Zástava srdce mimo nemocnici (out-of-hospital cardiac arrest, OHCA) je medicínská emergencia, kde každá minuta doslova rozhoduje o přežití. V roce 2025 zahájily záchranné služby v České republice resuscitaci u 8 210 osob; v letech 2018–2024 to bylo mezi 6 019 a 8 149 ročně. Do nemocnice se podařilo předat živých 3 013 pacientů, tedy 36,7 %. K úplné nebo částečné soběstačnosti se ale do šesti týdnů vrátilo jen 513 lidí, tedy 6,2 % všech resuscitovaných (ÚZIS, výkaz A038). Jeden procentní bod odpovídá zhruba 82 lidem za rok. Jde o jedinou oficiální roční řadu o výsledku resuscitací mimo nemocnici, kterou Česko zveřejňuje; přežití do propuštění z nemocnice se na národní úrovni veřejně nesleduje.

OHCA — klíčová čísla záchranného řetězce v ČR
6,2 % Resuscitace, po nichž je pacient do 6 týdnů soběstačný (ČR 2025) 513 z 8 210 zahájených resuscitací
8 210 Resuscitace zahájené ZZS (2025) 3 013 pacientů předáno živých do nemocnice (36,7 %)
<30 % OHCA s laickou resuscitací (ČR) Dánsko >65 % · Norsko ~60 %
0,8 AED / 10 000 obyvatel (ČR) Japonsko ~4,0 · Skandinávie ~2–3

Zdroj: první dva údaje ÚZIS ČR / NZIP, výkaz A (MZ) 1-01 Zdravotnická záchranná služba (A038), rok 2025. Podíl laické resuscitace a hustota AED jsou orientační údaje bez dohledaného primárního zdroje.

Co je záchranný řetězec a kde se rozhoduje osud pacienta

Záchranný řetězec (chain of survival) je klinický koncept, který popisuje pět článků, na nichž závisí přežití po zástavě srdce. Evropský výbor pro resuscitaci (ERC) je definuje jako: (1) časné rozpoznání a volání 155, (2) časná laická resuscitace (CPR), (3) časná defibrilace (AED), (4) příjezd a pokročilá péče ZZS, (5) poresuscitační péče v nemocnici. Zásadní poznatek: první tři články — volání, laická masáž, AED — se odehrávají dříve, než přijede sanitka. Je to ta část řetězce, která závisí na připravenosti veřejnosti, nikoli na výkonnosti systému zdravotní péče.

Česká záchranná služba je technicky dobře vybavená: podle dat ÚZIS (NZIP, výkaz ZZS) dojezd do 20 minut zvládla v roce 2024 u 95,45 % událostí s evidovanou dojezdovou dobou, v roce 2025 ale jen u 90,23 %. Do roku 2024 to byl solidní výkon; příčinu poklesu v roce 2025 zdroj nevysvětluje. Problém je, že při zástavě srdce je deset minut čekání bez masáže fakticky rozsudek. Při 10 minutách bez nepřímé srdeční masáže klesá pravděpodobnost přežití na méně než 10 % výchozí hodnoty. Každá minuta bez KPR ubírá 7–10 % šancí. Průměrný dojezd ZZS v ČR je přibližně 8 minut — ale v těch osmi minutách záleží zcela zásadně na tom, co dělá svědek události.

Mezinárodní srovnání: co doložit jde a co ne

Pro ukazatel, který Česko sleduje, mezinárodní srovnávací hodnota neexistuje: OECD ani Eurostat data o výsledku resuscitací mimo nemocnici nezveřejňují. Nejbližším vodítkem je evropská studie EuReCa TWO, která od října do prosince 2017 sbírala data z registrů a záchranných služeb evropských zemí. Z pacientů, u nichž byla resuscitace zahájena, přežilo do propuštění z nemocnice 8 %, s rozpětím mezi zeměmi od 0 do 18 %.

S českým číslem 6,2 % se těchto 8 % srovnávat nedá. EuReCa měří přežití do propuštění z nemocnice na tříměsíčním vzorku, český výkaz měří soběstačnost do šesti týdnů a spoléhá na to, že se záchranná služba o dalším osudu pacienta dozví. Srovnatelnost statistik mezi zeměmi je navíc obecně omezená: některé systémy počítají všechny zástavy, jiné jen zástavy kardiálního původu nebo jen užší utsteinskou skupinu. Kde přesně Česko v Evropě stojí, proto dnes z veřejných dat poctivě říct nelze.

Tři místa, kde záchranný řetězec v ČR praskne

V odborné debatě se opakovaně uvádějí tři slabá místa českého záchranného řetězce.

Laická resuscitace pod 30 %. V Česku zahájí laik nepřímou srdeční masáž u méně než třetiny OHCA případů. V Dánsku je to přes 65 %, v Norsku okolo 60 %, v Japonsku přes 50 %. To znamená, že v době, kdy v Dánsku svědek masíruje, v Česku nejčastěji stojí a čeká na záchranku. Příčina není nedostatek empatie — je to nedostatek dovednosti a sebejistoty. Průzkumy ukazují, že většina Čechů první pomoc neumí nebo se bojí ji poskytnout z obavy ze škody. Každé dvě hodiny CPR trénink zvyšuje dovednosti, ale i ochotu zasáhnout; efekt přetrvává 12–18 měsíců.

AED hustota 0,8 / 10 000 obyvatel. Automatický defibrilátor (AED) je přístroj, který dokáže rozpoznat fibrilaci komor a podat záchranný výboj bez medicínské erudice obsluhy. Japonsko má přibližně 4 AED na 10 000 obyvatel — jeden z nejvyšších poměrů na světě. Skandinávské země jsou okolo 2–3. ČR je odhadována na 0,8, přičemž registr AZZS „Kde je AED?" je dobrovolný a nepokrývá celou existující infrastrukturu. Na letišti v Praze nebo ve velkých nemocnicích jsou AED standardem. Na vlakových nádražích, v obchodních centrech nebo na sportovních areálech jsou sporadické.

Chybějící národní audit záchranného řetězce. Jediná veřejná národní řada je roční výkaz záchranných služeb pro ÚZIS, který o resuscitacích obsahuje tři čísla: kolik jich bylo zahájeno, kolik pacientů bylo předáno živých do nemocnice a kolik jich bylo do šesti týdnů soběstačných. Veřejně dostupný centrální registr podle utsteinského vzoru s validací dat Česko nemá. Nevíme přesně, v kolika případech byl zavolán přímo 155 vs. přes 112, kolik pacientů bylo resuscitováno laicky, kolik dostalo výboj AED před příjezdem ZZS, jaký byl neurologický výsledek. Bez těchto dat nelze přesně identifikovat, kde záchranný řetězec selhává a kde intervenovat.

Časová řada: kolísání bez jasného trendu

Resuscitace zahájené záchrannou službou v ČR a jejich výsledek, 2018–2025
Rok Zahájené resuscitace Předáni živí do nemocnice Soběstační do 6 týdnů Podíl soběstačných (%)
20187 2722 4732523,5
20196 0192 1883525,8
20207 8973 0313514,4
20218 1492 8584105,0
20226 4102 0042664,1
20237 5262 5354506,0
20247 1092 5683815,4
20258 2103 0135136,2
Zdroj: ÚZIS ČR / NZIP, datový souhrn výkazu A (MZ) 1-01 Zdravotnická záchranná služba (A038), verze 2026-01. „Předáni živí do nemocnice“ = primárně úspěšná resuscitace; „soběstační do 6 týdnů“ = sekundárně úspěšná resuscitace (CPC 1–2). Podíl je přepočet redakce: soběstační / zahájené resuscitace.

Řada se pohybuje mezi 3,5 % (2018) a 6,2 % (2025) a meziročně skáče oběma směry: po 5,8 % v roce 2019 přišlo 4,4 % v pandemickém roce 2020, po 5,0 % v roce 2021 pokles na 4,1 % v roce 2022 a pak 6,0 % v roce 2023. Stejně kolísá i počet zahájených resuscitací, od 6 019 do 8 210 ročně. Takové výkyvy ukazují spíš na neúplné nebo nejednotné vykazování v některých krajích než na skutečné změny v péči. Záchranná služba se navíc o stavu pacienta po předání do nemocnice často nedozví, takže počet soběstačných je pravděpodobně podhodnocený. Hodnota 6,2 % za rok 2025 je nejvyšší v řadě, jeden rok ale na závěr o zlepšení nestačí.

Co dělají systémy s vysokým přežitím

Dánsko je nejčastěji citovaný případ úspěšné reformy OHCA systému. V roce 2001 přežívalo OHCA v Kodani méně než 5 % pacientů — dnes je to přes 14 %. Co se změnilo: (1) systematické CPR vzdělání ve školách od 7. třídy, (2) legislativní povinnost AED pro veřejná místa nad 300 m² (zavedena 2007), (3) centrální registr AED propojený s tísňovou linkou — dispečer vidí nejbližší AED od místa OHCA v reálném čase a posílá k němu nejbližší svědky. Výsledkem je podíl laické resuscitace přes 65 % a medián Time to first shock pod 6 minut.

Japonsko dosahuje nejlepšího přežití OHCA na světě (přes 19 %) kombinací masivní AED infrastruktury (zavedena národním zákonem v roce 2004), CPR výcviku ve firemním i školním prostředí a hustou sítí ZZS základen. Japonský model ukazuje, že i populačně hustá, ale ne extrémně bohatá společnost může dosáhnout špičkového přežití OHCA.

Norsko zavedlo v roce 2015 aplikaci (Hjertestart / HeartRunner), která při OHCA upozorní certifikované laické pomocníky (registrovaní dobrovolní záchranáři) v okolí 500 metrů a zároveň je navede k nejbližšímu AED. Podobný systém funguje ve Švédsku (SMS Life Savers). V České republice tato platforma neexistuje — nejbližší analog je mobilní aplikace ZÁCHRANKA, která ale primárně slouží k přivolání ZZS, nikoli k navigaci laických záchranců k pacientovi a AED.

Co Česko konkrétně může udělat

Tři intervence s nejsilnější evidencí pro zvýšení přežití OHCA jsou dobře popsané v ERC guidelines (2021) a dokumentovány v Dánsku, Norsku a Japonsku. Všechny jsou v kompetenci MZČR nebo zákonodárce.

Rozšíření povinného CPR výcviku. Zákon č. 65/2017 Sb. zavedl CPR výcvik v autoškolách — dobrý začátek, ale autoškoly zasahují jen zlomek populace. Dánský model rozšíření do základních škol (7. třída) je nejefektivnější systémový přístup: jednou zachycená dovednost přetrvává a multiplicuje se do rodin. V ČR by to vyžadovalo úpravu rámcového vzdělávacího programu (MŠMT) a dohodu s ČRA o jednotném výukovém protokolu.

Zákonná povinnost AED pro veřejná místa. V ČR neexistuje právní povinnost instalace AED v žádné kategorii veřejných prostor. Dánsko ji zavedlo v roce 2007 pro objekty nad 300 m². Belgický zákon z roku 2019 ukládá AED sportovním halám, nádražím a vládním budovám. Návrh podobné povinnosti pro ČR byl v odborné diskuzi opakovaně zmíněn (ČRA, AZZS), ale legislativně se nedostal dál. Klíčovým kompetentním aktérem je MZČR (zákon o ZZS 374/2011 Sb.) a Poslanecká sněmovna.

Centrální registr AED s napojením na tísňovou linku. AZZS provozuje dobrovolný registr „Kde je AED?" — ale bez povinné registrace je pokrytí neúplné a dispečeři ZZS ho nemohou spolehlivě využívat. Norský model centrálního registru napojeného na dispečink (Hjertestart) umožňuje, aby operátor při OHCA v reálném čase navigoval nejbližší svědky k AED. Implementace v ČR by zahrnovala zákonnou povinnost registrace AED (MZČR vyhláška) a technické propojení s AZZS. Investiční náklady jsou řádově nižší než alternativní infrastrukturní výdaje.

Perspektiva: co je reálné do roku 2030

Dánsko zvýšilo přežití OHCA z 5 % na 14 % za 15 let — bez dramatického nárůstu výdajů na ZZS. Česko má kombinaci solidní ZZS infrastruktury a nevyužitého potenciálu v laické složce záchranného řetězce. Číselný cíl pro rok 2030 ale dnes poctivě stanovit nejde: chybí srovnatelná mezinárodní hodnota a český údaj (6,2 % resuscitovaných soběstačných do šesti týdnů v roce 2025) kolísá podle kvality vykazování. Jeden procentní bod navíc by přitom znamenal zhruba 82 lidí ročně, kteří se vrátí k soběstačnému životu.

Klíčová podmínka je institucionální: bez centrálního Utstein registru s povinným reportingem krajských ZZS nelze ani přesně měřit stávající stav, ani evaluovat efekt intervencí. To je priorita číslo jedna — ne jako cíl sám o sobě, ale jako předpoklad evidence-based rozhodování.