Sebevražd přibylo o čtvrtinu za jediný rok. Z velké části proto, že se konečně spočítaly

Existuje jeden druh čísla, kterému se v epidemiologii věří skoro bezvýhradně: počet mrtvých. Nemocnost se odhaduje, spotřeba se modeluje, spokojenost se dotazuje — ale úmrtí se počítá. Každé má doklad, datum a kolonku. Právě proto je nepříjemné zjistit, že u jednoho typu smrti Česko celá léta vědělo, že to číslo nesedí, a nedokázalo s tím nic udělat. Ne proto, že by chyběla data. Proto, že existovala dvakrát a nikdo je nespojil.

Kde se ta díra bere

Česká statistika příčin smrti stojí na Listu o prohlídce zemřelého (LPZ). Vyplňuje ho lékař, který zemřelého ohledal, nebo lékař provádějící pitvu, a zákon mu na to dává třicet dnů. U násilných úmrtí včetně sebevraždy se podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, provádí zdravotní pitva na oddělení soudního lékařství — a podle dat za rok 2024 bylo skutečně pitváno 95 % všech úmrtí evidovaných jako sebevražda. Pitva tedy není to, co chybí.

Chybí kontext. Analytická studie ÚZIS to formuluje bez obalu: „Lékař, který vyplňuje LPZ, nemá informace z výsledků policejního šetření. Navíc pitvu provádějící lékaři v drtivé většině případů nejsou na místě nálezu a mají naprosto kusé či žádné doprovodné informace.“ A dodává, že určit úmysl je podle soudních lékařů nejobtížnější „především u střetů s vlakem, u otrav a skoků nebo pádů z výšky“.

Z toho plyne to podstatné, a je to pravidlo, ne úvaha: „Pokud není na LPZ jasně vyznačeno, že se jedná o sebevraždu, tedy jasný úmysl zemřít (MKN-10 kód X60–X84), nelze jej vyhodnotit jako sebevraždu a je zařazeno mezi tzv. úmrtí v důsledku události nezjištěného úmyslu.“ Statistika nemá prostor pro „skoro jistě ano“. Buď to lékař napíše, nebo případ propadne do kategorie Y10–Y34 — a tam zůstane napořád, i kdyby policejní vyšetřování o tři měsíce později dospělo k jednoznačnému závěru.

Dvě evidence, které se nepotkávaly

Že něco nesedí, se vědělo dávno, protože Policejní prezidium vede vlastní evidenci dokonaných sebevražd — a ta byla každý rok vyšší. Analytická studie ÚZIS obě řady poprvé položila vedle sebe:

Rozdíl se navíc netýkal jen počtu. Souběžně s ním rostla kategorie nezjištěného úmyslu: z 208 úmrtí v roce 2016 na 615 v roce 2022 a 576 v roce 2023. Studie to shrnuje slovy, že „počet úmrtí v důsledku události nezjištěného úmyslu zhruba od roku 2016 vytrvale rostlo až do roku 2023“. Dvě řady se pohybovaly proti sobě — přesně tak, jak by se chovaly, kdyby se část jedné ztrácela ve druhé.

Co se v roce 2024 stalo

ÚZIS získal od Policejního prezidia soubor s 1 547 záznamy o dokonaných sebevraždách a zkusil je napojit na Listy o prohlídce zemřelého. Právní titul pro obojí existuje: ÚZIS vede LPZ jako součást Národního zdravotnického informačního systému podle § 72 odst. 1 zákona o zdravotních službách a podle odstavce 2 smí pro tento účel využívat údaje z informačních systémů veřejné správy.

Ten poslední bod stojí za zdůraznění, protože se v převyprávěních obvykle ztrácí: propojení dat neběželo jedním směrem. Osm úmrtí bylo ze statistiky sebevražd naopak vyřazeno. Policejní evidence není „správné číslo“, ke kterému se zdravotnická statistika dotahuje — jsou to dvě evidence s různými pravidly, uzávěrkami a záběrem, a teprve jejich konfrontace dává obraz, který má jedna sama o sobě nedostupný.

Odkud těch 294 úmrtí přišlo

Rozpad podle původní příčiny je nejvýmluvnější část celé studie. Ukazuje totiž, že se nepřesouvalo nahodile — přesouvaly se přesně ty kategorie, o kterých soudní lékaři říkají, že se v nich úmysl určuje nejhůř.

Nejsilnější položka je Y20 — oběšení, uškrcení a zadušení nezjištěného úmyslu. Padesát devět takových úmrtí bylo po konfrontaci s policejními podklady překlasifikováno na sebevraždu. Celá kategorie přitom v roce 2022 obsahovala 73 úmrtí a v roce 2023 jednapadesát; po validaci má rok 2024 třináct.

Druhá v pořadí je V05 — střet chodce s vlakem — čtyřicet úmrtí přeřazených z nehody na sebevraždu. Celá kategorie se meziročně zmenšila z 95 na 51. To je to, co WHO ve svém textu o české práci popisuje větou, že mnoho mladých lidí zemřelých na kolejích bylo vedeno jako nehoda, ačkoli šlo o sebevraždu.

Proč to mění i mapu republiky

Kdyby šlo o rovnoměrný šum, dal by se přehlédnout. Jenže není rovnoměrný. ÚZIS v téže studii ukazuje krajské průměry za roky 2018–2022 a k nim dodává pravidlo: „v lokalitách, kde je vysoký počet událostí nezjištěného úmyslu, evidujeme méně sebevražd, a naopak“.

To je tvrzení, které si lze ověřit nezávisle — a ověřili jsme ho. Eurostat publikuje standardizované míry úmrtnosti za regiony NUTS2, tedy jinou metodikou, jiným zpracovatelem a za jiný rok (2023). Obraz vychází stejně:

Střední Morava tedy vypadala jako region s nejnižší sebevražedností v zemi — a zároveň má nejvyšší míru úmrtí, u nichž se úmysl neurčil. Kolik z těch úmrtí by po validaci sebevraždou bylo, se z dostupných dat říct nedá; ÚZIS krajský rozpad oprav za rok 2024 nezveřejnil. Jisté je jen tolik, že srovnání krajů podle sebevražednosti měří vedle duševního strádání obyvatel také rozdíly v praxi soudního lékařství a policejního šetření — a u Střední Moravy je ta druhá složka nepřehlédnutelná.

Totéž platí o mezinárodním žebříčku

Evropské srovnání sebevražednosti patří ke stálicím zdravotnické publicistiky a bývá podáváno jako měření kulturního či ekonomického stavu společnosti. Stojí ale na stejném křehkém základu — a Eurostat umožňuje ho otestovat, protože publikuje obě skupiny kódů vedle sebe.

Itálie vykazuje 0,01 úmrtí nezjištěného úmyslu na 100 000 obyvatel. Slovensko 16,36 — a zároveň sebevražednost 6,52, výrazně pod unijním průměrem 10,37. Česko leží uprostřed: sebevražednost 11,59 je mírně nad unijním průměrem, míra nezjištěného úmyslu 5,29 je jeho víc než dvojnásobek. Česká řada nezjištěného úmyslu navíc od roku 2018 vzrostla z 3,12 na 5,29, zatímco unijní se drží mezi 2,15 a 2,45.

Co o tom ví literatura — včetně toho, co jí odporuje

Podezření, že se sebevraždy schovávají v kategorii nezjištěného úmyslu, je v odborné literatuře staré a vyzkoušené na několika zemích. Kanadská práce Auger et al. (2016) prošla data 2 735 152 obyvatel za roky 1991–2001 a zjistila, že po připočtení úmrtí nezjištěného úmyslu „suicide rates increased by up to 26.5% for men and 37.7% for women“ — a že se tím změnilo pořadí provincií. To je přesně mechanismus, který u nás popisuje rozdíl mezi Střední Moravou a Jihozápadem.

Řádové rozdíly mezi zeměmi jsou doložené také. Snowdon (2021) srovnal Španělsko s Anglií a Walesem a našel míru úmrtí nezjištěného úmyslu 0,09 proti 1,74 — tedy stejný typ propasti, jaký je vidět v datech Eurostatu dodnes.

Bylo by ale nepoctivé skončit tady, protože evidence není jednosměrná. Skandinávská validační studie Tøllefsen et al. (2015) nechala osm odborníků z každé ze tří zemí přehodnotit 1 800 úmrtí a došla k opačnému závěru: „reclassification did not increase the overall official suicide statistics of the 3 Scandinavian countries“ — třebaže i tam bylo 21 % švédských úmrtí nezjištěného úmyslu překlasifikováno na sebevraždu. A práce Schmeckenbecher et al. (2024) v European Journal of Epidemiology, která analyzovala čtyřicet let mortalitních statistik a pitevnosti v Evropě a Severní Americe, uvádí dokonce, že „suicides do not seem to be misclassified as undetermined deaths or ill-defined deaths“; podle ní se navzájem zaměňují spíš sebevraždy a nehody.

Z toho plyne střízlivý závěr: obecné pravidlo neexistuje. Míra podhodnocení je věcí konkrétní země, konkrétní certifikační praxe a konkrétního roku — a jediný způsob, jak ji zjistit, je udělat to, co udělal ÚZIS: vzít nezávislou evidenci a případ po případu ji porovnat. Česko teď má tenhle doklad. Většina zemí ho nemá.

Co s tím

Výsledek validace je dobrá zpráva o statistice a špatná zpráva o všem, co se na ní dosud stavělo. Ze studie i z dat plynou tři konkrétní věci.

Zaprvé: rok 2024 není zlom, je to nový začátek řady. ÚZIS to říká výslovně — „Výše popsané změny však jsou důsledkem provedené validace, nikoliv nárůstem v intenzitě sebevražednosti jako takové. Ty bude možné hodnotit až v nadcházejících letech, kdy budou data zvalidována shodným či podobným způsobem.“ Každá věta typu „sebevražd meziročně přibylo o čtvrtinu“ je bez tohoto dovětku zavádějící, i když je aritmeticky správná. A platí to i obráceně: první meziroční srovnání, ze kterého půjde o sebevražednosti něco vyčíst, bude teprve srovnání let 2024 a 2025 — a jen tehdy, pokud se validace zopakuje stejným způsobem. Rok 2024 zatím nemá s čím být poměřován.

Zadruhé: validace musí být pravidlo, ne projekt. Jednorázové propojení opraví jeden rok a nechá čtrnáct předchozích tak, jak jsou. Řada 2010–2023 zůstává v podobě, o níž víme, že je podhodnocená — ale nevíme o kolik, protože rozdíl proti evidenci policie není totéž co počet chybějících sebevražd. Sama validace ukázala i opačné případy: osm úmrtí bylo ze sebevražd naopak vyřazeno a u 137 dalších policie sebevraždu nevedla. Zpětný přepočet by tedy vyžadoval stejnou práci, jaká proběhla za rok 2024, pro každý rok zvlášť.

Zatřetí: tohle není jen otázka statistiky, ale nároku na pozornost. Rozpočty, strategie i cíle reformy psychiatrické péče se opírají o čísla. Kraj, který má nejnižší sebevražednost v zemi a zároveň nejvíc úmrtí s neurčeným úmyslem, vypadá v podkladech jako kraj s menším problémem, než jaký možná má. Obecněji platí, že spolehlivost čísla je podmínkou jeho použitelnosti — stejný požadavek stojí i za ukazateli typu léčitelné mortality. Dokud se měří nepřesně, alokuje se podle nepřesného obrazu, a to bez jediného zlého úmyslu kohokoli v řetězci.

Zbývá podotknout, že tahle práce nestála na novém registru ani na nové legislativě. Stála na tom, že dvě instituce, které data už měly, si je poslaly. Podle WHO Europe, která projekt popsala ve svém textu z 10. září 2026, zabralo samotné propojení zhruba čtyři měsíce.