Strava je z populačního pohledu jeden z nejsilnějších a zároveň nejvíc ovlivnitelných faktorů zdraví. Nedostatečná konzumace ovoce a zeleniny je podle mezinárodních studií globální zátěže nemocí (Global Burden of Disease) jedním z hlavních dietních rizikových faktorů předčasného úmrtí — přispívá k ischemické chorobě srdeční, cévním mozkovým příhodám, diabetu 2. typu a několika typům nádorů. A přesně v tomto ukazateli patří Česko k evropské spodní polovině: doporučených pět a více porcí denně splňuje jen malá menšina populace a jejich podíl v čase klesá.
Zdroje: Eurostat EHIS, dataset hlth_ehis_fv3e (n_portion = GE5, resp. 0), vlny 2014 a 2019.
Co ukazatel měří a jak se sbírá
Indikátor vychází z Evropského výběrového šetření o zdraví (European Health Interview Survey, EHIS), které se v celé EU realizuje harmonizovaně a v Česku ho zajišťuje Státní zdravotní ústav. Respondenti starší patnácti let uvádějí, kolik porcí ovoce a zeleniny denně obvykle konzumují; jedna porce odpovídá zhruba 80 gramům. Odpovědi se třídí do tří kategorií: žádná porce denně, jedna až čtyři porce, a pět a více porcí. Právě posledně jmenovaná kategorie odpovídá dlouhodobému doporučení „pět denně", které sdílejí Světová zdravotnická organizace i česká výživová doporučení. Do porcí se nezapočítávají ovocné a zeleninové šťávy ani brambory — měří se tedy skutečná spotřeba celého ovoce a zeleniny.
Šetření probíhá triannuálně; poslední dokončená a plně zveřejněná vlna je z roku 2019, předchozí z roku 2014. To znamená, že nemáme roční časovou řadu, ale dva srovnatelné body — a oba ukazují stejným směrem. Podíl dospělých splňujících doporučení pěti porcí klesl z 9,1 procenta v roce 2014 na 7,7 procenta v roce 2019. Metodika je natolik jednotná napříč zeměmi, že mezinárodní srovnání je robustní; jako u každého self-reportu je ale třeba počítat s tím, že lidé mají tendenci své zdravé chování mírně nadhodnocovat, takže skutečná spotřeba je spíš ještě nižší než deklarovaná.
Kde Česko stojí v Evropě
Evropa je v konzumaci ovoce a zeleniny nápadně rozdělená. Na jednom konci stojí Irsko, kde pět a více porcí denně uvádí bezmála třetina dospělých (32,9 procenta v roce 2019), a Nizozemsko (29,5 procenta). Na opačném konci je Rumunsko s pouhými 2,4 procenta. Česko se se svými 7,7 procenta řadí do slabší poloviny — pod průměr EU-27, který činí 12,4 procenta.
Pohled na nejbližší sousedy je ale poučnější než evropské extrémy, protože sdílíme podobnou stravovací tradici i strukturu trhu. Německo je na 10,9 procenta, tedy citelně výš než my. Polsko (8,6 procenta) i Slovensko (8,5 procenta) jsou rovněž nad Českem. Jedinou zemí v našem okolí, která je na tom hůř, je Rakousko (5,6 procenta) — a i tam podíl mezi lety 2014 a 2019 klesal. Česko tedy není v regionu nejhorší, ale patří k té části střední Evropy, kde se doporučení plní podprůměrně a trend se nezlepšuje.
Zdroj: Eurostat EHIS, hlth_ehis_fv3e, 5+ porcí denně, populace 15+, rok 2019.
Dva pohledy na stejné číslo
Ukazatel „pět a více porcí" je náročný cíl a jeho nízké hodnoty jsou i v bohatých zemích běžné. Proto se vyplatí sledovat i odvrácenou stranu téhož šetření — podíl lidí, kteří nesní denně žádnou porci ovoce ani zeleniny. Tady je český výsledek alarmující: 48,2 procenta dospělých, tedy skoro polovina populace, se v běžný den bez ovoce a zeleniny obejde úplně. Evropský průměr je přitom 32,9 procenta. Jinými slovy: nejde jen o to, že málokdo dosahuje ideálu pěti porcí, ale o to, že velká část Čechů nemá čerstvé ovoce ani zeleninu v jídelníčku prakticky vůbec.
| Země | 5+ porcí 2014 | 5+ porcí 2019 | Trend |
|---|---|---|---|
| Irsko | 28,8 % | 32,9 % | ↑ roste |
| Nizozemsko | 25,0 % | 29,5 % | ↑ roste |
| EU-27 (průměr) | 11,9 % | 12,4 % | ↑ mírně roste |
| Německo | 9,9 % | 10,9 % | ↑ roste |
| Polsko | 10,1 % | 8,6 % | ↓ klesá |
| Slovensko | 10,8 % | 8,5 % | ↓ klesá |
| Česko | 9,1 % | 7,7 % | ↓ klesá |
| Rakousko | 7,2 % | 5,6 % | ↓ klesá |
Zdroj: Eurostat EHIS, hlth_ehis_fv3e, populace 15+, obě dokončené vlny šetření.
Proč Česko jí málo zeleniny
Nízká spotřeba není jen otázkou individuální vůle nebo „lenosti", jak se problém často zjednodušuje. Za populačním výsledkem stojí několik strukturálních faktorů, které rozhodují víc než dobrá předsevzetí.
Cena a příjem. Čerstvá zelenina je v přepočtu na energii jednou z dražších položek nákupního košíku — trvanlivé pečivo, těstoviny a uzeniny nabízejí víc kalorií za méně peněz. Pro nízkopříjmové domácnosti je to reálná bariéra, a data to potvrzují: konzumace pěti porcí denně roste s příjmem i se vzděláním. Lidé s vysokoškolským vzděláním dosahují na doporučení podstatně častěji než lidé se základním. Výživa tak není jen zdravotní, ale i sociální otázka — a nerovnost ve stravování se propisuje do nerovnosti ve zdraví.
Ultrazpracované potraviny a marketing. Podíl ultrazpracovaných potravin ve stravě dlouhodobě roste napříč Evropou a Česko není výjimkou. Tyto produkty jsou levné, dostupné, chuťově navržené tak, aby se konzumovaly ve větším množství, a masivně propagované — včetně reklamy cílené na děti. Konkurují čerstvým surovinám nejen cenou, ale i pohodlím: rozbalit svačinu je jednodušší než omýt a nakrájet zeleninu. Slábne přitom kultura každodenního vaření ze základních surovin, která byla ještě před dvěma generacemi běžná.
Dostupnost a „potravinové pouště". Ve větších městech je čerstvé ovoce a zelenina dostupné prakticky všude, ale v odlehlejších okresech a na okrajích měst může být nejbližší dobře zásobená prodejna daleko. Tam, kde zůstávají jen malé prodejny se základním sortimentem trvanlivého zboží, klesá i reálná možnost jíst čerstvě. Tyto „potravinové pouště" nejsou v ČR systematicky mapované, ale regionální rozdíly ve stravování odpovídají obecnému gradientu chudších a bohatších regionů.
Rané návyky. Stravovací zvyklosti se z velké části utvářejí v dětství — a škola je vedle rodiny hlavním místem, kde je lze ovlivnit. Kvalita školního stravování, dostupnost zeleniny v jídelnách a zkušenost dětí s pestrou stravou předurčují chování v dospělosti. Pokud dítě roste bez pravidelného kontaktu s ovocem a zeleninou, mění návyk v dospělosti je mnohem těžší než ho vytvořit včas.
Co dělají země, které jsou na tom lépe
Rozdíl mezi Irskem nebo Nizozemskem a Českem není náhoda ani jen věc „mentality". Země s vyšší spotřebou používají kombinaci nástrojů, jejichž jednotlivé prvky jsou v Česku dostupné, ale zatím neskládají do jednoho promyšleného celku.
Školní programy. Evropský program Ovoce, zelenina a mléko do škol (EU School Fruit, Vegetables and Milk Scheme) financuje distribuci čerstvého ovoce a zeleniny žákům spolu se vzdělávací složkou o zdravé stravě. Země, které ho propojily s kvalitním školním stravováním a doprovodnou výukou, dosahují lepších dětských ukazatelů. V Česku program běží, ale jeho dosah a návaznost na reformu školních jídelen je omezená.
Reforma školních jídelen. Podoba „spotřebního koše", který určuje skladbu školních obědů, rozhoduje o tom, kolik zeleniny dostane dítě každý den. Řada zemí (například severské) posunula normy směrem k vyššímu podílu čerstvé zeleniny, luštěnin a celozrnných potravin a omezila uzeniny a sladkosti. V ČR se o modernizaci spotřebního koše dlouhodobě diskutuje, ale zásadní posun zatím nenastal.
Daňové nástroje. Přes padesát zemí a jurisdikcí zavedlo nějakou formu daně ze slazených nápojů; vyhodnocení z Mexika, Velké Británie i dalších zemí ukazují měřitelný pokles jejich spotřeby. Symetrickým nástrojem je snížená sazba DPH na čerstvé ovoce a zeleninu, která zlepšuje jejich cenovou dostupnost. Cenová politika sama trend neotočí, ale jako součást širšího mixu má doložený efekt.
Regulace marketingu. Velká Británie a Chile zavedly omezení reklamy na potraviny s vysokým obsahem cukru, tuku a soli cílené na děti — od zákazu vysílání v určitých časech po jasné čelní značení na obalech. Chilský model varovných značek („vysoký obsah cukru") je opakovaně citovaný jako příklad politiky, která měřitelně změnila nákupní chování.
Co má v rukou česká politika
Výživa je učebnicový příklad determinantu zdraví, který stojí mimo zdravotnictví v užším slova smyslu — a přesto rozhoduje o zdravotních výsledcích víc než mnohá léčba. Kompetence jsou přitom rozdělené mezi tři resorty: Ministerstvo zdravotnictví (veřejné zdraví, prevence), Ministerstvo zemědělství (potravinová politika, program do škol) a Ministerstvo školství (školní stravování, výchova ke zdraví). Právě roztříštěnost je jádrem problému. Česku dnes chybí jeden národní výživový akční plán s měřitelnými cíli, jasným rozpočtem a odpovědností — dokument, který by spojil školní programy, reformu jídelen, cenové nástroje a regulaci marketingu do jedné strategie.
Pro čtenáře, který chce něco udělat sám, platí prosté vodítko: přidat do každého hlavního jídla jednu porci zeleniny a mít ovoce po ruce jako první volbu svačiny zvedne osobní bilanci rychleji než jakékoli složité dietní schéma. Ale populační číslo — 7,7 procenta — se osvětou nezmění. Zvedne ho dostupná a cenově přijatelná zelenina v obchodě za rohem, talíř ve školní jídelně, na kterém je zelenina pravidlem, a prostředí, které nezvýhodňuje ultrazpracovanou svačinu před jablkem. To nejsou nedostupné cíle; jsou to rozhodnutí, která zatím nikdo neudělal najednou.