Jedenáctého listopadu 2026 zveřejnilo ministerstvo zdravotnictví bilanci, na kterou mohou být lidé kolem českého mamografického screeningu právem hrdí. Od roku 2002 do konce roku 2025 proběhlo víc než 13,6 milionu screeningových mamografií a lékaři při nich odhalili téměř 78 tisíc nádorů prsu. Věkově standardizovaná úmrtnost na karcinom prsu mezi lety 2002 a 2024 klesla o 36,7 %.
Uprostřed tiskové zprávy stojí nenápadná věta: „Na příznivém vývoji se podílí časnější diagnostika i pokroky v léčbě.“ Většina čtenářů ji přeskočí, protože zní samozřejmě. Přitom v sobě nese otázku, na kterou se medicína snaží odpovědět už čtvrt století: kolik z toho poklesu udělal mamograf a kolik onkolog?
Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví ČR, tisková zpráva z 11. 11. 2026 „Dvě desetiletí dat, tisíce odhalených nádorů“, staženo 12. 11. 2026.
Zdánlivě jasná odpověď
Intuice říká, že odpověď je jednoduchá. Program začal v roce 2002. Úmrtnost od roku 2002 klesá. Screening zachytí nádor dřív, malý nádor se lépe léčí a žena přežije. U rakoviny prsu diagnostikované v I. stadiu je podle ministerstva pětileté relativní přežití 100 %. Kde je tu prostor pro pochybnost?
Stejně to před dvanácti lety četli i čeští autoři programu. V přehledu pro časopis Klinická onkologie Skovajsová a kolegové (2014) ↗ popsali, že podíl nádorů zachycených v I. stadiu byl v polovině 90. let pod 20 % a v roce 2011 už přes 40 %. Pokles úmrtnosti při rostoucí incidenci podle nich lze z velké části připsat časnějšímu záchytu díky screeningovému programu.
Letošní tisková zpráva je opatrnější. Dává zásluhu oběma: diagnostice i léčbě. Ta změna formulace není náhoda. Odráží, co se mezitím naučila mezinárodní epidemiologie.
Obrat: norský přirozený experiment
Potíž s českými daty je, že screening a nová léčba přišly zároveň. Úmrtnost klesá, ale nevíme, kterému z nich poděkovat. Potřebovali bychom ženy, které žijí ve stejné době a mají stejnou léčbu, jen screening nedostaly. V Česku takovou skupinu nemáme. V Norsku ji náhodou měli.
Norský program mamografického screeningu začal v roce 1996 a do dalších krajů se rozšiřoval postupně devět let. Ženy od 50 do 69 let dostávaly pozvánku jednou za dva roky. Mette Kalager z norského onkologického registru a její kolegové toho využili. V článku pro New England Journal of Medicine (2010) ↗ porovnali data 40 075 žen s rakovinou prsu ze čtyř skupin: ženy z krajů, kde už screening běžel, ženy z krajů, kam ještě nedorazil, a dvě historické skupiny z let 1986–1995, které obě zrcadlily.
V krajích se screeningem klesla úmrtnost oproti historické skupině o 7,2 úmrtí na 100 000 osoboroků. Jenže v krajích bez screeningu klesla také, o 4,8 úmrtí. Na samotný screening tak připadal rozdíl 2,4 úmrtí na 100 000 osoboroků, tedy třetina celkového poklesu. Relativní snížení úmrtnosti připsatelné screeningu vyšlo 10 % a nebylo statisticky významné. Autoři to shrnuli jednou větou: dostupnost screeningu souvisela s nižší úmrtností, ale samotný screening vysvětlil jen zhruba třetinu poklesu.
A zbytek? Autoři upozorňují, že srovnání s historickými skupinami samo nezachytí, jak mezitím rostlo povědomí o rakovině prsu a zlepšovala se léčba. Právě proto potřebovali kraje bez screeningu. Úmrtnost v nich klesala i bez mamografu.
Zdroj: Berry et al., NEJM 2005 (PMID 16251534); Plevritis et al., JAMA 2018 (PMID 29318276); Kalager et al., NEJM 2010 (PMID 20860502); Caswell-Jin et al., JAMA 2024 (PMID 38227031). Ověřeno v PubMed 12. 11. 2026. Americké hodnoty jsou výsledky simulačních modelů, norská hodnota je odvozena z registrových dat; čísla nejsou přímo srovnatelná a pro Česko je nikdo nespočítal.
Norsko není výjimka. Americké konsorcium CISNET řeší stejnou otázku simulačními modely už dvacet let. Berry a kolegové (2005, NEJM) ↗ nechali sedm nezávislých modelů rozdělit pokles úmrtnosti v USA mezi lety 1975 a 2000. Screeningu připsaly 28 až 65 %, s mediánem 46 %, zbytek léčbě. Plevritis a kolegové (2018, JAMA) ↗ spočítali, že podíl screeningu v roce 2000 činil 44 % a v roce 2012 už jen 37 %. A zatím poslední aktualizace, Caswell-Jin a kolegové (2024, JAMA) ↗, odhaduje, že screening, léčba časných stadií a léčba metastatického onemocnění dohromady snížily v roce 2019 americkou úmrtnost o 58 %. Na screening z toho připadá 25 %, na léčbu stadií I až III 47 % a na léčbu metastatického karcinomu 29 %.
Trend je zřetelný. Čím lepší je léčba, tím menší díl koláče zbývá na mamograf. Ne proto, že by mamograf fungoval hůř. Protože léčba zachrání čím dál víc žen, i těch, u kterých se nádor najde později.
Nejostřejší kritika
Někteří výzkumníci jdou dál. H. Gilbert Welch a kolegové (2016, NEJM) ↗ prošli americký registr SEER za léta 1975–2012. S nástupem mamografie stoupl podíl malých nádorů z 36 na 68 %. Jenže hlavně proto, že lékaři našli o 162 malých nádorů na 100 000 žen víc, ne proto, že by ubylo velkých nádorů. Těch bylo jen o 30 méně. Pokud se skutečný výskyt nemoci neměnil, většina nově nalezených malých nádorů by podle autorů nikdy nezpůsobila potíže. To je naddiagnostika: žena dostane diagnózu a léčbu nemoci, která by ji za života neohrozila. Při pohledu jen na velké nádory podle Welche připadají na zlepšenou léčbu nejméně dvě třetiny poklesu úmrtnosti.
Ještě dál zašel Philippe Autier se spoluautory (2011, BMJ) ↗. Porovnal tři dvojice sousedních zemí s podobným zdravotnictvím, ve kterých se screening zaváděl s odstupem deseti až patnácti let: Severní Irsko a Irskou republiku, Nizozemsko a Belgii, Švédsko a Norsko. Mezi lety 1989 a 2006 klesla úmrtnost v Severním Irsku o 29 % a v Irsku o 26 %, v Nizozemsku o 25 % a ve Flandrech o 25 %. Ve Švédsku o 16 % a v Norsku o 24 %. Podobný pokles přes rozdílné načasování screeningu vedl autory k závěru, že screening v poklesu přímou roli nehrál.
Komplikace: kritika má také slabiny
Tady by se dal příběh uzavřít: mamograf je přeceňovaný. To by ale byla stejná chyba, jen obrácená.
Srovnání celých zemí je hrubý nástroj. Sankatsing a kolegové (2017, International Journal of Cancer) ↗ šli v Nizozemsku na úroveň 431 obcí, z nichž každá začala screenovat v jiném roce. Dvacet let po zavedení klesla úmrtnost žen ve věku 55–74 let o 30 % a ve věku 75–79 let o 34 %. Podobný pokles měly obce, které začaly v letech 1987–1992, i ty, které začaly v letech 1995–1997, přestože se mezitím změnila dostupnost účinné adjuvantní léčby. Pokles se řídil rokem, kdy obec se screeningem začala: zlom v trendu přišel podle věkové skupiny dva až šest let po jeho zavedení. Kdyby šlo jen o léčbu, mělo by načasování screeningu být jedno.
Randomizované studie znovu posoudil nezávislý britský panel pro screening karcinomu prsu. Jeho shrnutí v Lancetu (2012) ↗ našlo v metaanalýze jedenácti studií relativní riziko úmrtí na rakovinu prsu 0,80 u pozvaných žen proti nepozvaným. To je snížení o 20 %. Panel zároveň potvrdil naddiagnostiku. Pokud by se jeho odhady použily přímo, na každých 10 000 Britek ve věku 50 let, které budou dvacet let zvány na screening, připadne 43 odvrácených úmrtí na rakovinu prsu a 129 naddiagnostikovaných nádorů. Zhruba jedno zachráněné úmrtí na tři naddiagnostikované případy. Panel sám zdůrazňuje, že čísla jsou zatížena velkou nejistotou.
A nejnovější evropská studie přidává ještě jeden detail, který se Česka týká. Cardoso a kolegové (2025, Lancet Regional Health – Europe) ↗ analyzovali registrová data více než tří milionů pacientek z 21 evropských zemí za léta 1978–2019. Po zavedení screeningu výrazně přibylo zachycených nádorů in situ a v I. stadiu, zatímco výskyt nádorů ve IV. stadiu ve většině zemí klesal nebo se neměnil. Úmrtnost po zavedení screeningu klesala až o 3 % ročně. Jenže v zemích, které screening zavedly až v prvním desetiletí 21. století, klesala úmrtnost už předtím, tempem až 2,54 % ročně. Autoři z toho vyvozují, že ke snížení úmrtnosti přispěl screening spolu s pokroky v diagnostice a léčbě.
Co to znamená pro Česko
Zkusme modelovou úvahu, výslovně jen jako ilustraci. Kdyby pro Česko platil americký poměr z let 1975–2019, připadala by na screening zhruba čtvrtina poklesu o 36,7 %, tedy úmrtnost nižší asi o 9 % proti roku 2002. Při mediánu Berryho modelů, 46 %, by to bylo kolem 17 %. Je to výpočet redakce, ne měření. Ukazuje ale řád: screening má na poklesu podstatný podíl, a přesto by bez lepší léčby žádná oslavná tisková zpráva nevznikla.
Druhá věc je časová. Česká řada začíná rokem 2002, tedy rokem spuštění programu. Nizozemská data ukazují, že zlom v trendu úmrtnosti přišel dva až šest let po zavedení screeningu. První roky české řady proto zachycují především vliv léčby a povědomí. Screening se do úmrtnosti propisuje se zpožděním.
Třetí věc je nejzajímavější a týká se dvou čísel o účasti. Podle údajů za rok 2025 prošlo screeningovou mamografií během dvou let 60,9 % žen ve věku 45–69 let. Když se okno prodlouží na tři roky a započítají se i diagnostické mamografie, vyjde 71,1 %. Rozdíl 10,2 procentního bodu je směs dvou věcí: delšího období a vyšetření mimo program. Tisková zpráva je od sebe neodděluje.
Zdroj: indikátor Pokrytí mamografickým screeningem (50–69) (ÚZIS, 2024); tisková zpráva MZ z 11. 11. 2026. Hodnoty se liší věkovým rozpětím, délkou sledovaného okna a tím, zda zahrnují diagnostické mamografie. Nejde o vývoj v čase.
Pozor i na srovnání s portálem. Indikátor HSPA Monitoru ukazuje 61,4 % za rok 2024, jenže jen pro ženy 50–69 let, tedy pro věkové rozpětí, které používá mezinárodní srovnání OECD. Ministerstvo počítá s cílovou skupinou programu od 45 let a s údaji za rok 2025. Obě čísla jsou správná a vzájemně si neodporují. Měří jen trochu jinou populaci v jiném období.
Proč na tom rozdílu mezi screeningem a diagnostikou záleží? Diagnostická mamografie je vyšetření pro ženy s obtížemi nebo s nálezem, ne pozvánka pro zdravé. Už v roce 2014 ale Skovajsová a kolegové popsali, že data pojišťoven umožňují zmapovat i mamografie mimo organizovaný program, takzvaný oportunistický screening. Část časného záchytu se tedy v Česku děje mimo program, mimo jeho datový audit a ukazatele kvality, kterými se 75 center pravidelně hodnotí. Kdyby někdy vznikl český rozklad poklesu úmrtnosti, musel by tyhle ženy umět započítat. Jinak by programu připsal méně, nebo naopak víc, než mu patří.
Proč to není špatná zpráva
Mohlo by se zdát, že tenhle text screening zpochybňuje. Opak je pravdou. Přesnější otázka „kolik udělal mamograf“ nemá vést k tomu, že ženy přestanou chodit. Má vést k tomu, že se screening hodnotí podle toho, co skutečně dělá jen on.
A tím není počet nalezených nádorů. Ten roste i s naddiagnostikou. Otisk prstu účinného screeningu je jiný: v populaci by mělo ubývat nádorů zachycených pozdě, velkých nebo ve IV. stadiu. Podobné ukazatele použili Welch (velké nádory) i Cardoso (IV. stadium). České zprávy zatím zdůrazňují opačný konec, totiž že přes tři čtvrtiny nádorů zachycených v letech 2019–2024 při screeningu byly malé nebo neinvazivní. To je dobrá zpráva pro konkrétní ženy, které kvůli tomu podstoupí šetrnější léčbu. O tom, kolik životů program zachránil, ale tolik neříká. Letošní přehled českých screeningových programů (Hejcmanová et al., 2026) ↗ uvádí, že úmrtnost na karcinom prsu klesá, zatímco incidence dlouhodobě roste. Kolik žen má dnes v Česku nádor zachycený ve IV. stadiu, oproti roku 2002, tisková zpráva neuvádí.
Pro ženu, která zvažuje, jestli jít, z toho plyne jednoduchá věc. Screening a léčba se nevylučují, navzájem se násobí. Malý nádor se léčí šetrněji a léčba na něj působí lépe. Mamografie je hrazená jednou za dva roky ženám bez obtíží od 45 let a žádanku vystaví gynekolog nebo praktický lékař. Kdo zaznamená změnu v prsu, nemá čekat na další termín screeningu a má jít k lékaři hned. Podrobněji o tom, proč účast uvízla kolem šedesáti procent, píšeme v textu Šedesát procent, o přístrojích v článku 1,05 mamografu na 100 tisíc obyvatel a o přežití v textu Pět let po diagnóze.
Zpátky k té větě
„Na příznivém vývoji se podílí časnější diagnostika i pokroky v léčbě.“ Po dvaceti letech výzkumu je to asi nejpřesnější věta, jakou ministerstvo mohlo napsat. Neříká, kolik udělal kdo, protože to v Česku nikdo nespočítal. A neprodává mamograf jako zázrak, kterým není.
Norské ženy z krajů, kam screening ještě nedorazil, nedostaly nic zvláštního. Žily ve stejné době jako ostatní, jen k nim mamograf přijel o pár let později. Jejich klesající úmrtnost přitom naučila svět víc než kterákoli tisková zpráva. Ukázala, že pokles úmrtnosti o desítky procent je společné dílo radiologů, patologů, chirurgů a onkologů. Česko má dvacet čtyři let dat, která by stejnou otázku mohla zodpovědět pro české ženy. Zatím je k tomu nikdo nepoužil.