Kristýně je čtyřiadvacet, studuje v Ústí nad Labem a na začátku semestru počítá každou stokorunu. Hormonální antikoncepce, kterou jí gynekoložka doporučila, stojí kolem tří set korun měsíčně — a v Česku ji, na rozdíl od dvaadvaceti zemí Evropské unie, nehradí veřejné zdravotní pojištění. Kristýna ji proto na pár měsíců vysadila. Její rozhodnutí je jedno z tisíců drobných, soukromých rozhodnutí, která se nakonec sečtou do jediného čísla ve statistice reprodukčního zdraví. A to číslo právě teď v Česku klesá na historické minimum.
Zdroje: míra UPT — Eurostat (demo_fabortind, ABORTRT); absolutní počty — ÚZIS ČR, Národní registr reprodukčního zdraví (modul Potraty); dostupnost antikoncepce — Antikoncepční atlas Evropy 2025 (Evropské parlamentní fórum pro sexuální a reprodukční práva).
Stav v Česku: dlouhý sestup z vrcholu
Umělé přerušení těhotenství (UPT) je v Česku legální od roku 1986 — zákon č. 66/1986 Sb. umožňuje přerušení na žádost ženy do dvanáctého týdne, po této lhůtě pak jen ze zdravotních důvodů. Legální rámec se za skoro čtyřicet let prakticky nezměnil, a přesto počet zákroků spadl na zlomek původní hodnoty. Koncem osmdesátých let se v tehdejším Československu provádělo přes sto třináct tisíc interrupcí ročně, protože moderní antikoncepce prakticky neexistovala a osvěta žádná. V roce 2023 jich ÚZIS napočítal 15 088; rok 2021 s 15 492 zákroky byl dokonce nejnižší úrovní od roku 1960.
Aby byla čísla porovnatelná v čase i mezi zeměmi, sleduje HSPA Monitor indikátor jako míru na 1 000 žen ve fertilním věku (15–49 let) podle harmonizované metodiky Eurostatu. V té řadě Česko klesá plynule: 5,7 v roce 2020, 5,4 v roce 2021, 5,5 v roce 2022, 5,0 v roce 2023 a 4,9 v roce 2024 — nejnižší hodnota, jakou kdy statistika zaznamenala. Trend je jednoznačně sestupný a bez výkyvů, které by naznačovaly změnu v přístupu k péči. Mění se tedy ne dostupnost interrupcí, ale četnost situací, kdy je žena vyhledá.
Právě proto je tento ukazatel v našem systému veden se signálem „neutrální“ a směrem „kontextově závislý“. Nemá totiž jednoznačně správnou hodnotu. Nižší číslo může znamenat, že systém dobře předchází nechtěným těhotenstvím — ale stejně tak může znamenat, že ženy k legální péči nemají přístup. Rozdíl mezi těmito dvěma světy ukazuje až mezinárodní srovnání.
Mezinárodní srovnání: stejné číslo, opačný příběh
Když českou hodnotu 4,9 položíme vedle sousedů, vznikne poučný obraz. Německo má prakticky totéž — 4,9 (2023). Slovensko je níž na 3,6 (2024). Francie, kde je antikoncepce i interrupce plně hrazená a plánované rodičovství je robustní veřejnou službou, má naopak 12,9 (2023) — víc než dvojnásobek. A Polsko? Po sérii zpřísnění, která z interrupce udělala fakticky nedostupný výkon, vykazuje Eurostat hodnotu 0,1 (2024) — číslo blízké nule, které ovšem není důkazem prevence, ale toho, že legální péče z oficiální statistiky zmizela a přesunula se za hranice nebo do šedé zóny.
Zdroj: Eurostat, Abortion indicators (demo_fabortind, ukazatel ABORTRT). Rakousko potratovost systematicky nesbírá a v evropských srovnáních chybí. Eurostat nepublikuje jednotný unijní průměr, proto porovnáváme jednotlivé země, nikoli agregát.
Srovnání odhaluje, proč se tento indikátor nedá číst jako výsledková tabulka „čím míň, tím líp“. Polská skoro-nula a francouzská třináctka nejsou lepší ani horší hodnota — jsou to výstupy dvou zcela odlišných politik. Česko sedí uprostřed a jeho číslo dává smysl jen s kontextem: legální rámec je stabilní, takže pokles opravdu odráží prevenci, ne restrikci. Otázka pak nezní „jak číslo dál snižovat“, ale „čím ho snižujeme — a je to udržitelné?“
Strukturální analýza: co za číslem doopravdy je
Za třicetiletým sestupem stojí především to, co v osmdesátých letech chybělo: dostupná moderní antikoncepce a osvěta. Hormonální antikoncepce se na český trh dostala v devadesátých letech a její užívání rychle rostlo; k tomu se přidaly kampaně, sexuální výchova a vyšší vzdělanost žen. Paradox je, že tenhle úspěch se odehrál bez cílené veřejné politiky — táhl ho hlavně trh a soukromá rozhodnutí žen, které si antikoncepci platily z vlastní kapsy.
A právě tady narazíme na strukturální strop. Antikoncepční atlas Evropy 2025, který každoročně sestavuje Evropské parlamentní fórum pro sexuální a reprodukční práva, zařadil Česko na 36. místo ze 47 hodnocených zemí. Hlavní důvod nízkého hodnocení není nedostupnost metod v lékárně, ale to, že hormonální ani dlouhodobě účinná antikoncepce (LARC) — nitroděložní tělíska a implantáty — se u nás neproplácí z veřejného pojištění. Plošnou nebo cílenou úhradu má přitom zavedeno zhruba dvaadvacet zemí unie, mnohé z nich hradí i nákladnější LARC.
Pro ženu jako Kristýna to znamená konkrétní cenovou bariéru. Hormonální antikoncepce vyjde na několik set korun měsíčně, nitroděložní tělísko na jednorázových několik tisíc. Pro studentku, samoživitelku nebo ženu s nízkým příjmem to není samozřejmý výdaj — a právě u těchto skupin je riziko nechtěného těhotenství i následného přerušení nejvyšší. Trh, který dosud pokles táhl, tuhle skupinu z principu neobslouží: kdo si antikoncepci nemůže dovolit, tomu ji levnější nabídka nezpřístupní. Poslední „míle“ prevence proto leží mimo dosah trhu a čeká na veřejnou politiku.
| Země | UPT / 1 000 žen | Úhrada antikoncepce | Poznámka |
|---|---|---|---|
| Česko | 4,9 (2024) | nehrazená | pokles táhne trh a osvěta, ne politika |
| Německo | 4,9 (2023) | hrazená do 22 let | cílená úhrada pro mladé ženy |
| Slovensko | 3,6 (2024) | omezeně / nehrazená | nejnižší míra ze srovnávaných |
| Francie | 12,9 (2023) | plně hrazená | silná služba plánovaného rodičovství |
| Polsko | 0,1 (2024) | nehrazená | faktický zákaz interrupcí |
Zdroj: míra UPT — Eurostat (demo_fabortind); úhrada antikoncepce — Antikoncepční atlas Evropy 2025. Tabulka ukazuje, že samotná hodnota indikátoru bez znalosti politiky nevypovídá o kvalitě prevence.
Politická páka: snižovat prevencí, ne restrikcí
Cílem rozumné politiky reprodukčního zdraví není české číslo dál srážet za každou cenu — to by v krajní podobě znamenalo polskou cestu, kde nízká hodnota zakrývá ztrátu přístupu k péči. Cílem je, aby počet umělých přerušení klesal proto, že systém umožní nechtěným těhotenstvím předcházet. Páky k tomu leží převážně na straně státu a plátců a jsou dvě hlavní.
Za prvé, úhrada moderní antikoncepce. Ministerstvo zdravotnictví připravuje novelu, která by umožnila hradit antikoncepci alespoň vybraným skupinám — typicky nezletilým a mladým ženám do určitého věku, jak to už dělá řada zemí EU (Německo do 22 let, Francie plošně). Kompetence je jasná: rozsah hrazených služeb určuje zákon o veřejném zdravotním pojištění a příslušná vyhláška, tedy MZČR a Parlament. Náklad je přitom malý ve srovnání s náklady na nechtěná těhotenství, interrupce a související sociální dopady.
Za druhé, kvalitní a povinná sexuální výchova. Osvěta byla za třicetiletým poklesem jedním z hlavních motorů; její systematické ukotvení ve školách (rámcové vzdělávací programy jsou v gesci MŠMT) je nejlevnější dostupná prevence vůbec. Obě páky míří na stejný cíl a jsou měřitelné právě tímto indikátorem: pokud po zavedení úhrady antikoncepce bude míra UPT dál klesat zejména mezi mladými a nízkopříjmovými ženami, je to důkaz, že veřejná politika převzala od trhu tu část práce, kterou trh nikdy neudělá.
Česko se za skoro čtyřicet let stabilního legálního rámce dostalo na historické minimum interrupcí — a to je dobrá zpráva. Méně dobrá je, že poslední kus cesty, ten, který se týká žen jako Kristýna, zůstává na trhu, který si ho nevšímá. Otázka pro příští roky proto nezní, jestli je interrupcí dost málo. Zní, jestli za tím číslem stojí ženy, které měly na výběr — nebo ženy, které si výběr nemohly dovolit.