V Pensylvánii, hned vedle obyčejného amerického městečka Bangor, leží obec Roseto. V polovině minulého století v ní žilo asi 1 600 lidí, skoro výhradně italští přistěhovalci a jejich děti; Bangor měl kolem pěti tisíc obyvatel. Když se na obě místa podívali lékaři kolem Stewarta Wolfa, našli rozdíl, který se nedal přehlédnout. Muži v Rosetu umírali na infarkt méně než z poloviny tak často jako muži v Bangoru. Přitom obvyklé rizikové faktory, hlavně kouření a strava, byly v obou obcích rozšířené stejně (Wolf, 1992 ↗).
Tohle je příběh, kterým novinář Malcolm Gladwell otevírá svou knihu Outliers. Je to příběh o tom, že nejdůležitější věci o našem zdraví se možná nedějí v ordinaci. A je to také příběh, který se dá vyprávět až příliš hezky. My ho zkusíme vyprávět celý, včetně míst, kde praská. Protože na jeho konci nestojí americké městečko, ale Ústecký kraj.
Zdánlivě jasná odpověď
Když najdete obec, kde se neumírá na srdce, první otázka je samozřejmá: co jedí? Wolfův tým první výsledky publikoval v roce 1964 v časopise JAMA (Stout et al., 1964 ↗) a strava byla první podezřelý. Jenže vysvětlením nebyla. Pozdější shrnutí uvádějí podobné kouření a obezitu jako v okolních obcích a spíš víc nasycených tuků, ne méně (Adhikari et al., 2026 ↗).
Druhý podezřelý byly geny. Jestli to byla odolná krev z jednoho italského kraje, měla by jít s lidmi, kamkoli se odstěhují. Sociolog John Bruhn ale v roce 1965 popsal opak: čím dál od Roseta lidé z téže komunity žili, tím častější byly mezi nimi infarkty (Bruhn, 1965 ↗). Stejné geny, jiné místo, jiný výsledek.
A třetí podezřelý, ten, na kterého by dnes v Česku ukázal skoro každý: lékaři a nemocnice. Wolf a jeho kolegové ale došli k vysvětlení, které tehdejší medicína neměla kam zapsat. Rosetané byli podle nich nezvykle soudržní. Pevné rodiny, vzájemná výpomoc, společenství, kde nikdo nezůstal sám se svými potížemi (Bruhn, Philips a Wolf, 1982 ↗).
Obrat: městečko, které se změnilo
Pokud byste chtěli takovou teorii vyvrátit, nejlepší test by byl nechat soudržnost zmizet a sledovat, co se stane. Přesně to se v Rosetu stalo samo.
V šedesátých letech se obec začala měnit. Podle Wolfa se posunula od soudržné rodiny a komunity k individuálním cílům a materiálním hodnotám (Wolf, 1992 ↗). Sociologové tu proměnu sledovali na záznamech o sňatcích, složení obyvatel, členství v organizacích, volbách a sociální třídě, které v některých případech sahaly až do dvacátých let. Změny se v šedesátých letech výrazně zrychlily (Lasker, Egolf a Wolf, 1994 ↗).
Pak přišla studie, kvůli které se o Rosetu mluví dodnes. Egolf a kolegové prošli úmrtní listy Roseta a Bangoru za padesát let, od roku 1935 do roku 1985. Výsledek publikovali v roce 1992 v American Journal of Public Health (Egolf et al., 1992 ↗). Prvních třicet let měl Roseto nižší úmrtnost na infarkt. Poté, co se tradiční rodinné a komunitní vazby rozvolnily, se vyrovnala Bangoru. Přírůstek se týkal hlavně mladších mužů a starších žen.
-
Roseto umírá na infarkt méně než soused
Úmrtní listy ukazují nižší úmrtnost na infarkt než v Bangoru po celé první tři dekády sledování (Egolf et al., 1992).
-
První článek v JAMA
„Neobvykle nízký výskyt úmrtí na infarkt myokardu“ v italsko-americké obci (Stout et al.).
objev -
Ancel Keys: populace je na takový závěr příliš malá
Podle kritiky v JAMA úmrtní data nedokazují, že by se Roseto lišilo od průměru bílých Američanů.
kritika -
Soudržnost slábne, úmrtnost se vyrovnává
Změny v sňatcích, spolcích, volbách a sociální třídě se zrychlují; po roce 1965 Roseto ochranu ztrácí (Lasker et al., 1994).
-
Padesátileté srovnání v AJPH
Rozdíl podle autorů nebyl náhodným výkyvem malých obcí. Článek se jmenuje „The Roseto effect“.
potvrzení -
Nové srovnání s Framinghamem
Po standardizaci na věk a pohlaví autoři nenacházejí nižší úmrtnost na infarkt než ve Framinghamu (Adhikari et al.).
kritika
Zdroj: Stout et al., JAMA 1964; Keys, JAMA 1966; Egolf et al., Am J Public Health 1992; Lasker et al., Soc Sci Med 1994; Adhikari et al., Cureus 2026. Všechny záznamy ověřeny v PubMed 13. 10. 2026; plné citace ve zdrojích pod článkem.
Tady je ta krása příběhu, jak ho vyprávějí jeho autoři. Geny se za jednu generaci nezmění a obvyklé rizikové faktory byly podle nich stejné jako u sousedů. Změnilo se to, jak spolu lidé žili. A s tím se podle nich změnilo, jak umírali.
Od té doby se z Roseta stalo podobenství, které převyprávěl i Gladwell. Jenže podobenství a důkaz nejsou totéž.
Co Roseto nedokazuje
Pochybnosti tu byly od začátku. Už v roce 1966 namítal v JAMA fyziolog Ancel Keys, že na takový závěr je Roseto prostě příliš malé a že úmrtní data neprokazují, že by se lišilo od průměrných bílých Američanů (Keys, 1966 ↗). V obci s 1 600 lidmi stačí pár úmrtí navíc nebo méně a míry úmrtnosti se výrazně pohnou.
Letos v létě vyšla práce, která jde dál. Tři autoři z Newyorské univerzity srovnali úmrtí na infarkt v Rosetu a okolních obcích s tehdejší Framinghamskou studií srdce a po zohlednění věku a pohlaví nenašli důkaz, že by Rosetané umírali méně. Podle nich za nápadným rozdílem stojí zkreslení ve výběru srovnávacích populací. A dodávají důležitou výhradu: sociální opora zdraví prospívá, ale studie z Roseta tuto souvislost „ani nepodpořila, ani nevyvrátila“ (Adhikari, Ogedegbe a Devinsky, 2026 ↗). I tahle práce má své meze: je krátká, vyšla v otevřeném časopise Cureus a srovnává jedno americké město s druhým. Poslední slovo to nebude.
Je tu i hlubší problém. Roseto jsou ekologická data, tedy srovnání celých obcí, ne sledování jednotlivých lidí. Z toho, že v soudržnější obci umíralo méně lidí, neplyne, že méně umírali právě ti soudržní. Mohlo jít o věkové složení, o to, kdo se odstěhoval a kdo zůstal, nebo o jiné rozdíly mezi obcemi, které nikdo neměřil.
Takže: Roseto je hypotéza, ne důkaz. Kdyby celá myšlenka stála jen na něm, měli bychom ji odložit. Nestojí.
Kde ta myšlenka stojí doopravdy
Pevnější důkazy přišly odjinud: ze studií, které sledují tisíce jednotlivců po celé roky. Nejznámější z nich je metaanalýza Julianne Holt-Lunstadové a kolegů v PLoS Medicine z roku 2010 (Holt-Lunstad et al., 2010 ↗). Spojila 148 studií s 308 849 účastníky. Lidé se silnějšími sociálními vztahy měli o 50 % vyšší šanci, že sledované období přežijí. Nejsilnější byla souvislost u složených měr sociální integrace, tedy toho, do kolika vztahů a společenství je člověk zapojený. Autoři ji řadí na úroveň zavedených rizikových faktorů úmrtnosti.
Druhý pilíř je práce. Metaanalýza 42 studií s více než dvaceti miliony lidí zjistila, že nezaměstnaní v produktivním věku mají vyšší riziko úmrtí, s průměrným poměrem rizik 1,63. U mužů bylo vyšší než u žen. A ve studiích, které braly v potaz kouření, pití a další zdravotní chování, byl průměrný poměr rizik zhruba o čtvrtinu nižší (Roelfs et al., 2011 ↗). Ztráta práce tedy zřejmě nepůsobí jen přes cigarety a sklenky. Nabízí se vysvětlení, že člověku bere i příjem, denní řád, kolegy a místo mezi ostatními.
Na úrovni celých komunit je to ale složitější a tady je poctivost na místě. Systematický přehled 14 prospektivních studií v International Journal of Epidemiology nenašel u většiny dimenzí sociálního kapitálu, jako je důvěra, sociální opora nebo pocit sounáležitosti, souvislost s úmrtností; omezené náznaky měl jen u společenské a občanské angažovanosti (Choi et al., 2014 ↗). Metaanalýza 470 studií a 12 778 odhadů souvislost našla, ale konzistentně velmi malou (Xue, Reed a Menclova, 2020 ↗). Přehled dvaceti systematických přehledů shrnuje, že důkazy pro ochranný vliv existují, ale vedle nich stojí mnoho nulových výsledků (Ehsan et al., 2019 ↗). A metaanalýza víceúrovňových studií o sousedstvích ukázala vyšší úmrtnost v sociálně slabších oblastech i po zohlednění socioekonomického postavení jednotlivce, přičemž souvislost byla silnější u mužů a mladších lidí. Tentýž přehled našel souvislost úmrtnosti se soudržností sousedství, ne však jasnou souvislost s místní nerovností či se sociálním kapitálem (Meijer et al., 2012 ↗).
Epidemiologové se navíc dlouho přeli, co je příčina a co následek. Kawachi a kolegové ukázali na 39 amerických státech, že kde je víc příjmové nerovnosti, tam lidé méně důvěřují druhým a tam se také víc umírá (Kawachi et al., 1997 ↗). Druhá strana sporu namítala, že rozhodují hmotné podmínky a příjem jednotlivce, ne psychosociální prostředí (Lynch et al., 2000 ↗). A Pearce s Davey Smithem přidali varování, které je pro tenhle článek podstatné: nerovnost, nízký sociální kapitál i horší zdraví mohou být všechno důsledky širších ekonomických procesů. Kdo jen vyzývá komunity, ať jsou soudržnější, riskuje, že bude „obviňovat oběť“ a přehlédne, co se s danou krajinou stalo (Pearce a Davey Smith, 2003 ↗).
Z toho plyne užší, ale pevnější verze teze. Na tom, jak dlouho žijeme, se velkou měrou podílejí věci mimo ordinaci: práce, příjem a vztahy. Nejsou to ctnosti jednotlivců, ale podmínky, ve kterých lidé žijí. A ty se dají rozbít zvenku.
Ústecký kraj: Roseto naruby
Teď se podívejme domů. Podle úmrtnostních tabulek Českého statistického úřadu za roky 2024–2025 má muž narozený v Praze před sebou v průměru 79,2 roku, muž narozený v Ústeckém kraji 75,4 roku. Rozdíl je 3,8 roku a žádný kraj v zemi na tom není hůř. U žen je rozdíl 3,5 roku: 84,6 v Praze, 81,0 v Ústeckém kraji. Celostátně podle jednoleté tabulky za rok 2025 vychází 77,5 roku pro muže a 83,2 pro ženy. Podrobně jsme kraje i okresy rozebrali v článku Muž z Ústecka umírá skoro o čtyři roky dřív než Pražan.
Roseto bylo místo, kde lidé umírali na srdce méně, než by čekal lékař s tabulkou rizikových faktorů. Ústecký kraj je jeho zrcadlový obraz. Má nejkratší život mužů v zemi a podle regionálních účtů ČSÚ zároveň nejnižší čistý disponibilní důchod domácností na obyvatele, tedy to, co domácnostem zbývá po zdanění a po započtení sociálních transferů: 348 560 Kč v roce 2024, 87,2 % celostátního průměru. Praha měla 528 267 Kč, zhruba o polovinu víc.
| Kraj | Naděje dožití mužů (roky, 2024–2025) | Čistý disponibilní důchod (Kč/obyv., 2024) | % průměru ČR |
|---|---|---|---|
| Hlavní město Praha | 79,2 | 528 267 | 132,2 |
| Královéhradecký | 78,1 | 383 180 | 95,9 |
| Kraj Vysočina | 77,9 | 389 388 | 97,4 |
| Jihomoravský | 77,9 | 392 721 | 98,2 |
| Středočeský | 77,8 | 431 292 | 107,9 |
| Pardubický | 77,6 | 372 925 | 93,3 |
| Plzeňský | 77,4 | 389 566 | 97,5 |
| Jihočeský | 77,4 | 380 500 | 95,2 |
| Zlínský | 77,3 | 370 841 | 92,8 |
| Liberecký | 77,1 | 360 946 | 90,3 |
| Olomoucký | 76,8 | 356 687 | 89,2 |
| Karlovarský | 76,0 | 352 746 | 88,2 |
| Moravskoslezský | 75,8 | 356 179 | 89,1 |
| Ústecký | 75,4 | 348 560 | 87,2 |
Zdroj: ČSÚ — úmrtnostní tabulky za kraje (výběr OBY04BKT01, naděje dožití mužů při narození, dvouletý průměr 2024–2025) a regionální účty (výběr WNUC04T01, čistý disponibilní důchod domácností na 1 obyvatele, běžné ceny, 2024; ČR = 399 747 Kč). Obojí staženo z open-data API ČSÚ (data.csu.gov.cz) 13. 10. 2026. Seřazeno podle naděje dožití mužů. Zvýrazněna Vysočina (výjimka, viz text). Čtyři kraje s nejnižšími příjmy jsou zároveň čtyři kraje s nejkratším životem mužů. Interaktivní mapa: krajský dashboard.
Pořadí obou sloupců se překrývá nápadně. Spočítali jsme pro čtrnáct krajů Spearmanův koeficient pořadí: vychází 0,90, a i bez Prahy 0,87. Tady je ale potřeba se zastavit. Tohle číslo je přesně stejný druh důkazu jako Roseto: srovnání celých území, ne lidí. Čtrnáct krajů je málo a za oběma sloupci se mohou skrývat stejné třetí věci, například věková struktura, vzdělání nebo druh práce. Shoda pořadí ukazuje, kde se nerovnosti potkávají. Neříká, co je způsobuje.
Přesto je v tabulce detail, který by Stewarta Wolfa zaujal. Kraj Vysočina má příjmy pod celostátním průměrem (97,4 %), a přesto třetí nejdelší život mužů v zemi, 77,9 roku. Je to rosetovská výjimka? Možná. Jenže data o tom, jak drží pohromadě rodiny, obce a spolky na Vysočině ve srovnání se severem Čech, v podobě, kterou by šlo položit vedle úmrtnostních tabulek, jsme nenašli. Zůstává to otázkou, ne odpovědí.
Co se stalo s krajinou
Kdo hledá mechanismus, nemusí pátrat dlouho. Vláda vede Ústecký kraj spolu s Moravskoslezským a Karlovarským jako strukturálně postižený region. Jejich hospodářskou restrukturalizaci řeší strategie RE:START, kterou vláda vzala za svou mimo jiné usnesením č. 826 z 19. října 2015 (MMR, RE:START ↗). Tytéž tři kraje najdete v tabulce úplně dole.
V Rosetu se vazby rozvolnily, protože se změnil způsob života. Ve strukturálně postiženém regionu mohou slábnout z jiného důvodu. Typicky mizí zaměstnavatelé, kolem kterých se dřív točil život celých měst. S nimi mizí jistota práce, stálý příjem i místa, kde se lidé denně potkávali. Část mladých odchází za studiem a prací jinam. A to, co zbude, je řidší síť: méně lidí, na které se dá v nouzi obrátit. Literatura výše ukazuje, že právě tyhle věci, tedy práce, příjem a zapojení mezi ostatní, souvisejí s délkou života bez ohledu na to, jak dobrá je místní nemocnice.
Dvě čísla z českých dat k tomu pasují. Prvním je, že kratší život na severu Čech je hlavně mužský. Rozdíl mezi pohlavími je v Ústeckém kraji 5,6 roku, v Praze 5,3. V okresních tabulkách za roky 2021–2025 se nůžky rozevírají ještě víc: muž z okresu Most má podle úmrtnostních poměrů těch let před sebou 73,1 roku, muž z okresu Praha-západ 78,5. To odpovídá tomu, co mezinárodní studie říkají o mužích, u kterých se ztráta práce i slabší okolí v úmrtnosti projevují silněji. Důkaz to ale není, jen shoda.
Druhým číslem je čas. Za deset let se život prodloužil všude. Muž z Ústeckého kraje si podle dvouletých tabulek ČSÚ polepšil ze 73,8 roku (2014–2015) na 75,4, Pražan ze 77,5 na 79,2. Oba si přidali zhruba stejně a rozdíl mezi nimi zůstal, kde byl. Život se za tu dekádu prodloužil v celé zemi. Propast mezi kraji se ale nezasypala.
Modelová situace (nejde o skutečné lidi): dva chlapci se narodí ve stejný den, jeden v Mostě, druhý o necelých sto kilometrů dál v obci za Prahou. Kdyby po celý jejich život platily úmrtnostní poměry let 2021–2025 v jejich okresech, první by se v průměru dožil asi o pět a půl roku méně. Nikdo z nich si to nevybral a žádný lékař v porodnici to nezmění. Úmrtnostní poměry se ale mění, takže tohle číslo není předpověď. Popisuje dnešní stav.
A co nemocnice?
Nic z toho neznamená, že na zdravotnictví nezáleží. Znamená to, že mu nesmíme přičítat víc, než unese. Dobře to ukazuje dvojice ukazatelů, které HSPA Monitor sleduje. Léčitelná úmrtnost počítá předčasná úmrtí do 75 let, kterým mohla zabránit včasná a účinná léčba. V Česku jich bylo v roce 2023 107,2 na 100 000 obyvatel, proti 86,8 v průměru EU. Preventabilní úmrtnost počítá úmrtí, kterým šlo předejít prevencí a veřejným zdravím. Ta je v Česku podstatně vyšší: 173,9 na 100 000 proti 150,9 v EU (Eurostat). Velká část předčasných úmrtí se tedy rozhoduje dřív, než člověk dorazí do nemocnice.
Rádi bychom obě čísla ukázali i po krajích. Na krajském dashboardu ale zatím máme u preventabilní úmrtnosti, kouření, obezity i sebevražd jen orientační hodnoty, které nejsou ověřené z primárního zdroje. Proto je tu jako fakt nepodáváme. Ověřené krajské řady máme jen u naděje dožití a příjmů, tedy u čísel výše.
Zpátky v Rosetu
Vraťme se na začátek, k úmrtním listům, které Wolfův tým kdysi procházel. Na žádném z nich nestálo „osamělost“, „zavřená továrna“ ani „rozpadlý spolek“. Stálo tam „infarkt myokardu“. Úmrtní list zachytí, na co člověk zemřel. Proč zemřel zrovna on, zrovna tehdy a zrovna tam, z něj nevyčtete.
Úmrtnostní tabulky ČSÚ fungují stejně. Řeknou nám, že muž z Ústeckého kraje žije o 3,8 roku kratší život než Pražan. Neřeknou, kolik z toho připadá na práci, která zmizela, na příjem, který nestačí, a na sítě, které se roztrhaly. To nevíme a předstírat opak by bylo nepoctivé. Datový kontrakt HSPA Monitoru zatím nemá žádný krajský ukazatel důvěry, osamělosti ani zapojení do společenství. Bez nich se na tuto otázku odpovědět nedá.
Roseto nakonec možná nebylo zázračné městečko, za jaké ho mnozí vydávali. Jeho otázka ale zestárla lépe než jeho čísla. Když chcete vědět, jak dlouho budou lidé někde žít, nestačí se dívat do nemocnice. Musíte se dívat, jak to místo drží pohromadě. V Ústeckém kraji je ta otázka položená naruby. Nejde o to, proč tam lidé žijí déle, než by měli, ale proč žijí kratší život, než by mohli.