Výdaje na zdravotnictví jako procento HDP jsou základní makroekonomický indikátor, kterým se obvykle začíná každá debata o financování. Sám o sobě ale nic neříká — vyšší výdaje neznamenají automaticky lepší výsledky, jak upozorňuje vlastní metodická karta indikátoru. Spojené státy utratí na zdravotnictví přes 17 procent HDP a v populační mortalitě patří mezi nejhorší v OECD. Některé skandinávské země utrácejí kolem 11 procent a vykazují špičkové výsledky. Podstatné je, co za peníze dostáváme — a v české debatě tato otázka opakovaně chybí.
Zdroj: ČR za rok 2024 — ČSÚ Zdravotnické účty, předběžné údaje (publ. 11. 6. 2026); mezinárodní kontext OECD Health at a Glance 2025 (publ. 13. 11. 2025); SHA 2011 metodika.
Co se za 8,6 procenty schovává
Indikátor vydaje_zdravotnictvi_hdp měří podle SHA 2011 metodiky všechny výdaje na zdravotnictví v dané zemi za rok — veřejné, soukromé i přímé pacientské — jako procento hrubého domácího produktu. České číslo (8,6 % v roce 2024, předběžné údaje ČSÚ, proti 8,4 % v roce 2023) řadí ČR v evropském srovnání pod průměr. V absolutním vyjádření šlo v roce 2024 o 696,7 miliardy korun — necelých 64 tisíc na obyvatele, meziroční nárůst o téměř 5 tisíc. Od roku 2010, kdy celkové výdaje činily 302 miliardy, se tak více než zdvojnásobily. Pro porovnání podílu na HDP (Eurostat hlth_sha, current health expenditure, referenční rok 2023): Německo 11,7 %, Francie 11,5 %, Rakousko 11,2 %; severské země v pásmu zhruba 10–11 %, Spojené království řádově 11 % (OECD, Eurostat UK od 2020 nezahrnuje). Vyšší absolutní hodnoty mají USA (kolem 17 % podle OECD), naopak nižší některé středomořské a východoevropské země.
Na růstu výdajů mezi roky 2023 a 2024 se podle ČSÚ nejvíc podílely zdravotní pojišťovny: jejich výdaje vzrostly o více než 10 %, v absolutním vyjádření o 47,6 miliardy korun, a tvoří 73,8 % všech zdravotních výdajů (514,2 mld. Kč). Zbytek nese veřejný sektor jinou cestou (státní rozpočet, kraje a obce — 81,9 mld. Kč, 11,8 %), domácnosti přímými platbami z kapsy (94,5 mld. Kč, 13,6 %) a ostatní soukromé zdroje (6,1 mld. Kč). Nejvíce peněz spolykaly podle diagnóz onkologická onemocnění (55,8 mld. Kč) a nemoci oběhové soustavy (54,2 mld. Kč).
| Zdroj financování | Mld. Kč | Podíl |
|---|---|---|
| Zdravotní pojišťovny | 514,2 | 73,8 % |
| Domácnosti (přímé platby z kapsy) | 94,5 | 13,6 % |
| Ostatní veřejné zdroje (stát, kraje, obce) | 81,9 | 11,8 % |
| Ostatní soukromé zdroje | 6,1 | 0,9 % |
| Celkem | 696,7 | 100 % |
Zdroj: ČSÚ Zdravotnické účty ČR, předběžné údaje za rok 2024 (publ. 11. 6. 2026), metodika SHA 2011. Staženo 12. 6. 2026.
Český podíl výdajů na HDP nebyl historicky tak vysoký jako dnes: v desetiletí 2010–2019 se pohyboval spíše kolem 7,4 %, během pandemie vystoupal na vrchol 9,2 % v roce 2021 a poté klesl zpět — 8,5 % v 2022, 8,4 % v 2023 a 8,6 % v roce 2024 (ČSÚ Zdravotnické účty ČR; vlna 2010–2023 vydána 2025, předběžné údaje za 2024 publikovány 11. 6. 2026). Z pohledu udržitelnosti není 8,4–8,6 procenta v ČR drama; ani 11 procent v Německu není problém, pokud výdaje rostou ve vazbě na ekonomický růst. Co je problém, je tempo růstu zdravotních výdajů ve vztahu k HDP — pokud výdaje rostou rychleji než ekonomika, financování se postupně dostává pod tlak. Strukturální debaty o úhradové vyhlášce (viz vzorec, který rozdělí stovky miliard), zákonných limitech a nárocích pacientů z tohoto tlaku přímo plynou.
Druhý indikátor — výdaje na léčiva 1,7 procenta HDP — je v ČR mírně nad průměrem OECD (1,5). Limitace metodické karty: srovnání je ovlivněno rozdíly v cenových politikách, doplňkových pojistných systémech a výši DPH na léky. Vyšší podíl léků na HDP v ČR je strukturálně daný několika faktory: relativně vysoká spotřeba léčiv na obyvatele (související s vysokou frekvencí ambulantních kontaktů, viz 11,2 návštěvy lékaře ročně), vysoký podíl referenčních cen v stanovení úhrady, postupné zavádění drahých inovativních léků (orphan léky, biologika, CAR-T terapie u onkologických diagnóz, biologické léky pro autoimunitní onemocnění).
ČR je zhruba 1,6 p.b. pod průměrem EU a v pásmu středoevropských sousedů (Slovensko a Polsko mírně výš, Maďarsko podobně). Hodnoty USA, Skandinávie a UK jsou řádové (rozsah). ČR je v tomto grafu uvedena za rok 2023 (8,4 %), aby byly všechny země ve stejném roce; novější předběžný údaj ČSÚ za rok 2024 je 8,6 % (viz výše). Zdroj: ČR — ČSÚ Výsledky zdravotnických účtů v ČR v letech 2010–2023 (2025); EU a jednotlivé evropské země — Eurostat hlth_sha (current health expenditure, referenční rok 2023); USA a OECD průměr — OECD Health Statistics / Health at a Glance (širší definice včetně části kapitálových výdajů, proto se údaje pro tutéž zemi mezi oběma zdroji o desetiny až jednotky procentního bodu liší). Staženo 12. 6. 2026.
Tlaky příštích deseti let
Tři strukturální síly budou v Česku tlačit zdravotní výdaje nahoru rychleji než ekonomika.
Demografie. Česká populace stárne. Z dat ČSÚ plyne, že podíl obyvatel ve věku 65+ roste a v příštích dvou dekádách bude růst dál. Výdaje na zdravotnictví u jedince ve věkové kategorii 75+ jsou několikanásobně vyšší než u průměrného člověka v produktivním věku. Indikátor multimorbidity 65+ v dashboardu (65 procent v ČR vs. 60 v OECD) ukazuje, že čeští senioři mají v průměru víc chronických diagnóz než vrstevníci v evropském průměru — což znamená vyšší zdravotní spotřebu na osobu. Demografický tlak je předvídatelný a nezvratný.
Drahá inovativní léčba. Personalizovaná medicína, genetická a biologická léčiva, CAR-T terapie u hematologických malignit, GLP-1 agonisté u diabetu, SGLT-2 inhibitory u srdečního selhání, monoklonální protilátky u řady autoimunitních diagnóz — všechno jsou klinicky úspěšné, ale strukturálně drahé léky. Cena CAR-T terapie u jednoho pacienta se může pohybovat v jednotkách až nižších desítkách milionů korun; orphan léky pro vzácná onemocnění mají rovnocenné cenovky. Český systém už dnes hradí značnou část těchto inovativních léků, ale jejich rozšíření na širší skupiny pacientů (např. GLP-1 agonisté pro obezitu) by představovalo rozpočtový tlak v řádu desítek miliard ročně.
Personální náklady. Plat lékařů a sester roste rychleji než inflace — ne kvůli štědrosti vlád, ale kvůli mezinárodnímu trhu zdravotnictví, na kterém český personál může pracovat v Německu, Rakousku nebo skandinávských zemích za vyšší mzdu. Pokud Česko nechce o lékaře a sestry přicházet, musí jim platit konkurenceschopné mzdy. To je další předvídatelný tlak na rozpočet.
Kde jsou rezervy efektivity
Tlak na výdaje neznamená, že systém potřebuje jen více peněz. Z předchozích článků této řady plynou strukturální oblasti, ve kterých Česko vydává neefektivně — peníze se utrácejí, ale výsledek je pod evropskou normou.
Lůžková péče místo ambulantní. Vysoká hospitalizační míra, hospitalizace pro stavy, které mají být řešeny ambulantně, nadprůměrná ALOS — to jsou všechno zdroje, ze kterých moderní systémy uvolňují kapacity. Posun části péče z lůžka do ambulantní vrstvy a do primární péče je v evropské zkušenosti efektivně překlopitelný; znamená méně nákladů na den péče při stejném (nebo lepším) klinickém výsledku.
Cenotvorba léčiv. Vyšší výdaje na léky v ČR (1,7 % HDP vs. 1,5 OECD) jsou kombinací vysoké spotřeby a cenových politik. Centralizovaná veřejná soutěž (po vzoru britského NHS, dánské Amgros nebo norského LIS), důsledné využívání generik a biosimilars (Česko má v některých skupinách stále nižší podíl biosimilars, než kolik je možné), strukturované HTA hodnocení nákladnosti a přínosu — to všechno jsou nástroje, kterými se daly snížit léčebné náklady při zachování klinické dostupnosti. Tomuto tématu se podrobně věnuje manifest k reformě zdravotnictví v kapitole o lécích.
Prevence místo léčby. Většina článků této řady o rizikových faktorech (alkohol, kouření, BMI, pohyb, znečištěné ovzduší) dokládá, že investice do prevence v evropské zkušenosti přepočítává na nižší náklady na léčbu pozdějších stavů. Podíl výdajů na prevenci (kategorie HC.6 podle SHA) tvoří v ČR dlouhodobě jen okolo 2,5–3 % celkových zdravotních výdajů (viz anatomie SHA), což odpovídá zhruba průměru OECD, ale neumožňuje strukturní přesun od léčby k prevenci, který popisuje manifest k reformě zdravotnictví.
Administrativa a duplicity. Roztříštěnost úhradových mechanismů (kapitační platba, výkonová platba, DRG, zvláštní úhradové režimy pro vybrané segmenty), papírová dokumentace a duplicity v reportingu generují náklady, které moderní systémy s integrovaným IT řeší levněji. Plný DRG režim po vzoru německé G-DRG by tuto vrstvu zjednodušil — k tomu vyzývá manifest k reformě zdravotnictví v kapitole o reformě úhradové vyhlášky, a podrobně se mu věnuje samostatný článek o úhradové vyhlášce.
Otázka, kterou si Česko musí položit
Mezinárodní zkušenost ukazuje, že systém s 8,6 procenta HDP může mít špičkové výsledky (Slovinsko, část jižní Evropy v některých indikátorech) i průměrné výsledky (ČR v některých indikátorech). Co rozhoduje, není absolutní výše výdajů, ale jejich alokace mezi prevenci, primární péči, akutní medicínu, chronickou péči a léky. Český mix je v evropském srovnání nestandardní — relativně méně do prevence a primární péče, relativně více do lůžkové akutní vrstvy a do léčiv.
Reformní otázka pro příští dekádu zní: zachovat solidární systém s univerzálním pokrytím a soustředit reformu na efektivitu (přesun části péče z lůžka do ambulance, posílení primární péče, optimalizace cenotvorby léčiv), nebo postupně rozšířit doplňkové pojištění, doplatky a soukromou medicínu, aby veřejné zdravotnictví zachovalo dnešní rozsah za cenu rostoucí soukromé spoluúčasti? Tato otázka není technická; je politická a vyžaduje veřejnou debatu, která v Česku v posledních letech systematicky neprobíhá. Místo ní se debatuje o jednotlivých opatřeních (úhradová vyhláška, sazba pojistného, valorizace plateb státu za státní pojištěnce) — bez explicitního rámce, do kterého tato opatření zapadají.
Co dělají systémy v podobné situaci
Německo v posledních dvou dekádách opakovaně řešilo demografický tlak kombinací zvyšování pojistných sazeb (zákonné Krankenkassen) a postupných úprav úhrad (DRG, omezení duplicit, podpora generik). Německé výdaje na HDP rostly, ale systém zůstal solidární a univerzální.
Skandinávie používá daňové financování s jasnou rozpočtovou disciplínou — celkové výdaje rostou ve vazbě na rozhodnutí parlamentu, alokace je transparentní. Skandinávské země zároveň investují relativně víc do primární péče a prevence než většina Evropy, což jim umožňuje udržet hospitalizace a akutní lůžka pod kontrolou.
Nizozemsko v 2006 prošlo reformou, která zavedla povinné soukromé pojištění s veřejnou regulací. Holandský systém má vyšší podíl soukromého financování v rámci povinné pojistky než český, ale OOP zůstává nízké díky pojistné ochraně. Holandský model je v Evropě jedinečný a politicky sporný; pro ČR je instruktivní jako příklad strukturální změny, která nezničila solidaritu.
Velká Británie dlouhodobě udržuje NHS jako daňově financovaný systém s velmi nízkou OOP. V posledních dvou dekádách čelí kapacitnímu tlaku (čekací doby, nedostatek personálu); britská odpověď nebyla zvyšování OOP, ale zvyšování daňového výdaje na NHS. To je politicky hodně zatěžující rozhodnutí, ale systém zůstal solidární.
Co s tím
Pro pacienta, který se zajímá o udržitelnost zdravotnictví: každoroční navyšování pojistných sazeb a úhradové vyhlášky není sám o sobě ohrožením. Ohrožením je situace, kdy se debata vede o jednotlivých opatřeních bez celkového rámce — protože pak se postupně rozjede neplánovaná privatizace, doplatky narostou nepředvídatelně a solidarita systému se eroduje pod úrovní, na které je dnes. Občanská pozornost k strategickým otázkám (jak velký systém chceme, kdo ho má financovat, jakou roli má pojištění) je v této oblasti zdravější než pasivní spotřeba.
Pro tvůrce politik je sdělení strukturní. 8,6 procenta HDP je úroveň, na které lze udržet kvalitní solidární systém — pokud je alokace efektivní. Demografická vlna a inovativní léčba přinesou tlak, který bude muset systém absorbovat buď zvyšováním výdajů, nebo zvyšováním efektivity, nebo postupnou redukcí rozsahu hrazené péče. Jak tento tlak vyřešit, je otázka, kterou Česko v evropském srovnání má v zásadě nedotčenou — debata se vede dílčí, strategický rámec chybí. Každý rok bez něj je rok, ve kterém se rozhoduje implicitně — a implicitní rozhodnutí v zdravotnictví bývají horší než explicitní.