Panu Jiřímu je čtyřiapadesát a se schizofrenií žije od svých třiadvaceti. Bydlí v garsonce v Ústí nad Labem, bere klozapin, jednou za tři měsíce chodí k ambulantnímu psychiatrovi a je to jediný lékař, kterého vidí. Váží o pětadvacet kilo víc než před deseti lety, kouří dvacet cigaret denně a naposledy mu měřili cukr v krvi při hospitalizaci před pěti lety. Když ho začne pobolívat na hrudi, řekne to psychiatrovi — a ten mu upraví medikaci, protože úzkost bývá při dekompenzaci první příznak. Registrujícího praktického lékaře pan Jiří nemá; poslednímu se odhlásil při stěhování a nový ho odmítl přijmout. Na preventivní prohlídku nebyl nikdy. Až mu jednou v noci ta bolest na hrudi nepřejde, bude v úmrtním listě napsáno „akutní infarkt myokardu“ a bude to pravda. Nebude tam napsáno, že třicet let žil v systému, který mu srdce nikdy nezkontroloval.
Zdroj: OECD Data Explorer, dataflow DSD_HCQO@DF_MH („Mental healthcare“), ukazatel Excess mortality for patients diagnosed with schizophrenia; staženo přímým dotazem na veřejné SDMX API 8. 9. 2026. Počty pacientů a zemřelých: Ministerstvo zdravotnictví ČR, otevřená data, indikátor č. 18 „Úmrtnost lidí s duševním onemocněním“ (data ÚZIS).
Co ukazatel měří — a co si s ním nesmíte splést
Číslo 3,0 není podíl lidí, kteří zemřou. Je to poměr dvou úmrtností: úmrtnosti lidí ve věku 15 až 74 let léčených s diagnózou schizofrenie (MKN-10 dg. F20) k úmrtnosti obecné populace téhož věku, standardizovaný na věk a pohlaví. Hodnota 1,0 by znamenala, že člověk se schizofrenií umírá stejně často jako kdokoli jiný. Hodnota 3,0 znamená trojnásobné riziko úmrtí v daném roce.
Podstatné je, co všechno se do poměru počítá: úmrtí ze všech příčin. Ne jen sebevraždy — ty tvoří jen menšinu rozdílu. Většinu tvoří obyčejné tělesné nemoci: ischemická choroba srdeční, cévní mozkové příhody, nádory, chronická obstrukční plicní nemoc, cirhóza. Přesně ty diagnózy, na které má české zdravotnictví screeningy, doporučené postupy, centra a preventivní prohlídky.
A právě proto je to indikátor systému, ne psychiatrie. Neptá se, jak dobře psychiatři léčí psychózu. Ptá se, jestli se člověku, který má halucinace a nedokáže se objednat, dostane stejné kardiologie, onkologie a pneumologie jako všem ostatním. OECD ho sbírá v sadě Health Care Quality and Outcomes jako jeden z pěti základních ukazatelů péče o duševní zdraví; HSPA Monitor ho řadí do oblasti Výsledky, dimenze spravedlnost, se směrem „nižší je lepší“.
Stav v Česku: deset let vodorovná čára
Většina ukazatelů na tomhle webu se aspoň pohybuje — někam k lepšímu, někam k horšímu. Tenhle ne. Podívejte se na řadu.
Zdroj: OECD, DSD_HCQO@DF_MH, ukazatel EXCESCHI, věk 15–74, obě pohlaví, staženo 8. 9. 2026. Úplná řada 2012–2021: 3,1 · 3,1 · 2,9 · 3,1 · 3,0 · 3,1 · 3,0 · 3,1 · 3,0 · 3,0. U žen je hodnota za rok 2021 vyšší (3,5) než u mužů (2,7) — muži z obecné populace totiž sami umírají dřív, takže mají vyšší srovnávací základnu.
Deset let v pásmu 2,9 až 3,1. Do těch let přitom spadá Strategie reformy psychiatrické péče z roku 2013, vznik prvních center duševního zdraví, evropské projekty za miliardy korun a Národní akční plán pro duševní zdraví 2020–2030. Ať už reforma udělala cokoli, na tomhle čísle se to zatím neprojevilo.
Česká otevřená data přitom naznačují, že pod plochým poměrem se něco děje. V roce 2016 evidoval Národní informační systém péče o duševní zdraví 13 946 léčených pacientů s diagnózou F20 a 226 z nich během roku zemřelo, tedy 1,62 %. V roce 2021 to bylo 13 398 pacientů a 267 zemřelých — 1,99 %. Podíl zemřelých mezi pacienty tedy vzrostl skoro o čtvrtinu, a není to jen tím, že by kohorta zestárla: když se úmrtnosti podle věku a pohlaví z roku 2021 přepočtou na věkovou strukturu roku 2016, vyjde 1,96 % (vlastní výpočet z citovaného datasetu).
Nabízí se vysvětlení, proč se tenhle nárůst v poměrovém ukazateli neprojevil: v letech 2020 a 2021 rostla kvůli covidu i úmrtnost obecné populace, tedy jmenovatel. Prokázat to ale z těchto dvou čísel nelze — hrubý podíl se počítá za věk 0–74 bez standardizace, zatímco poměr OECD je standardizovaný a za věk 15–74. Je to indicie, ne důkaz; k závěru by bylo potřeba stejně standardizovaný čitatel i jmenovatel, které se nepublikují.
Stejný obrázek dává širší skupina závažných duševních onemocnění (SMI — psychózy, bipolární porucha, těžké deprese, obsedantně-kompulzivní porucha): 519 zemřelých z 34 699 pacientů v roce 2016 proti 584 zemřelým z 32 805 pacientů v roce 2021. Méně pacientů, více mrtvých.
Nezávislé potvrzení existuje a je české. Podle článku publikovaného v Lancet Public Health propojil tým Národního ústavu duševního zdraví registr hospitalizovaných za roky 1994–2013 s registrem příčin smrti — dohromady 283 618 osob — a pro rok 2014 spočítal standardizovaný poměr úmrtnosti 2,2 pro všechny duševní poruchy, 2,3 pro okruh psychóz F20–F29 a 3,5 pro poruchy z užívání návykových látek. Jiná data, jiná metoda, stejný řád.
Mezinárodní srovnání: Česko vypadá dobře. To je past
Za rok 2021 vykázalo tento ukazatel OECD jen osm zemí a Česko je mezi nimi třetí nejlepší. Průměr činí 3,55, takže se signál na první pohled nabízí zelený.
| Země | Násobek 2021 | Hodnota 2012 |
|---|---|---|
| Litva | 2,0 | 1,7 |
| Lotyšsko | 2,1 | 2,0 |
| Česko | 3,0 | 3,1 |
| Finsko | 3,3 | 3,0 |
| Izrael | 3,9 | 3,3 |
| Norsko | 4,0 | 4,5 |
| Korea | 4,6 | 4,4 |
| Island | 5,5 | — |
| Průměr vykazujících zemí | 3,55 | 3,14 |
Zdroj: OECD, DSD_HCQO@DF_MH, ukazatel EXCESCHI, věk 15–74, obě pohlaví, staženo 8. 9. 2026. Průměr je počítán jen z osmi zemí uvedených v tabulce (Island řadu začíná až rokem 2015 hodnotou 2,9, průměr za rok 2012 je proto ze sedmi zemí). Za rok 2019, kdy ukazatel vykázalo dvanáct zemí, byl průměr 3,53 — tedy prakticky stejný. Německo, Rakousko ani Polsko tento ukazatel do OECD nevykazují a Slovensko z celé sady hlásí jen sebevraždy po propuštění — přímé srovnání se sousedy proto není možné.
Jenže poměr má jmenovatel. Úmrtnost obecné populace je v Česku vysoká: kardiovaskulární mortalita 463,75 na 100 000 obyvatel proti 312,95 v Evropské unii, léčitelná mortalita 107,19 proti 86,81. Čím dřív umírají všichni, tím menší vyjde odstup lidí se schizofrenií. Menší odstup tedy neznamená, že se čeští pacienti mají líp než finští — znamená, že se hůř mají i ti ostatní. Litva a Lotyšsko, které v tabulce vypadají nejlépe, mají úmrtnost populace ještě vyšší než Česko; jejich čísla o kvalitě péče o duševní nemocné neříkají skoro nic.
Proto je signál tohoto indikátoru nastaven na warn, ne na good: pásmo ±15 % kolem mezinárodního průměru odpovídá zhruba polovině směrodatné odchylky mezi zeměmi (hodnoty se pohybují od 2,0 do 5,5) a Česko je uvnitř něj. Statisticky se od zbytku pole neliší. A absolutní sdělení zůstává nezměněné, ať se srovnává s kýmkoli: mezinárodní metaanalýza jedenácti studií na téměř 250 tisících pacientech vyčíslila ztrátu na 14,5 roku života a naději dožití lidí se schizofrenií na 64,7 roku.
Jedno srovnání je ale poučné bez ohledu na jmenovatel. Norsko svou hodnotu mezi lety 2012 a 2021 snížilo z 4,5 na 4,0, Česko z 3,1 na 3,0. Pohyb je možný — jen ne bez cíleného opatření.
Proč se ta čára nehýbe
Rozdíl v úmrtnosti nevzniká na psychiatrii. Vzniká všude jinde.
Somatická péče se k pacientovi nedostane. Lidé se závažným duševním onemocněním chodí méně na preventivní prohlídky i na onkologické screeningy. Jejich tělesné potíže se navíc snáz vysvětlí psychiatrickou diagnózou — bolest na hrudi jako úzkost, dušnost jako panická ataka. Odborná literatura pro to má vlastní pojem, diagnostic overshadowing. A část pacientů, jako pan Jiří, nemá registrujícího praktického lékaře vůbec.
Léčba sama zvyšuje riziko. Antipsychotika druhé generace, bez kterých se většina pacientů neobejde, zvyšují hmotnost, glykemii a hladinu tuků v krvi. Doporučený metabolický monitoring — obvod pasu, krevní tlak, cukr, lipidový profil — v Česku není úhradově bonifikovaný ani systematicky vykazovaný, takže se dělá nepravidelně a záleží na konkrétním lékaři.
Kouření a alkohol. Prevalence kuřáctví je u lidí se schizofrenií násobně vyšší než v běžné populaci (16,4 %) a odvykací podpora je v psychiatrických ambulancích výjimkou. Že jde o zásadní faktor, ukazují stejná česká data z jiného úhlu: skupina poruch z užívání alkoholu má úmrtnost ještě vyšší než schizofrenie.
Nikdo za to neodpovídá. Psychiatr sleduje psychiku, praktik tělo — a mezi nimi neexistuje sdílený plán ani povinnost si předat informaci. Roli mostu mají hrát centra duševního zdraví, jenže těch je 0,37 na 100 tisíc obyvatel proti evropskému referenčnímu bodu 1,0. Psychiatrů má Česko 13 na 100 tisíc obyvatel proti 17,3 v OECD. Na duševní zdraví jde zhruba 4 % zdravotnického rozpočtu proti 7 % v Evropě, a těžiště péče zůstává na lůžku: průměrná psychiatrická hospitalizace trvá 43 dní proti 19 v OECD.
Souvislost s ostatními ukazateli je přímá. Do 30 dnů po propuštění se na lůžko vrací 15,6 % pacientů se schizofrenií a jen dvě třetiny se do týdne od propuštění dostanou k ambulantnímu psychiatrovi. Systém, který nedokáže pacienta předat mezi dvěma psychiatrickými pracovišti, ho těžko předá kardiologovi.
Politická páka: tři konkrétní věci, žádná z nich není nová budova
Tenhle indikátor má oproti většině ostatních jednu praktickou výhodu: skupina, o kterou jde, je malá a přesně ohraničená. Závažným duševním onemocněním je v českých datech léčeno necelých 33 tisíc lidí, se samotnou schizofrenií 13 398. To není populační opatření za miliardy, to je adresný program pro jedno město velikosti Kolína.
Zaprvé: registrující praktický lékař pro každého člověka se závažným duševním onemocněním, a zaplacený navíc. Kapitační platba dnes nerozlišuje mezi pacientem, který přijde jednou za dva roky na prohlídku, a pacientem, kterého je potřeba aktivně dohledat, připomenout mu termín a někdy pro něj i zavolat. Bonifikace v úhradové vyhlášce je nástroj, který má Ministerstvo zdravotnictví se zdravotními pojišťovnami plně ve své kompetenci a nevyžaduje změnu zákona.
Zadruhé: povinný a hrazený metabolický monitoring u pacientů na antipsychotikách. Tlak, obvod pasu, glykemie a lipidy jednou až dvakrát ročně, vykazované samostatným výkonem, aby bylo z dat vidět, kdo je dělá a kdo ne. Ke stejnému balíčku patří odvykání kouření nabízené přímo v psychiatrické ambulanci a v centrech duševního zdraví — ne odkazem do jiné budovy, kam pacient nedojde.
Zatřetí: aktivní zvaní na screeningy. Adresné zvaní na screeningy nádorů prsu, děložního hrdla a tlustého střeva v Česku funguje od roku 2014 a pojišťovny umějí zvát podle rizika. Rozšířit je o cílenou připomínku lidem se závažným duševním onemocněním — a měřit, kolik z nich skutečně dorazí — je organizační, ne legislativní úkol.
Kdo to má na stole: Ministerstvo zdravotnictví jako gestor reformy a úhradové vyhlášky, zdravotní pojišťovny jako plátce, Rada vlády pro duševní zdraví jako koordinátor. A ÚZIS, který data pro kontrolu už sbírá — tenhle indikátor z nich vzniká, takže výsledek jakéhokoli opatření bude vidět bez nutnosti zřizovat cokoli nového.
Co číslo nevidí
Za prvé je to poměr, ne absolutní riziko. Vysoká úmrtnost obecné populace v Česku hodnotu systematicky snižuje. Mezinárodní pozice Česka je proto lepší, než jaká je skutečná situace jeho pacientů.
Za druhé se liší definice kohorty. Některé země počítají jen pacienty propuštěné z lůžka, jiné všechny v kontaktu s ambulantní službou. Užší, nemocniční definice zachytí těžší případy a dá vyšší poměr. Mezinárodní žebříček je proto orientační a osm vykazujících zemí je málo.
Za třetí měří jen ty, kdo se do péče dostali. Lidé s neléčenou nebo nediagnostikovanou psychózou — často bez domova, bez pojištění, bez kontaktu se systémem — v čitateli chybějí. Skutečnou nerovnost tedy ukazatel spíš podhodnocuje.
Za čtvrté řada končí rokem 2021 a nemá krajské členění ani rozpad podle příčin smrti. O tom, jestli se po pandemii něco změnilo a jestli je rozdíl mezi Prahou a Ústeckým krajem takový, jaký bychom čekali, tenhle ukazatel mlčí.
A přece z něj zůstává jedna věta, na kterou žádná z těch výhrad nesahá. Systém, který za deset let dokázal postavit centra duševního zdraví, přesunout část péče do komunity a napsat dva strategické dokumenty, nedokázal za tutéž dobu posunout číslo, které říká, o kolik dřív lidé s nejtěžší duševní nemocí umírají. Ne na tu nemoc. Na infarkt.