Neděle večer v obci na Vysočině. Paní Věře (82), která žije sama, se od rána špatně dýchá a otékají jí nohy. Dcera to zkouší vyřešit „správně“: praktická lékařka ordinuje zase až v pondělí od sedmi, nejbližší lékařská pohotovost je pětadvacet kilometrů daleko a o víkendu končí v šest večer — a bez auta se stařenka nikam nedostane. V devět večer dcera vytáčí 155. Posádka přijede za čtrnáct minut, natočí EKG a odveze paní Věru na interní příjem s dekompenzovaným srdečním selháním. Nikdo nepochybil — a přesto právě takhle vypadá cesta, kterou do zdravotního systému vstupuje stále větší část péče. Nový indikátor HSPA Monitoru ji poprvé měří v celé délce: patnáct let, měsíc po měsíci, kraj po kraji.
Zdroj: ÚZIS ČR — otevřená data NR-04-22, Pacienti ošetření zdravotnickou záchrannou službou (NRHZS), 2010–2024; roční součty spočteny z CSV distribuce 21. 8. 2026. Kontext: EUSEM — European Emergency Medicine in Numbers.
Co indikátor měří — a proč patří do dashboardu
Indikátor sleduje roční objem ošetření pacientů výjezdovými skupinami zdravotnické záchranné služby. Vychází z otevřené datové sady ÚZIS ČR postavené nad Národním registrem hrazených zdravotních služeb (NRHZS) — tedy z dokladů, které záchranné služby vykazují zdravotním pojišťovnám. Jednotkou je „pacientoden“: jeden pacient ošetřený v jednom dni, bez ohledu na počet posádek, které u zásahu byly. Člověk, k němuž záchranka vyjela ve více dnech roku — typicky křehký senior —, se počítá opakovaně; indikátor tedy měří objem poskytnuté péče, ne počet unikátních osob, kterých je za rok méně. Data jsou k dispozici od roku 2010, po měsících, s členěním podle kraje, pohlaví, pětiletých věkových skupin a skupin diagnóz — jde o jednu z nejlépe strukturovaných otevřených datových sad české akutní péče.
Proč měřit zrovna objem záchranky? Protože ZZS je poslední záchytná síť zdravotnictví: jediná služba, která má ze zákona povinnost dojet do 20 minut, funguje 24 hodin denně, nic nestojí a nikoho neodmítne. Dashboard dosud akutní péči sledoval ze strany rychlosti (dojezdový čas ZZS — 94,2 % výjezdů do 20 minut) a výsledků (přežití po mimonemocniční zástavě srdce). Tento indikátor přidává třetí rozměr: kolik toho poslední síť ve skutečnosti nese. Každá slabina jinde v systému — plné ordinace praktiků, rušené pohotovosti, chybějící domácí péče, osamělost seniorů — se totiž dříve či později projeví jako výjezd sanitky.
Patnáct let dat: z 689 tisíc na milion a padesát
Řada je pozoruhodně monotónní: s výjimkou dvou let roste. Z 689,1 tisíce ošetření v roce 2010 na 954,7 tisíce v roce 2019 — to je růst o více než čtvrt milionu za dekádu, v průměru téměř 30 tisíc ošetření navíc každý rok. Covidový rok 2020 přinesl jediný výrazný pokles (931,3 tis., −2,4 % — část populace se v lockdownech bála volat a plánovaná péče stála), ale hned rok 2021 vrátil řadu na trajektorii a rok 2022 poprvé překonal milion. Po mírném poklesu v roce 2023 přišel rekord: 1 050 tisíc ošetření v roce 2024, tedy nárůst o 52 % proti roku 2010.
| Rok | Ošetření (tis. pacientodnů) | Podíl 65+ (%) | Kontext |
|---|---|---|---|
| 2010 | 689,1 | 44,8 | výchozí bod řady; ~66 ošetření na 1 000 obyvatel |
| 2015 | 874,9 | 48,7 | +27 % za pět let; senioři míří k polovině klientely |
| 2019 | 954,7 | 51,3 | poslední předcovidový rok; senioři poprvé nad polovinou |
| 2020 | 931,3 | 53,4 | jediný výrazný pokles řady: covid a odklad péče |
| 2022 | 1 047,4 | 52,1 | poprvé přes milion ošetření za rok |
| 2024 | 1 050,0 | 52,0 | rekord řady; ~96 ošetření na 1 000 obyvatel |
Zdroj: ÚZIS ČR — otevřená data NR-04-22 (NRHZS), roční součty pacientodnů; podíl 65+ vlastní agregace z věkových skupin. Plná patnáctiletá řada je v metodické kartě indikátoru.
Kdo dnes jezdí sanitkou: každé druhé ošetření patří seniorovi
Ještě výmluvnější než celkový objem je struktura. V roce 2010 připadalo na lidi nad 65 let 44,8 % ošetření záchranky; v roce 2024 už 52,0 %. Nejrychleji přitom roste nejstarší skupina: na pacienty nad 80 let dnes připadá 23,3 % všech ošetření (v roce 2010 to bylo 20,2 %) — skoro každé čtvrté ošetření patří člověku v devátém či desátém deceniu života. Demografická projekce říká, že tento posun bude pokračovat: silné ročníky sedmdesátých let teprve do věku intenzivního čerpání akutní péče vstoupí.
Zdroj: ÚZIS ČR — otevřená data NR-04-22 (NRHZS), vlastní agregace z pětiletých věkových skupin, 21. 8. 2026.
Mezinárodní srovnání: proč tu není žebříček zemí
U tohoto indikátoru čtenář nenajde obvyklý sloupcový graf Česko vs. sousedé — a je to poctivější než ho kreslit. Systémy přednemocniční péče se mezi zeměmi liší tak zásadně, že se jejich statistiky nedají naskládat vedle sebe: někde jezdí k pacientům lékař (německý či rakouský model), jinde paramedici (Velká Británie, severské země); někde se počítají události, jinde výjezdy jednotlivých posádek, jinde ošetření pacienti; a hranice mezi záchrankou, sanitní dopravou a pohotovostní návštěvní službou vede v každé zemi jinudy. Přehled Evropské společnosti urgentní medicíny (EUSEM) proto uvádí jen orientační průměry: napříč evropskými systémy připadá zhruba 105,6 zásahů sanitních posádek a 167,9 volání na tísňové dispečinky na 1 000 obyvatel ročně, s obrovským rozpětím mezi zeměmi.
Česko je s přibližně 96 ošetřeními (pacientodny) na 1 000 obyvatel poblíž evropského středu — nejde tedy o zemi, kde by se sanitkou jezdilo výjimečně mnoho. Systémová zpráva indikátoru je jinde: v tempu růstu (+52 % za 15 let) a ve struktuře (senioři). A také v tom, co se s poptávkou dá dělat: země, které investovaly do klinické telefonické triáže, umějí významnou část volání bezpečně vyřešit bez výjezdu — dánská Kodaň provozuje vedle tísňové linky zdravotnickou poradenskou linku 1813, jejíž lékaři a sestry rozhodují, zda pojede sanitka, pacient dostane termín na urgentním příjmu, nebo poradu po telefonu; britská NHS zase národní linku 111 pro stavy, které nesnesou odkladu, ale nejsou ohrožením života.
Strukturální analýza: co všechno se schovává za jedním výjezdem
První vrstva: demografie. Stárnutí populace je nejsilnější a nejpoctivější vysvětlení růstu. Křehký senior s několika chronickými nemocemi je přirozeným pacientem akutní péče: pád, dekompenzace srdečního selhání, cévní mozková příhoda, zhoršení dušnosti. Že na seniory připadá polovina ošetření záchranky, není selhání — je to obraz stárnoucí země. Jenže demografie vysvětluje trend, ne celý jeho rozsah: počet obyvatel 65+ vzrostl od roku 2010 zhruba o třetinu, počet ošetření ZZS o polovinu.
Druhá vrstva: dostupnost primární péče. Záchranka nasává poptávku, kterou nezachytí ambulantní systém. Praktičtí lékaři tvoří jen 16,9 % českých lékařů (průměr OECD je 23 %), řada ordinací nepřijímá nové pacienty a ordinační doba typicky končí odpoledne. Odvratitelných hospitalizací — stavů jako dekompenzovaný diabetes či srdeční selhání, které by kvalitní ambulantní péče zvládla bez nemocnice — má Česko 592 na 100 000 obyvatel proti 473 v OECD. Večer a o víkendu se k tomu přidává řídnoucí síť lékařské pohotovostní služby: tam, kde pohotovost skončila nebo je daleko, zbývá číslo 155.
Třetí vrstva: chybějící mezistupně. Mezi „zavolat ráno praktikovi“ a „poslat sanitku“ má robustní systém řadu mezistupňů: klinickou telefonickou konzultaci, návštěvní službu, mobilní paliativní tým, dostupnou domácí zdravotní péči (13,6 pacientů na 1 000 obyvatel je v evropském srovnání málo). Kde mezistupně chybějí, stává se z binární volby výjezd — nejdražší a nejtvrdší nástroj, jaký systém má. Dispečinky ZZS část volání řeší radou po telefonu už dnes, ale bez systémové opory a úhradového ukotvení, jaké má dánská linka 1813.
Čtvrtá vrstva: sociální poptávka. Část volání nemá primárně zdravotní příčinu: osamělý senior, který upadl a nemá, kdo by ho zvedl; rodina, která nezvládá péči; chybějící kapacity dlouhodobé péče. Posádky ZZS tuto poptávku obsloužit musí — a v datech se pak zobrazuje jako zdravotní výjezd, přestože jde o selhání sociální sítě. Právě u opakovaných výjezdů ke stejným seniorům se zdravotní a sociální systém potkávají nejtvrději.
Politická páka: tři kroky, které na sebe navazují
První: dát „neděli večer“ jinou adresu než 155. Kompetence je rozdělená jasně: kraje podle zákona č. 374/2011 Sb. zajišťují záchrannou službu a plán pokrytí výjezdovými základnami, stát přes úhradovou vyhlášku financuje pohotovostní služby a urgentní příjmy. Reforma akutní péče, která síť urgentních příjmů propojí s lékařskou pohotovostní službou pod jednou střechou nemocnic, dává pacientovi srozumitelné místo, kam se v podvečer a o víkendu obrátit — a záchrance vrací roli služby pro stavy, které skutečně nesnesou odkladu.
Druhá: klinická telefonická triáž. Dispečink, který smí a umí bezpečně rozhodnout „sanitka nepojede, uděláme toto“, je nejlevnější kapacita, jakou lze do akutní péče přidat. Dánský model 1813 i britská NHS 111 ukazují, že poradenská linka se zdravotníky dokáže odklonit podstatnou část poptávky bez zhoršení bezpečnosti — a současně dát lidem jistotu, že „nevolat záchranku“ neznamená „zůstat bez pomoci“. Česko má hustou síť zdravotnických operačních středisek; chybí jim zákonné ukotvení konzultační role a úhrada.
Třetí: prevence výjezdu u křehkých seniorů. Polovina ošetření záchranky připadá na seniory — a právě u nich je největší prostor výjezdu předejít: kapacitnější domácí zdravotní péče, návštěvní služba praktiků bonifikovaná úhradovou vyhláškou, komunitní a dlouhodobá péče, která rodinu podrží dřív, než se vyčerpá. Každý týden, o který se podaří odložit krizi křehkého seniora, je jeden výjezd a často i jedna hospitalizace méně. Indikátor s krajským a věkovým členěním umožňuje přesně cílit — a každý rok měřit, jestli se to daří.
Co s tím
Indikátor ošetření pacientů záchrannou službou vstupuje do dashboardu s hodnotou 1 050 tisíc pacientodnů (2024), neutrálním signálem a patnáctiletou řadou otevřených dat ÚZIS. Neutrální signál neznamená, že je vše v pořádku — znamená, že růst objemu záchranky nelze mechanicky číst jako dobrý či špatný. Snadné čtení zní: lidé záchranku zneužívají. Data říkají něco jiného: poptávka po poslední záchytné síti roste hlavně tam, kde stárne populace a kde slábnou ostatní části systému — primární péče, pohotovosti, domácí a dlouhodobá péče. Záchranka drží, dojíždí včas a nese o polovinu víc ošetření než před patnácti lety. Otázka pro zdravotní politiku nezní, jak lidem volání rozmluvit, ale jak vybudovat mezistupně, aby sanitka zůstala tím, čím má být: službou pro chvíle, kdy jde o život. Tenhle indikátor bude každý rok měřit, jestli se to daří.