Malá obec na Bruntálsku, jaro 2026. Panu Jaroslavovi je 72 let a minulý měsíc mu odešel do důchodu obvodní lékař, ke kterému chodil čtyřicet let. Nejbližší praktik, který bere nové pacienty, ordinuje o dvě obce dál a má seznam plný — registraci mu potvrdí nejdřív za půl roku. Mezitím panu Jaroslavovi došly léky na tlak a cukrovku a na kontrolu si musel zajet rovnou k internistovi do okresní nemocnice. Paradoxně přitom lékařů má Česko dost. Tento text vysvětluje, proč se to nevylučuje, co měří podíl generalistů mezi lékaři a proč je to jedno z nejsilnějších strukturních čísel celého systému.
Zdroj: ÚZIS ČR (Národní registr zdravotnických pracovníků, ročenka Lékaři, zubní lékaři a farmaceuti) a OECD Health Statistics — Physicians by category. Podíl generalistů = praktičtí lékaři pro dospělé a pro děti a dorost / všichni praktikující lékaři (head count). Hustota na 100 000 obyvatel je dopočet z počtu praktiků a střední populace.
Co ukazatel měří — a proč zrovna podíl praktiků
Indikátor sleduje jednoduchou, ale zásadní věc: jakou část lékařského sboru tvoří generalisté — tedy praktičtí lékaři pro dospělé a praktičtí lékaři pro děti a dorost — oproti specialistům všeho druhu. Jde o podíl, ne o absolutní počet. Právě proto dokáže odhalit něco, co celková hustota lékařů schová: zda systém staví na silné primární péči prvního kontaktu, nebo zda jeho těžiště leží ve specializované a nemocniční medicíně. Dvě země se stejným počtem lékařů na obyvatele mohou mít úplně jinou architekturu péče podle toho, kolik z nich jsou praktici.
Proč je zrovna tento poměr systémově tak důležitý? Mezinárodní zdravotní výzkum posledních třiceti let opakovaně ukazuje, že systémy s robustní primární péčí — s dostatkem generalistů, kteří pacienta znají v čase, koordinují jeho léčbu a řeší většinu problémů bez odeslání — mají lepší výsledky při nižších nákladech. Silná primární péče snižuje odvratitelné hospitalizace (viz související indikátor ACSC), zlepšuje kontrolu chronických nemocí jako cukrovka nebo vysoký tlak a tlumí zbytečné duplicitní vyšetřování. Naopak systém, kde je praktiků málo, tlačí pacienty přímo ke specialistům a do nemocnic — což je dražší, roztříštěnější a pro pacienta často matoucí. Dashboard dosud sledoval celkovou hustotu lékařů i podíl lékařů ve věku 55+, ale strukturní váhu primární péče mu chyběla; tento indikátor tu mezeru zaplňuje.
Stav v Česku: každý šestý lékař je praktik
Poměr je vyhraněný. Z celkového sboru praktikujících lékařů připadá na generalisty jen 16,9 % — tedy zhruba každý šestý lékař. Zbylých více než osmdesát procent tvoří specialisté. V absolutních číslech jde přibližně o 7 700 praktiků (praktičtí lékaři pro dospělé a praktičtí lékaři pro děti a dorost) na celkových zhruba 46 tisíc lékařů. V přepočtu na obyvatele to dělá jen kolem 71 praktiků na 100 000 lidí. Přitom celková hustota lékařů — 4,2 na tisíc obyvatel — patří v Evropě k nadprůměrným. Česko tedy netrpí nedostatkem lékařů jako takových; trpí nedostatkem lékařů toho druhu, který je nejblíž pacientovi.
Podíl generalistů se navíc v čase mění jen pomalu. Po odklonu od polikliniského modelu z 90. let se všeobecné praktické lékařství jako obor postupně stabilizovalo, ale jeho váha ve sboru zůstává nízká a v posledních letech spíš stagnuje kolem šestnácti až sedmnácti procent. Statické číslo přitom zakrývá dynamiku pod hladinou: velká část současných praktiků se blíží důchodu (viz indikátor podílu lékařů 55+), zatímco noví atestovaní všeobecní praktici přicházejí pomaleji, než odcházejí ti stávající. Jinými slovy — i udržet dnešních 16,9 % bude do budoucna vyžadovat úsilí.
Zdroj: ÚZIS ČR / OECD Health Statistics. Trend je v seed verzi ilustrativní; robustní je řádová úroveň — praktici tvoří dlouhodobě zhruba šestinu sboru, zatímco průměr OECD je kolem čtvrtiny. Hodnoty budou potvrzeny živým ingestem z NRZP.
Mezinárodní srovnání: Česko u dna
Nejvíc vypoví srovnání se zeměmi OECD a se sousedy. Průměrný podíl generalistů mezi lékaři je napříč OECD kolem 23 % — Česko se svými 16,9 % patří k zemím s nejnižším podílem vůbec. Ještě názornější je pohled přes hustotu praktiků na obyvatele. Zatímco Česko má zhruba 71 praktiků na 100 000 lidí, sousední Rakousko jich má 146,1 (Eurostat, 2022) — více než dvojnásobek — a Německo kolem 106. Nizozemsko, které je vyhlášené silnou rolí rodinných lékařů coby strážců systému, se blíží 183. Česko se naopak řadí spíš ke spodní části evropského žebříčku, poblíž zemí jako Bulharsko.
Zdroj: Eurostat — Healthcare personnel statistics (physicians) a OECD Health Statistics, generalisté na 100 000 obyvatel (2022–2023). Německo dopočteno z počtu praktiků (88 286) a populace; Česko z ~7 700 praktiků a střední populace. Hodnoty jsou řádové — definice generalisty se mezi zeměmi liší.
Jedna metodická poznámka je tu na místě. Mezinárodní srovnání podílu generalistů provází zlomy v časových řadách a rozdíly v tom, koho která země počítá jako „generalistu“ — proto se čísla čtou jako řádová, nikoli na desetinu přesná. To ale nic nemění na jasném vzorci: ať se dívá optikou podílu, nebo hustoty na obyvatele, Česko se opakovaně objevuje ve spodní části žebříčku. Regionální sousedé Polsko a Slovensko na tom podle dostupných přehledů také nejsou silně — jejich rodinnělékařské systémy jsou mladší a poddimenzované — ale spolehlivé srovnatelné číslo za shodné období se pro ně nepodařilo dohledat, a proto je zde neuvádíme jako tvrdý údaj. Poctivější než dosadit odhad je přiznat mezeru v datech.
| Ukazatel | Česko | Referenční kontext |
|---|---|---|
| Podíl praktiků mezi lékaři | 16,9 % | průměr OECD ~23 % |
| Praktiků na 100 000 obyvatel | ~71 | Rakousko 146,1; Německo ~106 |
| Lékařů na 1 000 obyvatel celkem | 4,2 | OECD ~3,9 (Česko nad průměrem) |
| Podíl lékařů ve věku 55+ | 41 % | generační výměna pod tlakem |
Zdroj: ÚZIS ČR, OECD Health Statistics, Eurostat. Kombinace nízkého podílu praktiků, nadprůměrné celkové hustoty lékařů a vysokého podílu stárnoucích lékařů popisuje strukturní slabinu primární péče přesněji než kterékoli jednotlivé číslo.
Co za výsledkem stojí: determinanty
Nízký podíl praktiků není náhoda ani důsledek jednoho rozhodnutí — je to nános historie a pobídek. Prvním kořenem je model péče zděděný z doby před rokem 1989. Tehdejší systém stavěl na sítích poliklinik s bohatou ambulantní specializovanou složkou; první kontakt s pacientem se často odehrával rovnou u specialisty. Tato architektura se z velké části zachovala i po transformaci a Česko z ní dodnes těží nadstandardní dostupnost specialistů — za cenu poddimenzované generalistické základny.
Druhým determinantem jsou peníze a prestiž. Všeobecné praktické lékařství mělo dlouho horší úhradové postavení než výnosné specializace a mezi mladými lékaři nižší atraktivitu. Kariérní i finanční signály tak roky směřovaly medika spíš do nemocniční specializace než do obvodní ordinace. Třetím, čím dál naléhavějším faktorem je demografie samotného sboru: velká část praktiků je v pokročilém věku a blíží se odchodu, zatímco počet nově atestovaných všeobecných praktiků roste pomalu. Kombinace nízkého podílu (16,9 %) a vysokého podílu lékařů 55+ znamená, že riziko nedostupnosti primární péče v příštích letech poroste právě v regionech, kde už dnes praktik chybí.
Čtvrtou vrstvou je slabý gatekeeping. V českém systému může pacient jít ke specialistovi zpravidla přímo, bez doporučení praktika. To sice zvyšuje pocit volby, ale zároveň dlouhodobě tlumí tlak na posílení role praktika jako koordinátora péče — když praktik není nezbytný vstupní bod, klesá i systémová motivace jeho síť dostatečně dimenzovat. Výsledkem je začarovaný kruh: málo praktiků → pacienti obcházejí primární péči → menší tlak na její posílení → dál málo praktiků.
Proč je signál špatný: co číslo znamená pro pacienta
Na rozdíl od objemových ukazatelů má tento indikátor jasný směr: vyšší podíl generalistů je lepší, protože silnější primární péče se v mezinárodním srovnání pojí s lepšími výsledky a nižšími náklady. Českých 16,9 % je hluboko pod průměrem OECD (~23 %), a proto je signál veden jako špatný (bad). Pro pacienta se to neprojeví jako abstraktní statistika, ale velmi konkrétně: hůř se shání registrující praktik, roste dojezdová vzdálenost do ordinace prvního kontaktu, a to, co by vyřešil praktik během jedné návštěvy, končí u specialisty nebo v nemocnici. Právě tady se strukturní slabina propisuje do zkušenosti pana Jaroslava z úvodu.
Důležité je i to, co číslo neříká. Podíl generalistů nevypovídá o jejich regionálním rozložení — celostátní průměr schová, že v některých okresech je praktik na dosah a v jiných chybí úplně. Neříká nic ani o rozsahu kompetencí, které praktik reálně vykonává; tam, kde smí a umí řešit víc, jeden praktik pokryje potřebu více pacientů. Číslo je proto třeba číst spolu s věkovou strukturou lékařů, s regionálními daty a s tím, kolik péče praktik smí poskytnout — nikoli jako izolovaný verdikt, ale jako varovný ukazatel, že těžiště systému je posunuté od pacienta.
Politická páka: kde se poměr dá řídit
Dobrá zpráva je, že skladbu lékařského sboru lze cíleně ovlivnit — a kompetence k tomu leží jasně u Ministerstva zdravotnictví a zdravotních pojišťoven. Nejpřímější pákou jsou dotační rezidenční místa: stát financuje specializační přípravu (atestaci) ve všeobecném praktickém lékařství a v pediatrii pro první kontakt, čímž snižuje bariéru vstupu do oboru a zvyšuje přísun nových praktiků. Čím víc rezidenčních míst pro praktiky a čím lépe jsou navázaná na deficitní regiony, tím rychleji se generační výměna zvládne.
Druhou pákou je úhradová politika. Kapitační platba doplněná o bonifikace za rozšířené kompetence, za dispenzární péči o chronické pacienty a za výkony, které praktik převezme od specialistů, mění finanční atraktivitu oboru a motivuje praktiky pečovat o víc a náročnějších pacientů. S tím souvisí třetí páka — rozšiřování kompetencí praktiků: co smí praktik sám předepsat, dispenzarizovat a odsledovat bez odeslání ke specialistovi, přímo určuje, jak velkou část péče primární síť unese. Čtvrtou pákou je posílení role praktika jako koordinátora a případné zavedení mírnějšího gatekeepingu, který dá primární péči systémovou váhu, jakou má v Nizozemsku nebo ve skandinávských zemích.
Pro pana Jaroslava z Bruntálska nejde o abstraktní reformu, ale o to, zda si za půl roku bude mít kde vyzvednout recept na tlak a cukrovku, aniž by musel jezdit do okresní nemocnice. Číslo 16,9 % klade zdravotní politice jednu jasnou otázku: Česko nemá málo lékařů — má je jen rozmístěné jinam, než kde pacient systém potká poprvé. Posunout jejich těžiště zpět k primární péči je jedna z nejlevnějších a nejúčinnějších strukturních investic, jaké systém může udělat. Nový indikátor umí měřit, jak se to daří.