7 v Evropě, tedy o 5,5 bodu víc. Vzdálenost mezi českým vysokoškolákem a českým středoškolákem je 9,3 bodu; mezi evropským vysokoškolákem a evropským středoškolákem jen 5,1 bodu. Celé vzdělanostní rozpětí — od základního vzdělání po vysokoškolské — je v Česku 12,1 bodu proti 5,9 v EU27. Dvojnásobek. Ve srovnání třiceti zemí, které mají v datasetu obě krajní vzdělanostní skupiny, má Česko čtvrté nejširší rozpětí (za Maltou 15,1, Slovenskem 14,0 a Tureckem 13,0) a mezi členskými státy Unie třetí.
Skupina s nejnižším vzděláním je na tom podle téhle vlny nejhůř — 26,0 procenta. Na tomhle údaji ale tenhle článek vědomě nestaví, a je fér říct proč: je to nejmenší skupina české populace (8,5 procenta dospělých), nese příznak nízké spolehlivosti a druhé šetření pro ni dává výrazně jiný obrázek. K tomu se dostaneme hned.
Druhé šetření, jiný rok, stejný tvar
Kdyby vzdělanostní rozdíl existoval jen v EU-SILC 2025, byl by to pravděpodobně artefakt jedné vlny. Není. EHIS ho vidí v roce 2019 i v roce 2014.
| Vzdělanostní skupina | EHIS 2014 | EHIS 2019 | EU-SILC 2025 |
|---|---|---|---|
| Vysokoškolské (ISCED 5–8) | +1,8 | +1,8 | +1,3 |
| Střední a vyučen (ISCED 3–4) | +5,1 | +4,3 | +5,5 |
| Základní a méně (ISCED 0–2) | +3,2 | +2,5 | +7,5 |
| Celá dospělá populace | +3,9 | +3,3 | +4,8 |
Zdroj: Eurostat hlth_ehis_bm1e (EHIS, vlny 2014 a 2019) a ilc_hch10 (EU-SILC, vlna 2025), obojí bmi=BMI_GE30, age=Y_GE18, sex=T, staženo z API 6. 9. 2026. Hodnoty v tabulce jsou dopočet redakce: česká hodnota minus hodnota EU27 v téže vlně a téže skupině. Kladné číslo = Česko nad evropským průměrem. Buňky EHIS nenesou žádný příznak kvality, buňky EU-SILC 2025 pro ČR nesou příznak u. Šetření se navzájem nenahrazují a jejich hodnoty se nesčítají do jedné řady.
Tři vlny, dvě šetření, jedenáct let. Řádek s vysokoškolským vzděláním se drží mezi 1,3 a 1,8 bodu. Řádek se středním vzděláním mezi 4,3 a 5,5. To pořadí se ani jednou neobrátí. Pro doplnění: samotná česká vysokoškolská hodnota je napříč pěti měřeními pozoruhodně stabilní — 12,5 (EHIS 2014), 12,4 (EU-SILC 2017), 13,2 (EHIS 2019), 12,2 (EU-SILC 2022) a 13,9 procenta (EU-SILC 2025). Ať už měří kdokoli a jakkoli, česká vysokoškolská populace vychází kolem třinácti procent.
Řádek se základním vzděláním se naproti tomu chová divoce: dva až tři body nad Evropou v EHIS, sedm a půl v EU-SILC 2025. To je přesně ten rozpor, kvůli kterému o téhle skupině článek nic netvrdí. Vysvětlení je nejspíš prozaické — v Česku má nejvýš základní vzdělání jen 8,5 procenta dospělých proti 19,5 procenta v EU, takže v každém výběrovém šetření na ni připadá málo respondentů a odhad skáče. Není to detail bez důsledků: znamená to, že o zdraví nejhůř vzdělané české menšiny toho z evropských šetření spolehlivě nevíme skoro nic.
Není to tím, že bychom byli hůř vzdělaná země
Nabízí se pohodlné vysvětlení: obezita roste s klesajícím vzděláním, Česko má prostě jinou vzdělanostní strukturu, a tím to hasne. Ta úvaha se dá spočítat — a nevychází. Postup je standardní přímá standardizace: vezmou se české míry obezity po skupinách a přepočtou se váhami, jaké má vzdělanostní struktura Evropské unie.
S evropskou vzdělanostní strukturou by české obezitě vyšlo 20,6 procenta místo 21,1. Rozdíl je necelé půl bodu z celkových 4,8. Kontrolní přepočet sedí: české míry s českými váhami dají 21,0 procenta proti vykázaným 21,1, tedy zaokrouhlovací odchylku. Stejný výpočet nad EHIS 2019 a váhami roku 2019 dává efekt struktury 0,37 bodu ze 3,3 — jinými slovy totéž.
Směr toho výsledku stojí za zdůraznění, protože je proti intuici. Česko má proti Evropě méně lidí s nejnižším vzděláním (8,5 proti 19,5 procenta) a jeho vzdělanostní struktura by ho tedy měla v tabulce obezity spíš zvýhodňovat. Neděje se to. Odstup od Evropy nevzniká tím, jak je populace poskládaná — vzniká uvnitř skupin. A protože ta prostřední skupina je v Česku 65,4 procenta dospělých ve věku 18–64 proti 46,3 procenta v EU, národní průměr táhne prakticky ona sama.
U žen je to rozpětí skoro patnáct bodů
Rozdělení podle pohlaví ukazuje, že „česká obezita“ není jeden jev, ale nejmíň dva. Mezi českými muži je obézních 22,7 procenta, mezi ženami 19,8. Národní čísla by tedy říkala, že problém je hlavně mužský. Rozpad podle vzdělání to obrátí naruby.
| Skupina | ČR ženy | EU27 ženy | ČR muži | EU27 muži |
|---|---|---|---|---|
| Základní a méně | 26,3 | 18,8 | 25,2 | 18,2 |
| Střední a vyučen | 22,0 | 16,4 | 24,6 | 19,0 |
| Vysokoškolské | 11,4 | 11,0 | 17,0 | 14,4 |
| Rozpětí (základní − vysokoškolské) | 14,9 | 7,8 | 8,2 | 3,8 |
Zdroj: Eurostat ilc_hch10, bmi=BMI_GE30, age=Y_GE18, vlna 2025, staženo z API 6. 9. 2026; řádek „rozpětí“ je dopočet redakce z hodnot v téže tabulce. Všechny české hodnoty nesou příznak u (nízká spolehlivost); u hodnot za jednotlivé kombinace pohlaví a vzdělání je proto namístě větší opatrnost než u národních souhrnů.
Česká vysokoškolačka má obezitu 11,4 procenta — o čtyři desetiny bodu nad evropskou vysokoškolačkou, což je rozdíl bez obsahu. Zároveň je to nejnižší hodnota v celé tabulce, u obou pohlaví a všech skupin. Česká žena se základním vzděláním má 26,3 procenta. Mezi těmi dvěma je 14,9 bodu, zatímco u evropských žen 7,8 a u českých mužů 8,2 bodu. Vzdělanostní nůžky jsou tedy v Česku podstatně širší u žen než u mužů — a české ženy s vysokoškolským vzděláním jsou skupina, kterou by evropské srovnání obezity vůbec nezaznamenalo.
Věkový rozpad dokresluje, kde se hmotnost hromadí: 7,8 procenta u lidí 16–24 let, 14,2 mezi 25 a 34 lety, 19,3 mezi 35 a 49, 24,9 mezi 50 a 64 a nejvíc, 26,9 procenta, ve věku 65–74 let. Evropský průběh má stejný tvar, jen posunutý níž (6,0 · 12,4 · 15,9 · 19,6 · 20,4). Odstup Česka od Evropy se s věkem rozevírá — z 1,8 bodu u nejmladších na 6,5 bodu u kategorie 65–74.
Co s tím
Z tohohle rozdělení plyne jedna nepříjemně praktická věc. Většina nástrojů, kterými se u nás obezita „řeší“ — osvětové kampaně, aplikace na počítání kalorií, doporučení praktického lékaře na konci preventivní prohlídky, mediální obsah o výživě — má společnou vlastnost: nejlíp funguje na lidech, kteří informace aktivně vyhledávají a mají kapacitu je uplatnit. To je přesně ta skupina, která v datech problém nemá. Čeští vysokoškoláci jsou už dnes na evropské úrovni. Intervence mířená na ně nemá kam zlepšovat a v národním průměru se neprojeví, protože je to čtvrtina populace.
Skupina, ve které národní odchylka od Evropy skutečně leží, je dvoutřetinová většina se středním vzděláním a výučním listem. Ta se s prevencí nepotkává v aplikaci — potkává se s ní ve školní jídelně učiliště, v závodní kanceláři, v nabídce obchodu v okresním městě, v ceně potravin a v tom, kolik hodin denně stráví prací vestoje nebo vsedě. To nejsou zdravotnická opatření v úzkém smyslu a zdravotnictví je samo nezařídí. Ale je to místo, kam by měly mířit, pokud se má národní číslo hnout.
A pak je tu druhé zjištění, méně efektní, ale pro veřejnou statistiku podstatnější. O skupině s nejnižším vzděláním — té, kde bývá zdravotní zátěž nejtěžší — se z evropských šetření nedozvíme spolehlivě nic: dvě šetření dávají odhady vzdálené pět bodů a české buňky nesou příznak nízké spolehlivosti. Kdyby si někdo v Česku přál vědět, jak jsou na tom lidé na okraji, výběrové šetření o pár tisících respondentů to neunese. Musel by se změřit větší vzorek, nebo se rizikové faktory sledovat z rutinních dat péče. Zatím se neděje ani jedno — a analytická kapacita, kterou by to vyžadovalo, je přesně to, co má Česko v tabulce výdajů na prevenci dlouhodobě podprůměrné: podle indikátoru dashboardu, který vychází z OECD Health Statistics (položka HC6, data za rok 2023), jde o 2,7 procenta běžných výdajů na zdravotnictví proti 3,2 procenta v průměru OECD.
Titulek „Češi jsou obézní“ tedy sedí jen zdálky. Zblízka to vypadá jinak: Česko má evropsky normální vysokoškolskou část a výrazně horší zbytek, přičemž ten zbytek je většina. Rozdíl mezi těmi dvěma větami je celý rozdíl mezi kampaní a politikou.