Petr z Ostravy chodí třikrát týdně na dialýzu a jeho manželka je ochotná darovat mu ledvinu. O téhle možnosti se ale pár dozvěděl až po roce na dialýze — když se sám doptal. Petrův příběh je v české statistice vzácný: v roce 2025 se v celém Česku uskutečnilo jen 39 transplantací ledviny od žijícího dárce. A přitom právě ledvina od žijícího dárce je tou nejhodnotnější variantou náhrady funkce ledvin. Datový kontrakt HSPA Monitoru ukazuje paradox, který celkově dobré transplantační výsledky Česka zakrývají: země, která exceluje v dárcovství od zemřelých, zásadně zaostává v dárcovství od žijících.
Zdroj: data/indicators.json (HSPA Monitor) — KST (Koordinační středisko transplantací) pro hodnoty ČR, benchmark ERA Registry (living donor KT rate, 2022). Rok českého údaje 2025.
Proč je ledvina od žijícího dárce ta nejhodnotnější
Selhání ledvin má tři cesty náhrady: dialýzu, transplantaci od zemřelého dárce a transplantaci od žijícího dárce. Poslední z nich je z medicínského hlediska nejlepší — a to hned z několika důvodů. Štěp od žijícího dárce vydrží v průměru déle než orgán od zemřelého dárce; výkon lze naplánovat na optimální dobu, kdy je pacient v nejlepší kondici; a v ideálním případě jej lze provést ještě před zahájením dialýzy (tzv. pre-emptivní transplantace), takže pacient dialýzou vůbec neprojde. Dialýza přitom není jen léčba — je to půldenní procedura třikrát týdně, která bere síly, čas i kus života.
Žijícím dárcem bývá nejčastěji příbuzný, partner nebo blízký člověk pacienta. Zdravý dárce daruje jednu ze svých dvou ledvin a se zbývající žije dál plnohodnotný život. Právě proto je nízké číslo tak zásadní: každá nevyužitá příležitost k žijícímu dárcovství znamená pacienta, který zůstává na dialýze déle, než by musel, nebo dostane orgán s kratší očekávanou životností.
Rozdíl má i ekonomický rozměr. Dialýza je jednou z nejnákladnějších dlouhodobě hrazených léčeb — pacient ji potřebuje doživotně, dokud nedostane funkční štěp, a její roční náklady výrazně převyšují náklady na úspěšnou transplantaci a následnou imunosupresi. Úspěšná transplantace tak není jen lepší pro pacienta, ale i levnější pro systém: čím dřív se pacient dostane z dialýzy k funkční ledvině — a ideálně na dialýzu vůbec nemusí — tím lépe pro obě strany. Žijící dárcovství, které umožňuje plánovaný a pre-emptivní výkon, je proto z pohledu hodnoty za peníze mimořádně výhodné. Přesto ho Česko využívá nejméně ze všech tří cest.
Zdroj: ERA Registry — „Living and deceased donor kidney transplant rates across Europe" (dle Boenink et al., NDT 2025), rok 2022; ČR z KST (2025). Rozpětí v Evropě: 0 (Chorvatsko) až 39 (Turecko). Vyšší je lepší.
Stav v Česku: desítky výkonů ročně a stagnace
V roce 2025 provedla česká transplantační centra celkem 579 transplantací ledvin — nejvíc za dvacet let, co KST řadu vede. Naprostá většina, 540 výkonů, pocházela od zemřelých dárců; od žijících jich bylo 39. Podíl žijících dárců se tak dlouhodobě drží kolem 7 %. A právě tady je vidět jádro problému: zatímco celkový počet transplantací ledvin od roku 2020 vyrostl ze 443 na 579, počet výkonů od žijících dárců se celou tu dobu drží v pásmu zhruba 30–50 ročně. Program roste, žijící dárcovství ne. Dominantním pracovištěm zůstává pražský IKEM, zbytek připadá na ostatní centra (Motol, Plzeň, Hradec Králové, Brno, Ostrava, Olomouc).
Přepočteno na velikost populace vychází míra přibližně 3,6 transplantace od žijícího dárce na milion obyvatel. To je číslo, které se v HSPA hodnocení překlápí do signálu bad — a to i přesto, že celkový transplantační program Česka patří k nejlepším v Evropě. Rozpor mezi celkovou vyspělostí programu a nízkým žijícím dárcovstvím je jádrem celého příběhu.
| Rok | Žijící dárci (ČR, pmp) | Evropský benchmark |
|---|---|---|
| 2020 | 2,6 | — |
| 2021 | 4,0 | — |
| 2022 | 3,8 | 13 (ERA Registry) |
| 2023 | 3,3 | — |
| 2024 | 3,7 | — |
| 2025 | 3,6 | — |
Zdroj: KST — Transplantační aktivita v ČR 2006–2025; přepočet na milion obyvatel podle počtu obyvatel k 1. lednu daného roku (Eurostat demo_pjan). Absolutní počty transplantací od žijících dárců: 2020 = 28, 2021 = 42, 2022 = 40, 2023 = 36, 2024 = 40, 2025 = 39. Malé absolutní počty (desítky ročně) způsobují meziroční kolísání — trend čtěte jako pásmo.
Mezinárodní srovnání: čtvrtina evropského průměru
Podle ERA Registry (evropský registr nefrologie) činila v roce 2022 celoevropská míra transplantací ledvin od žijících dárců 13 na milion obyvatel, s obrovským rozpětím: od nuly v Chorvatsku po 39 pmp v Turecku. Absolutní evropskou špičkou žijícího dárcovství je dlouhodobě Nizozemsko (~30 pmp), které vybudovalo rozsáhlý program párových výměn a systematické edukace. Česko se svými ~3,6 pmp leží zhruba na čtvrtině evropského průměru.
Nizozemský příklad je poučný právě proto, že úspěch nepřišel sám od sebe. Země cíleně investovala do celonárodního programu párových výměn, do včasné edukace pacientů ještě v predialyzační fázi a do organizace, která žijícího dárce provede vyšetřením co nejhladčeji. Výsledkem je, že žijící dárcovství tam tvoří velkou část všech transplantací ledvin — pravý opak české situace. Ukazuje to, že rozdíl mezi 3 a 30 na milion obyvatel není dán biologií populace ani genetikou, ale nastavením systému: tím, jak aktivně nabízí, organizuje a odměňuje žijící dárcovství.
Mezi sousedy je obraz nejednotný a přímo srovnatelná per-country čísla zatím nejsou součástí datového kontraktu HSPA Monitoru — proto je zde neuvádíme jako přesné hodnoty. Kvalitativně ale platí, že rozvinutější programy žijícího dárcovství mají historicky Německo a Rakousko, zatímco Polsko a Slovensko se pohybují na nižších hodnotách blíže Česku. V Německu navíc žijící dárcovství limituje zákon, který ho povoluje jen mezi příbuznými a blízkými osobami — což ukazuje, že roli hraje nejen medicína, ale i právní a organizační rámec. Přesnou řadu podle jednotlivých zemí vedou ERA Registry a IRODaT; my ji zde číselně neuvádíme, protože jednotlivé národní registry se v definici žijícího dárce liší a přímé srovnání by bylo zavádějící.
Strukturální analýza: paradox úspěšného programu
Proč země, která je v dárcovství orgánů tak dobrá, zaostává právě u žijících dárců? Odpověď je paradoxní a začíná u jednoho z největších českých úspěchů. Česko má vysoké dárcovství od zemřelých — 341 dárců v roce 2025, tedy zhruba 31 na milion obyvatel, což je hluboko nad evropským průměrem. Díky tomu je čekací doba na ledvinu od zemřelého dárce krátká, často jen kolem jednoho roku. To je skvělá zpráva pro pacienty. Má ale vedlejší účinek: když nemocný dostane orgán poměrně rychle „ze systému", zmizí naléhavý tlak hledat žijícího dárce v rodině. Krátká čekací doba tak paradoxně žijící dárcovství tlumí.
K tomu se přidávají další strukturální brzdy. Česko se jen omezeně zapojuje do programů párových výměn — mechanismu, kdy si dvě dvojice pacient–dárce s neshodnými krevními skupinami nebo protilátkami vzájemně „prohodí" dárce, případně se výměna uskuteční mezinárodně. Tam, kde jinde párová výměna zachrání jinak nekompatibilní dvojice, u nás část potenciálních žijících dárců zůstává nevyužita. Že to jde i jinak, přitom Česko samo příležitostně ukázalo: v rámci mezinárodní párové výměny už čeští pacienti dostali ledvinu od dárce ze zahraničí a naopak — jenže tyto případy zůstávají spíše výjimkou než rutinou, kterou by systém aktivně vyhledával. Druhou brzdou je pozdní informování: řada pacientů se o možnosti žijícího dárce dozví až na dialýze, místo aby jim byla nabídnuta pre-emptivní transplantace ještě před ní. Třetí je zátěž na straně dárce — operace, rekonvalescence a výpadek příjmu, které nejsou vždy plně kompenzovány.
Politická páka: co konkrétně udělat
Výhodou tohoto indikátoru je, že politická páka je nezvykle konkrétní a nevyžaduje plošné navýšení rozpočtu. Nabízejí se čtyři kroky. Zaprvé, rozšířit a zmezinárodnit program párových výměn, aby se využily i imunologicky nekompatibilní dvojice — každá zapojená dvojice navíc znamená reálnou transplantaci. Zadruhé, zavést systematické nabízení pre-emptivní transplantace a včasnou edukaci pacienta i rodiny, ideálně už v nefrologické ambulanci před zahájením dialýzy. Zatřetí, odstranit ekonomické překážky dárce — plná náhrada nákladů, ztráty výdělku a garantované pracovní volno, aby rozhodnutí darovat nebylo brzděno obavou z finanční ztráty. Začtvrté, cílená osvěta, která žijící dárcovství představí jako bezpečnou a hodnotnou možnost, ne jako krajní řešení.
Kompetenci sdílí několik aktérů. Ministerstvo zdravotnictví nastavuje úhrady a pravidla (včetně náhrad dárci), Koordinační středisko transplantací organizuje dárcovský program a párové výměny a transplantační centra vedou vyšetření, chirurgii i následnou péči. Žádný z těchto kroků není medicínsky sporný — jde o organizaci a nastavení pobídek.
Co s tím
Nízké žijící dárcovství není v Česku známkou zaostalého transplantačního programu — právě naopak, je částečně důsledkem toho, jak dobře funguje dárcovství od zemřelých. Jenže dobrý výsledek na jednom místě zakrývá nevyužitou rezervu na jiném: nejhodnotnější štěpy, které by pacientům přinesly delší přežití a život bez dialýzy, zůstávají z velké části nevyužity. Náprava je organizační, ne rozpočtová — víc párových výměn, včasnější nabídka pre-emptivní transplantace a spravedlivější podmínky pro dárce. Dokud se to nezmění, budou pacienti jako Petr z Ostravy dál chodit na dialýzu déle, než by museli — a možnost, kterou měli doslova v rodině, se dozvědí pozdě.