Marku je čtyřicet dva a řídí montážní linku u Mladé Boleslavi. Poprvé si všiml, že „něco nehraje", během druhého lockdownu — nemohl spát, ráno vstával s tíhou na hrudi, přestalo ho bavit cokoli. Kdyby vyplnil evropskou anketu o zdraví, depresi by nejspíš nepřiznal; v Česku se o tom „nemluví" a Marek by řekl, že je jen unavený. Kdyby ale prošel diagnostickým rozhovorem, který používá Národní monitoring duševního zdraví, zapadl by přesně do jednoho z nejsilnějších a nejméně známých zjištění, jaká o Česku máme.
Zdroje: prevalence a treatment gap — Národní monitoring duševního zdraví / CZEMS (NUDZ), vlny 2017–2022; sebehodnocení — Eurostat EHIS 2019 (středně těžké a těžší depresivní příznaky, PHQ-8).
Co ukazatel měří — a proč na volbě metody tolik záleží
Prevalence duševního onemocnění je podíl dospělých, kteří mají v daném okamžiku přítomnou duševní poruchu — depresi, úzkostnou poruchu, poruchu z užívání alkoholu nebo riziko sebevraždy. Zní to jako jednoznačné číslo, ale ve skutečnosti je citlivé jako teploměr: záleží, čím měříte. Sebehodnotící anketa se ptá „cítíte se v posledních dvou týdnech skleslý?" a spoléhá na to, že člověk problém rozpozná a přizná. Strukturovaný diagnostický rozhovor (nástroj M.I.N.I.) místo toho projde s každým sadu klinických kritérií — a nespoléhá na to, že si respondent řekne slovo „deprese".
Právě proto HSPA Monitor tenhle ukazatel zařazuje mezi výsledkové indikátory duševního zdraví, vedle sebevražednosti a úmrtnosti na předávkování. Bez čísla o skutečné prevalenci totiž měříme jen následky a vstupy — kolik lidí zemře, kolik máme psychiatrů, kolik dá stát na Centra duševního zdraví — ale ne velikost samotného problému, který má systém obsloužit. A tady se skrývá první překvapení.
Stav v Česku: z pětiny na čtvrtinu za pět let
Národní monitoring duševního zdraví (projekt CZEMS Národního ústavu duševního zdraví) opakovaně vyšetřuje reprezentativní vzorky dospělé populace stejným diagnostickým nástrojem. Výsledek: aktuální duševní poruchu mělo 20,02 % dospělých v roce 2017, na jaře pandemického roku 2020 to vyskočilo na 29,63 % a v roce 2022 se hodnota usadila na 27,22 % — více než čtvrtina populace. Samotná deprese se přitom mezi roky 2017 a 2020 ztrojnásobila (z 3,96 na 11,77 %), úzkostné poruchy vzrostly ze 7,79 na 12,84 %.
| Vlna | Jakákoli porucha | z toho deprese | Kontext |
|---|---|---|---|
| 2017 | 20,02 % | 3,96 % | základní měření před pandemií |
| 2020 (květen) | 29,63 % | 11,77 % | vrchol během pandemie COVID-19 |
| 2022 | 27,22 % | — | zůstává vysoko nad úrovní 2017 |
Zdroj: Winkler et al., Epidemiology and Psychiatric Sciences 2020; Potočár et al., Psychiatry Research 2024 (Národní monitoring duševního zdraví / CZEMS, NUDZ). Bodová prevalence, nástroj M.I.N.I.
Skok mezi roky 2017 a 2020 časově odpovídá pandemii, lockdownům a ekonomické nejistotě. Podstatné ale je, že se hodnota v roce 2022 nevrátila zpět — duševní zátěž populace zůstala výrazně nad předpandemickou úrovní. Ať už jde o dlouhý stín pandemie, nebo o trvalejší posun, systém má dnes obsloužit citelně větší poptávku než před pěti lety.
Mezinárodní srovnání: tři čočky, tři různé odpovědi
A teď ten paradox, kvůli kterému je celý ukazatel tak poučný. Pokud byste Česko posuzovali podle sebehodnotícího evropského šetření EHIS, došli byste k závěru, že jde o jednu z duševně nejzdravějších zemí EU: v roce 2019 přiznalo středně těžké nebo těžší depresivní příznaky méně než 3 % Čechů, zatímco průměr EU byl 6,3 %. Podle modelových odhadů IHME, které přebírá OECD, mělo v roce 2016 duševní poruchu 17,3 % obyvatel EU (asi 84 milionů lidí) a Česko se řadilo spíše k nižšímu pásmu. Ale diagnostický rozhovor doma ukáže 27,22 %. Stejná země, tři metody, tři neslučitelné příběhy.
Zdroj: Eurostat EHIS 2019 (středně těžké+ depresivní příznaky, PHQ-8) vs. Národní monitoring duševního zdraví / CZEMS 2020 (aktuální depresivní porucha, M.I.N.I.). Různé nástroje, nepřímo srovnatelné — právě v tom je sdělení.
Který údaj je „správný"? Všechny — každý měří něco trochu jiného. Ale rozdíl mezi nimi není jen technikálie. Nízké číslo ze sebehodnocení odráží dvě věci, které jsou samy o sobě problémem: stigma a nízké sebe-rozpoznání. Čech jako Marek neřekne „mám depresi", řekne „jsem utahaný". Diagnostický rozhovor tuhle bariéru obchází a odhalí, co rutinní evropská statistika nevidí. Když se tedy podíváme na sousedy, opatrnost je namístě: v sebehodnotícím EHIS vychází nízko i Slovensko a Polsko, zatímco Německo je blízko průměru EU — jenže stejné stigma, které sráží česká čísla, zkresluje i řadu dalších zemí. Poctivé srovnání proto vyžaduje stejný nástroj, ne jen stejnou anketu.
Strukturální faktory: proč prevalence zůstává vysoká
Vysoká a přetrvávající prevalence nevzniká sama od sebe — udržují ji konkrétní, dobře popsané mechanismy. Prvním je už zmíněné stigma a nízké sebe-rozpoznání: kdo si problém nepřipustí, nevyhledá pomoc, porucha chronifikuje a v populaci se kumuluje. Druhým je léčebná mezera. Podle Národního monitoringu se v Česku neléčí 61 % lidí s afektivní poruchou a až 93 % lidí se závislostí na alkoholu. To není okrajové číslo — je to většina nemocných, kteří zůstávají mimo systém.
Třetím faktorem je dostupnost péče. Ambulantní psychiatr má běžně objednací lhůtu v řádu měsíců, psychoterapie se často platí z kapsy a síť Center duševního zdraví (CDZ), kterou buduje reforma, zatím nepokrývá celé území rovnoměrně. Kdo bydlí ve špatném okrese, čeká déle nebo platí víc. Sečteno: prevalence je vysoká nejen proto, že lidé onemocní, ale proto, že cesta k léčbě je pro většinu z nich příliš dlouhá, drahá, nebo obojí.
Politická páka: co s tím jde dělat a kdo má kompetenci
Dobrá zpráva je, že žádný z těch faktorů není daný přírodou — každý leží v dosahu veřejné politiky. Vlajková Reforma péče o duševní zdraví (Ministerstvo zdravotnictví) staví přesně na tom, co Markův příběh ukazuje. Pák má stát hned několik:
- Dostavět síť Center duševního zdraví (CDZ) do všech okresů, aby dostupnost nezávisela na PSČ (MZ ČR, plátci, kraje).
- Zkrátit cestu od praktického lékaře k psychiatrovi — zavést cílený záchyt deprese a úzkosti v primární péči a rychlé předání dál (MZ ČR, plátci).
- Hradit psychoterapii z veřejného pojištění v dostatečném rozsahu, aby přestala být samoplatební privilegium (úhradová vyhláška, zdravotní pojišťovny).
- Systematicky destigmatizovat — kampaně a osvěta, které zvednou sebe-rozpoznání a ochotu vyhledat pomoc, tedy přesně to, co dnes sráží česká čísla (MZ ČR, NUDZ, neziskový sektor).
Bez ukazatele skutečné prevalence ale nejde měřit, jestli reforma zabírá. Číslo 27,22 % je zátěž, kterou má systém obsloužit; treatment gap 61–93 % je míra toho, jak moc to zatím nezvládá. Právě proto ho dashboard sleduje vedle sebevražd, výdajů na duševní zdraví a hustoty CDZ — je to teploměr, který ukazuje, zda se pod povrchem rutinních statistik něco skutečně mění.
Kde si tvrzení sami ověříte
Primární — Národní monitoring duševního zdraví (CZEMS, NUDZ)
- Winkler et al. (2020) — Increase in prevalence of current mental disorders in the context of COVID-19. Epidemiology and Psychiatric Sciences. Prevalence 2017 vs. 2020, nástroj M.I.N.I. pmc.ncbi.nlm.nih.gov ↗
- Potočár et al. (2024) — Population mental health, help-seeking and associated barriers following the COVID-19 pandemic in Czechia. Psychiatry Research. Data z vlny 2022 (jakákoli porucha 20,02 % → 27,22 %). pubmed.ncbi.nlm.nih.gov ↗
- Winkler et al. (2019) — The treatment gap for mental disorders and associated factors in the Czech Republic. European Psychiatry. Léčebná mezera 61 % (afektivní) – 93 % (alkohol). pubmed.ncbi.nlm.nih.gov ↗
Mezinárodní kontext a benchmark
- Eurostat — EHIS, current depressive symptoms (hlth_ehis_mh1e). Sebehodnocené depresivní příznaky podle zemí, EHIS 2019. ČR ≤ 3,0 % vs. průměr EU 6,3 % (středně těžké+). ec.europa.eu/eurostat ↗
- OECD — Health at a Glance: Europe 2018. Modelové odhady IHME (2016): duševní poruchu mělo 17,3 % obyvatel EU (~84 mil.). oecd.org ↗
- Ministerstvo zdravotnictví ČR — Reforma péče o duševní zdraví. Rámec sítě Center duševního zdraví (CDZ) a Národní akční plán pro duševní zdraví 2020–2030. mzd.gov.cz ↗
Pozn. k údajům: Text je osvětový a popisuje duševní zdraví na úrovni systému, nikoli individuální zdravotní radu. Postava Marka je ilustrativní; údaje o prevalenci, léčebné mezeře a mezinárodním kontextu odpovídají uvedeným zdrojům. Různé metodiky (diagnostický rozhovor vs. sebehodnocení vs. modelový odhad) nejsou přímo srovnatelné a jsou v článku úmyslně stavěny vedle sebe.