Za co u lékaře platit musíte, za co smíte a za co ne

Ministerstvo zdravotnictví · Sekce zdravotního pojištění a evropských fondů · Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním · Oddělení správy zdravotních pojišťoven a mezinárodní koordinace

Metodické stanovisko k platbám pacientů v rámci poskytování zdravotních služeb – obecná část

Ministerstvo zdravotnictví vydává toto metodické stanovisko k aplikaci ustanovení § 48 odst. 6 zákona o zdravotních službách,¹ ve znění zákona č. 290/2025 Sb., které s účinností od 1. ledna 2026 výslovně vymezuje, kdy je požadování plateb od pacientů ze strany poskytovatelů zdravotních služeb neoprávněné, na což navazují též odpovídající skutkové podstaty přestupků.

Materiál je určen především příslušným správním orgánům, tj. zejména krajským úřadům a Magistrátu hlavního města Prahy, které jsou povolány ke kontrole a projednávání přestupků poskytovatelů zdravotních služeb. Podpůrně dokument slouží rovněž k posílení právní jistoty pacientů, resp. pojištěnců.

Metodické stanovisko sestává ze dvou částí: z části obecné, která níže shrnuje základní materiální i procesní rámec; a z části kazuistické, která se formou jednotlivých samostatně publikovaných stanovisek (kazuistik) přímo vyjadřuje k nejčastějším typovým druhům plateb pacientů.

1 Zákaz požadovat úhradu v rozsahu hrazeném z veřejného zdravotního pojištění

Podle § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách platí, že „[n]estanoví-li jiný právní předpis jinak, poskytovatel, kterého si pacient zvolil, nemůže […] požadovat úhradu za poskytnutí zdravotních služeb nebo služeb souvisejících v rozsahu, ve kterém jsou tyto služby hrazeny z veřejného zdravotního pojištění.“

Toto ustanovení obsahově navazuje na § 11 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění,² podle něhož má pojištěnec právo na „poskytnutí hrazených služeb v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem a zákonem o kategorizaci zdravotnických prostředků, přičemž poskytovatel nesmí za tyto hrazené služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu.“

Skutková podstata příslušného přestupku je obsažena v § 117 odst. 2 písm. r) zákona o zdravotních službách, podle něhož se poskytovatel zdravotních služeb (dále jen „poskytovatel“) dopustí přestupku tím, že „požaduje úhradu za poskytnutí zdravotních služeb nebo služeb souvisejících v rozsahu, v jakém jsou tyto služby hrazeny z veřejného zdravotního pojištění.“

Z citovaného zákazu požadovat úhradu (tzv. přímou úhradu, platbu či poplatek³) za poskytnutí zdravotních služeb nebo služeb souvisejících v rozsahu, v němž jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění (nestanoví-li jiný právní předpis jinak), vyplývá, že za plně hrazenou službu poskytovatel nesmí požadovat platbu vůbec, a za částečně hrazenou službu může požadovat pouze doplatek v rozsahu nehrazeném z veřejného zdravotního pojištění (podrobně viz část 1.1.2). Předmětný zákaz platí nezávisle na tom, zda tuto platbu poskytovatel požaduje od pacienta (resp. pojištěnce), od jeho zákonného zástupce nebo od jiné osoby.

Z dikce zákona o zdravotních službách je patrné, že se tento zákaz vztahuje již na samotné požádání úhrady poskytovatelem, nezávisle na tom, zda ji poskytovatel od pacienta nebo jiné osoby následně skutečně přijme (vybere), či nikoliv.

Zákaz se vztahuje převážně na tzv. smluvní poskytovatele, tedy na poskytovatele, kteří mají uzavřenu smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb⁴ (dále jen „smlouva“) se zdravotní pojišťovnou, u které je daný pacient pojištěn (dále jen „příslušná zdravotní pojišťovna“); a v některých případech také na tzv. nesmluvní poskytovatele, tedy na poskytovatele, kteří smlouvu s příslušnou zdravotní pojišťovnou uzavřenu nemají, zejména jedná-li se o poskytnutí neodkladné péče (podrobně viz část 1.2).

Zda se jedná o smluvního nebo nesmluvního poskytovatele, je vždy zapotřebí posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu pacientovi a příslušné zdravotní pojišťovně, neboť někteří poskytovatelé mají uzavřenu smlouvu pouze s některými zdravotními pojišťovnami, tudíž vůči některým pacientům vystupují jako smluvní poskytovatelé, zatímco vůči jiným jako nesmluvní.

Pokud příslušný správní orgán nemůže na základě dostupných podkladů s jistotou určit, zda je pacient účasten na veřejném zdravotním pojištění, nebo identifikovat příslušnou zdravotní pojišťovnu, vyžádá si vyjádření správce centrálního registru pojištěnců, tj. Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP ČR“), která je povinna mu jej poskytnout.⁵

Zdravotní pojišťovny na svých internetových stránkách povinně zveřejňují jak seznam svých smluvních poskytovatelů,⁶ tak smlouvy uzavřené s jednotlivými smluvními poskytovateli, včetně jejich příloh.⁷ Orientační informace o tom, zda a se kterou zdravotní pojišťovnou má konkrétní poskytovatel uzavřenou smlouvu, je nadto veřejně dostupný i v Národním registru poskytovatelů zdravotních služeb.⁸

1.1 Zdravotní služby poskytované smluvními poskytovateli

1.1.1 Rozsah hrazených zdravotních služeb

Smluvní poskytovatelé pacientům poskytují především zdravotní služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění (dále jen „hrazené služby“). Rozsah hrazených služeb (nárok pojištěnce) vymezuje zákon o veřejném zdravotním pojištění, zejména jeho část pátá. Vyzdvihnout lze ustanovení § 13, které obsahuje „generální klauzuli“ hrazených služeb⁹, a dále § 22 až 39, vymezující např. rozsah hrazené domácí péče, dispenzární péče, preventivní péče nebo léčebně rehabilitační péče.

Většina zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění je hrazena plně. Vymezené služby jsou však hrazené jen za určitých podmínek, nebo pouze částečně (viz část 1.1.2 níže) či zcela nehrazené (viz část 1.1.3 níže); tyto služby vymezuje zejména § 15 zákona o veřejném zdravotním pojištění ve spojení s přílohou č. 1 k témuž zákonu.

Podpůrně obsah a rozsah jednotlivých hrazených zdravotních výkonů vychází zejména z vyhlášky, kterou se vydává seznam zdravotních výkonů¹⁰, jež obsahuje mj. popis jednotlivých výkonů. Podrobnější doplňující informace o obsahu a rozsahu hrazených zdravotních výkonů, zejména jednotlivé úkony, které jsou jejich součástí, lze dále nalézt v databázi registračních listů zdravotních výkonů, dostupné online na: https://szv.mzcr.cz/.

Současně mohou zdravotní pojišťovny vytvářet své vlastní smluvní zdravotní výkony (v rámci svých číselníků), které jsou též hrazeny z veřejného zdravotního pojištění.

Konkrétní rozsah hrazených služeb poskytovaných jednotlivými smluvními poskytovateli vyplývá zpravidla z přílohy č. 2 ke smlouvě, která obsahuje seznam zdravotních výkonů, jež má daný smluvní poskytovatel se zdravotní pojišťovnou smluvně zajištěny a poskytuje je jako hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Kupříkladu, poskytovatel může mít smlouvu uzavřenu pouze v rozsahu některých oborů (resp. v tomto kontextu odborností) či zdravotních výkonů, zatímco ostatní zdravotní služby, pro jejichž poskytování má oprávnění,¹¹ poskytuje jako nehrazené z veřejného zdravotního pojištění. Smlouvy s jednotlivými poskytovateli, včetně jejich příloh, všechny zdravotní pojišťovny povinně zveřejňují na svých internetových stránkách.¹²

Z hlediska obsahu a rozsahu hrazených zdravotních výkonů v oboru zubní lékařství lze podpůrně vycházet též z publikace České stomatologické komory Stomatologické výkony pro příslušný kalendářní rok.¹³

Rozsah hrazených služeb nicméně vyplývá především ze zákona o veřejném zdravotním pojištění, z něhož je zapotřebí vycházet též v rámci odůvodnění případného rozhodnutí o přestupku.

Pokud příslušný správní orgán nemůže s jistotou posoudit, zda je určitá zdravotní služba u daného poskytovatele hrazena z veřejného zdravotního pojištění, případně za jakých podmínek či v jakém rozsahu, vyžádá si vyjádření příslušné zdravotní pojišťovny, která je povinna mu jej poskytnout.¹⁴

1.1.2 Částečně hrazené zdravotní služby

Některé zdravotní služby poskytované smluvními poskytovateli nejsou z veřejného zdravotního pojištění hrazeny plně, nýbrž pouze částečně. Za poskytnutí částečně hrazené zdravotní služby může poskytovatel po pojištěnci požadovat platbu (doplatek, spoluúčast) ve výši, o kterou cena výkonu převyšuje výši úhrady ze zdravotního pojištění (k pravidlům tvorby cen podrobně viz část 2 níže).

Částečně hrazeny jsou zejména zdravotní služby v oboru zubní lékařství, jejichž rozsah vychází z přílohy č. 1 k zákonu o veřejném zdravotním pojištění, přičemž výši úhrady stanoví příloha č. 11 k tzv. úhradové vyhlášce.¹⁵

Další skupinou služeb, které mohou být při poskytování ambulantní zdravotní péče hrazeny z veřejného zdravotního pojištění pouze částečně, a tudíž za ně pacient hradí doplatek¹⁶, jsou léčivé přípravky, potraviny pro zvláštní lékařské účely, zdravotnické prostředky a stomatologické výrobky.

Za částečně hrazenou zdravotní službu lze označit také příspěvkovou lázeňskou léčebně rehabilitační péči, v rámci níž jsou z veřejného zdravotního pojištění hrazena pouze vyšetření a léčení pojištěnce,¹⁷ zatímco ubytování a stravu si hradí sám pojištěnec (na rozdíl od komplexní lázeňské léčebně rehabilitační péče, která je z veřejného zdravotního pojištění hrazena plně, včetně ubytování a stravy). Zda se jedná o lázeňskou péči komplexní nebo příspěvkovou vyplývá z rozhodnutí příslušné zdravotní pojišťovny o jejím schválení;¹⁸ resp. již z návrhu na poskytnutí lůžkové lázeňské rehabilitační péče jako hrazené, o kterém zdravotní pojišťovna rozhoduje (způsob poskytnutí vymezuje navrhovatel).

1.1.3 Nehrazené zdravotní služby

Z veřejného zdravotního pojištění naopak zpravidla nejsou hrazeny (a to ani v případě jejich poskytnutí smluvním poskytovatelem) zdravotní služby, které jsou prováděny v osobním zájmu a na žádost pacienta nebo jiné fyzické či právnické osoby (např. školy či zaměstnavatele) a jejichž cílem není zachovat nebo zlepšit zdravotní stav pacienta¹⁹ a další zdravotní služby výslovně vymezené v § 15 a příloze č. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Za uvedené služby tudíž poskytovatel zpravidla může od pacienta požadovat platbu.

V praxi se jedná typicky o služby estetické medicíny, lázeňskou léčebně rehabilitační péči mimo příslušné indikace²⁰ nebo posouzení zdravotní způsobilosti (vystavení lékařského posudku), například k řízení motorových vozidel²¹ či pro zbrojní oprávnění.²²

1.2 Zdravotní služby poskytované nesmluvními poskytovateli

Pokud poskytovatel nemá uzavřenu smlouvu se zdravotní pojišťovnou daného pacienta (tedy se vůči danému pacientovi jedná o poskytovatele nesmluvního), jím poskytované zdravotní služby až na výjimky nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, tudíž za ně po pacientovi může požadovat úhradu.²³

Zdravotní služby poskytované nesmluvními poskytovateli jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění pouze v zákonem taxativně vymezených situacích, zejména jedná-li se o neodkladnou péči²⁴ nebo o zdravotní služby poskytované v rámci výkonu trestní sankce.²⁵ V takových případech nesmluvní poskytovatel po pacientovi požadovat úhradu nesmí.

2 Ceník a informování pacienta o ceně

Pokud poskytovatel (smluvní či nesmluvní) nabízí služby nehrazené nebo částečně hrazené z veřejného zdravotního pojištění (ať již se jedná o zdravotní služby nebo jiné služby s nimi související), je povinen pacienta výslovně informovat o jejich ceně, a to před poskytnutím dané služby.²⁶

Není-li před poskytnutím zdravotní služby možné s jistotou určit přesný rozsah jednotlivých zdravotních výkonů, resp. zda bude služba z veřejného zdravotního pojištění hrazena v plném rozsahu, částečně, nebo vůbec, musí poskytovatel pacienta předem informovat alespoň o rozhodných podmínkách úhrady a o ceně jednotlivých možných variant, popřípadě o způsobu výpočtu ceny (např. není-li známo, po jak dlouhou dobu bude nutná hospitalizace, avšak je známa cena za jeden den hospitalizace). Jakmile se v průběhu poskytování zdravotních služeb tato nejistota odstraní (např. po provedení prvotních vyšetření) nebo vznikne potřeba další nehrazené či částečně hrazené služby, musí být pacient o konkrétní ceně informován v dalším průběhu péče před poskytnutím dané služby, je-li to s ohledem na jeho zdravotní stav možné.²⁷

Poskytovatel (smluvní i nesmluvní) je rovněž povinen zpracovat seznam cen (ceník) veškerých jím nabízených služeb nehrazených a částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění. V ceníku by mělo být srozumitelně pro konkrétní položky rozlišeno, zda se požadovaná výše platby pacienta týká také pojištěnců smluvních zdravotních pojišťoven (zejména platby za obecně nehrazené nebo částečně hrazené zdravotní služby), nebo pouze osob bez nároku na úhradu služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění (tj. pojištěnců nesmluvních zdravotních pojišťoven nebo nepojištěnců).

Ceník je poskytovatel povinen umístit tak, aby byl přístupný pacientům,²⁸ tedy na viditelném či dostupném místě, zejména v prostorách zdravotnického zařízení (např. v čekárně či na chodbě); současně je vhodné zpřístupnit jej také na internetových stránkách poskytovatele, pokud je má zřízeny.

Podle § 48 odst. 6 písm. b) zákona o zdravotních službách platí, že „[n]estanoví-li jiný právní předpis jinak, poskytovatel, kterého si pacient zvolil, nemůže […] požadovat úhradu poskytnutých zdravotních služeb nebo služeb souvisejících s poskytovanými zdravotními službami nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, jež nejsou v době informování pacienta o jejich ceně uvedeny v seznamu cen zpracovaném podle § 45 odst. 2 písm. b).“

Z citovaného ustanovení vyplývá, že pokud v době informování pacienta o ceně není daná služba uvedena v ceníku, nesmí za ni poskytovatel požadovat úhradu; jinými slovy, ceník je pro poskytovatele závazný.²⁹ Pokud poskytovatel přesto požaduje platbu za službu, která není uvedena v jeho ceníku, je pacient oprávněn platbu odmítnout.

Podmínkou poskytnutí služby nehrazené nebo částečně hrazené z veřejného zdravotního pojištění je vedle jejího uvedení v ceníku především souhlas pacienta s poskytnutím dané služby.³⁰

Pokud pacient zpoplatněnou službu odmítne, nesmí to u smluvního ani nesmluvního poskytovatele vést k odmítnutí poskytnutí neodkladné péče; u smluvního poskytovatele dále čerpání zpoplatněné služby nesmí být podmínkou poskytnutí jakýchkoliv hrazených služeb (s výjimkou situací, kdy je poskytnutí zpoplatněné služby pro ošetření zcela nezbytné).³¹

Poskytovatel je povinen za zaplacenou službu či služby pacientovi vystavit účet,³² z něhož by mělo být zřejmé, jaké konkrétní služby (zdravotní nebo související) byly pacientovi poskytnuty a jejich ceny.

Při tvorbě cen nehrazených nebo částečně hrazených zdravotních služeb je poskytovatel povinen postupovat podle cenového výměru Ministerstva zdravotnictví³³ pro příslušný kalendářní rok,³⁴ který tyto ceny reguluje zpravidla formou věcného usměrnění.³⁵ Podle stanoveného vzorce může poskytovatel do ceny zdravotní služby promítnout pouze ekonomicky oprávněné náklady (např. mzdy, pojištění, materiál) a přiměřený zisk, k němuž se případně dále přičítá cena spotřebovaných zvlášť účtovaných položek (např. zdravotnických prostředků či stomatologických výrobků).³⁶

Cenovou kontrolu v této oblasti vykonává Specializovaný finanční úřad,³⁷ který je tudíž příslušný k přijímání podnětů (příslušných správních orgánů i pacientů) v případě podezření, že poskytovatel stanovil cenu v rozporu s cenovým výměrem Ministerstva zdravotnictví.

3 Zákaz podmínění péče platbou nebo nákupem jiného zboží či služeb

Podle § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách platí, že „[n]estanoví-li jiný právní předpis jinak, poskytovatel, kterého si pacient zvolil, nemůže […] podmínit přijetí tohoto pacienta do péče ani pokračování v poskytování zdravotních služeb tomuto pacientovi poskytnutím platby nebo jiného prospěchu ani nákupem jiného zboží či služeb, které nejsou nezbytné pro poskytnutí zdravotních služeb; to neplatí, jde-li o pacienta podle odstavce 1 písm. c), nevyžaduje-li zdravotní stav tohoto pacienta poskytnutí zdravotních služeb podle odstavce 3.“

3.1 Zákaz podmínění péče smluvním poskytovatelem

Citované ustanovení se vztahuje zejména na smluvní poskytovatele, kteří na jeho základě nesmějí přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb podmínit platbou či jiným prospěchem nebo nákupem zboží či služeb, které nejsou nezbytné pro poskytnutí zdravotních služeb, a to i v případě, že by tato platba sloužila k úhradě služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění.

Vedle pojištěnců českých zdravotních pojišťoven, s nimiž má daný poskytovatel uzavřenu smlouvu, se zákaz podmínění péče (a potažmo i jejího odmítnutí) vztahuje také na zahraniční pojištěnce z vymezených států (zejména z členských států Evropské unie).³⁸

Nad rámec zákazu požadovat úhradu v rozsahu hrazeném z veřejného zdravotního pojištění, který je zakotven v § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách, zákaz podmínění péče ve smyslu § 48 odst. 6 písm. c) téhož zákona zapovídá především postup, kdy smluvní poskytovatel podmiňuje poskytnutí hrazených služeb samoúčelnou platbou, tj. např. registračním poplatkem či povinným „darem“; nebo čerpáním jiného zboží či služeb (označovaných např. jako doplňkové, nadstandardní či komfortní služby), které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění.

Zákazem podmínění péče platbou nebo jiným prospěchem není dotčeno právo pacienta poskytnout poskytovateli dar nebo sponzorský příspěvek, avšak musí se jednat o dobrovolné rozhodnutí pacienta, nikoliv o podmínku přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb.

Předmětný zákaz se dále výslovně nevztahuje na případy, kdy poskytovatel po pacientovi žádá platbu za zboží či služby, které jsou nezbytné pro poskytnutí zdravotních služeb, avšak nejsou hrazené z veřejného zdravotního pojištění nebo jsou hrazené jen částečně (např. podmínění pokračování v poskytování zdravotní péče v oboru ortodoncie úhradou fixního aparátu, nebo v oboru zubní lékařství úhradou zubní náhrady zhotovené zubním technikem).

Rovněž zákazem podmínění péče nákupem zboží či služeb není dotčena možnost pacienta čerpat u smluvního poskytovatele zboží či služby nehrazené nebo částečně hrazené z veřejného zdravotního pojištění (označované např. jako doplňkové, nadstandardní či komfortní), avšak pacient tak opět musí činit na základě své dobrovolné volby, tzn. nesmí se jednat o podmínku přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb.

Pacient, který čerpá zpoplatněné nezbytné nebo doplňkové zboží či služby, zároveň ovšem musí být poskytovatelem předem informován o jejich ceně, která odpovídá zveřejněnému ceníku.³⁹

3.2 Zákaz podmínění péče nesmluvním poskytovatelem

Na poskytovatele, který nemá uzavřenu smlouvu se zdravotní pojišťovnou daného pacienta, se zákaz podmínit přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb ve smyslu § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách vztahuje zejména v případě, že zdravotní stav pacienta vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a v dalších zákonem taxativně vymezených situacích (porod; zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany zdraví při práci; krizové situace; výkon ochranného léčení).⁴⁰

Závěrem lze shrnout, že pokud pacient odmítne čerpat zpoplatněné zboží či služby nebo poskytnout poskytovateli platbu či jiný prospěch, nesmluvní poskytovatel jej může odmítnout ošetřit (až na výjimky uvedené v § 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách), zatímco smluvní poskytovatel pacienta na tomto základě zpravidla odmítnout ošetřit nemůže, jelikož péči nesmí podmínit nákupem zboží či služeb (nejsou-li nezbytné), ani poskytnutím platby či jiného prospěchu.

4 Možnosti pacienta při neoprávněném postupu poskytovatele

4.1 Krajský úřad

Pokud pacient požadovanou platbu uhradit odmítne a poskytovatel jej na tomto základě odmítne přijmout do péče nebo péči o pacienta ukončí, je poskytovatel povinen pacientovi vydat písemnou zprávu (potvrzení, doklad), v níž uvede důvod odmítnutí nebo ukončení péče.⁴¹

Neoprávněné požadování úhrady,⁴² odmítnutí či ukončení péče⁴³ nebo nevystavení výše zmíněné písemné zprávy⁴⁴ se řadí mezi přestupky poskytovatele, které projednává příslušný správní orgán, tedy zpravidla krajský úřad nebo Magistrát hlavního města Prahy (dále souhrnně jen „krajský úřad“), v jehož správním obvodu se nachází příslušné zdravotnické zařízení.⁴⁵ Má-li pacient za to, že poskytovatel požaduje platbu v rozporu s právními předpisy, může tomuto orgánu podat podnět k prošetření přestupku.⁴⁶

Pacient má rovněž právo proti postupu poskytovatele podat stížnost podle zákona o zdravotních službách.⁴⁷

Stížnost se podává přímo poskytovateli, proti kterému směřuje. Pokud stěžovatel s vyřízením své stížnosti nesouhlasí, může podat stížnost příslušnému správnímu orgánu, tedy zpravidla místně příslušnému krajskému úřadu, a to do 60 dnů ode dne doručení vyřízení stížnosti poskytovatelem.⁴⁸

Právo podat stížnost podle zákona o zdravotních službách se vztahuje také obecně na situace, kdy má pacient podezření, že mu nejsou poskytovány hrazené služby v souladu se zákonem o veřejném zdravotním pojištění.⁴⁹

4.2 Zdravotní pojišťovna

Jedná-li se o smluvního poskytovatele, může si pacient na neoprávněné požadování poplatku stěžovat také své zdravotní pojišťovně. Ta je povinna pacientovi zajistit poskytovatele, který mu hrazené služby poskytne bezplatně.⁵⁰

Zdravotní pojišťovna může sama daný případ prošetřit, zejména ověřit, zda s ní dotčený poskytovatel měl poskytnuté zdravotní služby smluvně zajištěny, a případně jeho postup prověřit v rámci smluvního vztahu s poskytovatelem prostřednictvím své kontrolní činnosti.⁵¹

Nicméně, zdravotní pojišťovna na rozdíl od krajského úřadu vůči poskytovateli nevystupuje z pozice vykonavatele státní moci (vrchnostensky), její případný vztah k poskytovateli je toliko smluvního (soukromoprávního) charakteru. Jakkoliv smlouva může obsahovat sankční ujednání za neplnění smluvních povinností, zdravotní pojišťovna je nemůže sama jednostranně vymáhat (případný spor musí rozhodnout soud); a zároveň právní předpisy nezakládají pojištěnci právo domáhat se, aby smluvní sankce pojišťovna vůči poskytovateli uplatnila.⁵² Na základě skutečností zjištěných od pojištěnce a ze strany poskytovatele však zdravotní pojišťovna může sama podat místně příslušnému krajskému úřadu podnět k projednání přestupku.

Závěr o spáchání přestupku potažmo může vést ke zjištění, že poskytovatel porušil smlouvu se zdravotní pojišťovnou, na základě čehož zdravotní pojišťovna může učinit další kroky v rámci své smluvní politiky (např. s poskytovatelem rozvázat smlouvu).

5 Doporučený procesní postup příslušných správních orgánů

S ohledem na výše uvedené Ministerstvo zdravotnictví příslušným správním orgánům, tj. krajským úřadům, v rámci šetření přestupků poskytovatele spočívajících v požadování úhrady nebo podmínění péče⁵³ v návaznosti na § 48 odst. 6 zákona o zdravotních službách doporučuje postupovat následovně:

1. příslušný správní orgán identifikuje:

   • pacienta, kterému měly být / byly poskytnuty služby, za které poskytovatel požadoval úhradu, nebo péči o něhož poskytovatel podmínil:
     • zejména zda je pacient účasten na veřejném zdravotním pojištění a příslušnou zdravotní pojišťovnu tohoto pacienta,
     • typicky dle sdělení pacienta (např. předložením průkazu pojištěnce),
     • pokud příslušný správní orgán nemůže na základě dostupných podkladů s jistotou určit, zda je pacient účasten na veřejném zdravotním pojištění, nebo identifikovat příslušnou zdravotní pojišťovnu, vyžádá si vyjádření správce centrálního registru pojištěnců, tj. VZP ČR, která je povinna mu jej poskytnout;⁵⁴
   • poskytovatele, který požadoval úhradu nebo podmínil péči, včetně místa poskytování zdravotních služeb, tj. pracoviště (IČP) – zejména identifikovat, zda se jedná o smluvního nebo nesmluvního poskytovatele (posuzuje se vždy ve vztahu ke konkrétnímu pacientovi a příslušné zdravotní pojišťovně);
   • jednání poskytovatele – např. za jaké konkrétní zdravotní služby nebo služby související poskytovatel požadoval úhradu (pokud možno konkrétní vymezení výkonů, nejlépe jejich číselná identifikace podle seznamu zdravotních výkonů); nebo zda podmínil platbou samotné přijetí do péče (např. registrační poplatek).

A. Jedná-li se o smluvního poskytovatele:

2.A

příslušný správní orgán zjistí, zda má poskytovatel konkrétní službu/služby, za které/kterou požadoval úhradu, smluvně zajištěnu/zajištěny s příslušnou zdravotní pojišťovnou (podle přílohy č. 2 ke smlouvě) [§ 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách]:

• → pokud ANO → příslušný správní orgán dále zjistí, zda je daná služba hrazena z veřejného zdravotního pojištění plně nebo částečně:
  • plně → postup poskytovatele je v rozporu s § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách;
  • částečně → postup poskytovatele je v rozporu s § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách v případě, že úhradu požadoval v rozsahu hrazeném z veřejného zdravotního pojištění; příslušný správní orgán dále postupuje podle bodu 4;
• → pokud NE → poskytovatel postupoval v souladu s § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách → příslušný správní orgán dále postupuje podle bodu 4;
• pokud příslušný správní orgán nemůže s jistotou posoudit, zda je určitá zdravotní služba u daného poskytovatele hrazena z veřejného zdravotního pojištění, případně za jakých podmínek či v jakém rozsahu, vyžádá si vyjádření příslušné zdravotní pojišťovny, která je povinna mu jej poskytnout.⁵⁵

3.A

příslušný správní orgán posoudí, zda smluvní poskytovatel podmínil přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb tomuto pacientovi v rozporu s § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách – v případě podmínění není rozhodné, zda tak smluvní poskytovatel učinil v souvislosti s poskytnutím služby hrazené nebo nehrazené z veřejného zdravotního pojištění.

B. Jedná-li se o nesmluvního poskytovatele:

2.B

příslušný správní orgán posoudí, zda nesmluvní poskytovatel požadoval úhradu za poskytnutí neodkladné péče nebo za jiné hrazené služby (zejména zdravotní služby poskytované v rámci výkonu trestní sankce)⁵⁶ → pokud ANO: postup poskytovatele je v rozporu s § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách.

3.B

příslušný správní orgán posoudí, zda nesmluvní poskytovatel podmínil péči o pacienta, jehož zdravotní stav vyžadoval poskytnutí neodkladné péče nebo jiných zdravotních služeb vymezených v § 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách → pokud ANO: postup poskytovatele je v rozporu s § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách.

Nezávisle na tom, zda se jedná o smluvního či nesmluvního poskytovatele:

4.

pokud poskytovatel požaduje úhradu za službu nehrazenou nebo částečně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, příslušný správní orgán zejména posoudí, zda:

1. poskytovatel informoval pacienta o ceně služby nehrazené nebo částečně hrazené z veřejného zdravotního pojištění [§ 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách];
2. poskytovatel zpracoval seznam cen (ceník) a umístil jej na přístupném místě [§ 45 odst. 2 písm. b) zákona o zdravotních službách];
   • v případě podezření, že poskytovatel stanovil cenu v rozporu s cenovým výměrem Ministerstva zdravotnictví → příslušný správní orgán podá podnět Specializovanému finančnímu úřadu;
3. informace o ceně ad i. odpovídá ceníku ad ii. [§ 48 odst. 6 písm. b) zákona o zdravotních službách].

PhDr. Mgr. Adam Ander, MHA
ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním
podepsáno elektronicky 6. 10. 2026

Metodické stanovisko Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 25582/2026-1/DZP vychází z právní úpravy účinné ke dni 1. ledna 2026.

Originál: PDF na mzd.gov.cz (11 stran) · podepsáno 6. 10. 2026 · zpracovatelka: Alena Fikejzová

Ministerstvo zdravotnictví · Sekce zdravotního pojištění a evropských fondů · Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním · Oddělení správy zdravotních pojišťoven a mezinárodní koordinace

1 Platba za registraci

Smluvní poskytovatel nesmí po pacientovi požadovat tzv. registrační poplatek (platbu za registraci) ani žádnou jinak označenou platbu, kterou by podmiňoval přijetí pacienta do péče nebo poskytnutí zdravotních služeb jako takových. Podmínění péče poskytnutím platby nebo jiného prospěchu výslovně zapovídá § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách.

V tomto směru je nerozhodné, jak poskytovatel požadovanou platbu nazývá (např. registrační, administrativní, administrativně-technický či roční poplatek). Pro posouzení přípustnosti či nepřípustnosti požadované platby není rozhodující její označení, nýbrž její skutečná povaha a účel.

Smluvní poskytovatel rovněž nemůže registraci či poskytnutí zdravotních služeb podmínit platbou (např. poplatkem za „prémiovou péči“) ani s odkazem na to, že slouží k úhradě určitých služeb (např. „služeb recepce“, zasílání pozvánek k preventivním prohlídkám, zasílání výsledků vyšetření e-mailem apod.), které jsou „doplňkového“ či „nadstandardního“ charakteru.

I v případě, že by požadovaná platba byla určena k pokrytí služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, podle § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách platí, že smluvní poskytovatel nesmí podmínit přijetí pacienta do péče (včetně registrace) nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb ani nákupem zboží či služeb.

Z předmětného zákazu jsou výslovně vyloučeny toliko případy, kdy poskytovatel po pacientovi žádá platbu za zboží či služby, které jsou nezbytné pro poskytnutí zdravotních služeb (např. podmínění pokračování v poskytování zdravotní péče v oboru ortodoncie úhradou fixního aparátu, nebo v oboru zubní lékařství úhradou zubní náhrady zhotovené zubním technikem), ovšem za podmínky, že nejsou hrazené z veřejného zdravotního pojištění nebo jsou hrazené jen částečně.

Lze shrnout, že stejně jako zaplacení registračního poplatku musí být platba za čerpání zbytných („doplňkových“, „nadstandardních“ apod.) služeb u smluvního poskytovatele pouze možností pacienta, závislou na jeho dobrovolné volbě; nikoliv podmínkou péče či registrace.

Naopak pokud smluvní poskytovatel platbou nebo nákupem zboží či služeb podmiňuje přijetí pacienta do péče (včetně registrace) nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb, je tento postup v rozporu s § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách.

PhDr. Mgr. Adam Ander, MHA
ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním
podepsáno elektronicky 25. 9. 2026

Metodické stanovisko Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 25582/2026-2/DZP vychází z právní úpravy účinné ke dni 1. ledna 2026.

Originál: PDF na mzd.gov.cz (1 strana) · podepsáno 25. 9. 2026 · zpracovatelka: Alena Fikejzová

Ministerstvo zdravotnictví · Sekce zdravotního pojištění a evropských fondů · Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním · Oddělení správy zdravotních pojišťoven a mezinárodní koordinace

2 Platby za objednání

2.1 Platba za přednostní termín objednání

Poskytovatel zdravotních služeb (dále jen „poskytovatel“) se z hlediska stanovení termínu poskytnutí zdravotních služeb, resp. pořadí pacientů, musí řídit především zdravotním stavem příslušných pacientů, tedy časovou naléhavostí potřebné zdravotní péče.¹

Proto není přípustné, aby pro smluvního či nesmluvního poskytovatele bylo z hlediska stanovení pořadí pacientů a včasnosti termínu rozhodující, zda zaplatili požadovanou platbu, či nikoliv; jinak řečeno, poskytovatel nemůže časově upřednostňovat pacienty, kteří zaplatili poplatek, na úkor ostatních pacientů. Vzhledem k tomu smluvní ani nesmluvní poskytovatel nesmí požadovat platbu za přednostní termín objednání.

Požadování platby za přednostní termín objednání představuje podmiňování přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytnutí zdravotních služeb poskytnutím platby, tudíž je v případě smluvního poskytovatele takový postup v rozporu s § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách.

2.2 Platba za způsob objednání

Základním pravidlem je, že smluvní poskytovatel nesmí platbou za způsob objednání (např. za objednání prostřednictvím elektronického objednávkového systému) podmiňovat přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb.²

Z toho vyplývá, že pokud smluvní poskytovatel nabízí pacientům zpoplatněný způsob objednání, je vždy povinen zajistit pacientům bezplatnou možnost objednání k poskytovaným zdravotním službám (např. vedle zpoplatněného objednání prostřednictvím elektronického objednávkového systému umožnit pacientům také bezplatné objednání telefonicky nebo e-mailem).

Zároveň poskytovatel (smluvní i nesmluvní) nesmí z hlediska včasnosti termínu zvýhodňovat pacienty, kteří využili zpoplatněný způsob objednání, na úkor jiných pacientů; jinak řečeno, poskytovatel musí umožňovat bezplatné objednání na termíny z hlediska včasnosti srovnatelné s termíny pro zpoplatněný způsob objednání.

Bezplatný způsob objednání musí být pacientům reálně dostupný a funkčně srovnatelný se zpoplatněným způsobem objednání; zpoplatněný způsob objednání nesmí vést ke kratším čekacím dobám, vyšší dostupnosti termínů ani jiné faktické výhodě v přístupu ke hrazeným službám.

V obecné rovině lze za srovnatelný termín z hlediska včasnosti v případě plánované péče považovat termín odlišující se od zpoplatněné varianty toliko v řádu hodin či jednotek dnů; avšak nikoliv nabídku zpoplatněných termínů v řádu dnů, zatímco bezplatně se lze objednat až v řádu několika týdnů či měsíců.

Výše uvedené závěry platí bez ohledu na to, zda poskytovatel zpoplatněný způsob objednání technicky a organizačně zajišťuje samostatně, kdy pacient hradí poplatek přímo jemu; nebo ve spolupráci se subjektem odlišným od poskytovatele, typicky na základě soukromoprávního smluvního vztahu, kdy pacient platbu za objednání platí výhradně tomuto subjektu (typicky se s takovým postupem lze setkat v případě elektronických objednávkových systémů). Oba uvedené postupy jsou vzhledem k výše uvedenému u smluvního poskytovatele přípustné pouze za podmínky, že zároveň umožňuje pacientům také bezplatné objednání k poskytnutí zdravotních služeb (tj. jiným způsobem objednání), a to z hlediska včasnosti na srovnatelné termíny.

Pokud smluvní poskytovatel bezplatné objednání k poskytnutí zdravotních služeb neumožňuje, podmiňuje tím přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytnutí zdravotních služeb nákupem služby (službou se zde rozumí samotné objednání, nezávisle na jeho způsobu), která není nezbytná pro poskytnutí zdravotních služeb, což je v rozporu s § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách.

PhDr. Mgr. Adam Ander, MHA
ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním
podepsáno elektronicky 25. 9. 2026

Metodické stanovisko Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 25582/2026-3/DZP vychází z právní úpravy účinné ke dni 1. ledna 2026 a je platné do dne 31. prosince 2026.

Originál: PDF na mzd.gov.cz (2 strany) · podepsáno 25. 9. 2026 · zpracovatelka: Alena Fikejzová

Ministerstvo zdravotnictví · Sekce zdravotního pojištění a evropských fondů · Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním · Oddělení správy zdravotních pojišťoven a mezinárodní koordinace

3 Platba za nedodržení termínu objednání

Platba za nedodržení domluveného termínu poskytnutí zdravotních služeb je ze své povahy smluvní pokutou,¹ tudíž ji poskytovatel (smluvní či nesmluvní) může od pacientů požadovat pouze, pokud předem s pacientem smluvně² sjedná:

• za jakých podmínek mu vzniká povinnost pokutu zaplatit; a
• jaká bude výše pokuty – buď přesnou výši, nebo způsob jejího určení.

Smluvní ujednání pokuty je podmíněno dobrovolným a výslovným souhlasem pacienta; nesmí k němu být ze strany poskytovatele nucen. Souhlas pacienta se smluvním ujednáním o pokutě za nedodržení termínu musí být zachycen písemně nebo jiným prokazatelným způsobem umožňujícím ověření obsahu a rozsahu souhlasu pacienta. Konkrétní způsob zachycení souhlasu (např. elektronicky, podpisem čestného prohlášení, dohody apod.) závisí na dohodě poskytovatele a pacienta.

Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel informaci o pokutě za nedodržení termínu sdělí či zveřejní pouze jednostranně (např. na svých internetových stránkách, v čekárně nebo prostřednictvím hromadného e-mailu či SMS), aniž by pacient jakkoliv vyjádřil svůj souhlas. V takovém případě je požadování pokuty nepřípustné a pokud se pacient na objednaný termín nedostaví, není povinen jej uhradit.

Pokud smluvní poskytovatel pokutu za nedodržení termínu s pacientem předem platně nesjedná, ale přesto po pacientovi zaplacení pokuty za nedodržení termínu požaduje jako podmínku poskytnutí zdravotní služby, jedná se o podmínění přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb poskytnutím platby, což je v rozporu s § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách.

PhDr. Mgr. Adam Ander, MHA
ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním
podepsáno elektronicky 25. 9. 2026

Metodické stanovisko Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 25582/2026-4/DZP vychází z právní úpravy účinné ke dni 1. ledna 2026.

Originál: PDF na mzd.gov.cz (1 strana) · podepsáno 25. 9. 2026 · zpracovatelka: Alena Fikejzová

Ministerstvo zdravotnictví · Sekce zdravotního pojištění a evropských fondů · Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním · Oddělení správy zdravotních pojišťoven a mezinárodní koordinace

4 Platba za využití pohotovostní služby nebo urgentního příjmu

4.1 Urgentní příjem a triáž

Urgentní příjem je specializované pracoviště poskytovatele akutní lůžkové péče, v němž je zajišťován nepřetržitý příjem a poskytování neodkladné a akutní péče pacientům s náhle vzniklým závažným postižením zdraví, v přímém ohrožení života nebo s náhlým zhoršením průběhu onemocnění.¹

Urgentní příjem žádné poplatkové povinnosti nepodléhá (na rozdíl od pohotovostní služby, za jejíž využití je pacient až na výjimky povinen platit regulační poplatek, srov. část 4.2). Poplatkem není zatížena ani samotná triáž pacienta, který se na urgentní příjem dostaví.

4.2 Regulační poplatek za využití pohotovostní služby

Pohotovostní službou se rozumí poskytování ambulantní péče pacientům mimo pravidelnou ordinační dobu v případech náhlé změny jejich zdravotního stavu nebo zhoršení průběhu onemocnění.² Dělí se na lékařskou pohotovostní službu (pro dospělé nebo pro děti), pohotovostní službu v oboru zubní lékařství a lékárenskou pohotovostní službu.³

Za využití lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby v oboru zubní lékařství je poskytovatel nikoliv pouze oprávněn, nýbrž přímo povinen vybrat od pacienta (resp. od jeho zákonného zástupce) regulační poplatek ve výši 90 Kč.⁴

Jedná se o zákonem stanovenou výjimku z obecného zákazu požadovat úhradu za služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění.⁵

V rámci pohotovostní služby se regulační poplatek neplatí pouze ve stanovených výjimečných případech,⁶ zejména pokud lékař na pohotovosti shledá, že stav pojištěnce vyžaduje hospitalizaci, nebo pokud jde o pacienta, jemuž jsou poskytovány dávky v hmotné nouzi. S ohledem na části 4.1 a 4.2 lze shrnout, že pokud je pacient v rámci triáže odeslán na pracoviště urgentního příjmu, neplatí žádný poplatek; naopak je-li pacient v rámci triáže odeslán na pohotovost, vztahuje se na něj povinnost uhradit regulační poplatek za využití pohotovostní služby.

4.3 Pohotovostní příplatek v lékárně

V rámci lékárenské pohotovostní služby některé lékárny v praxi požadují tzv. pohotovostní příplatek, který právní předpisy výslovně neupravují. Lékárna nesmí pohotovostní příplatek požadovat za výdej léčivého přípravku nebo zdravotnického prostředku plně nebo částečně hrazeného z veřejného zdravotního pojištění, a to jak z důvodu zákazu požadovat úhradu za služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění,⁷ tak s ohledem na právo pojištěnce na výdej předepsaných léčivých přípravků a zdravotnických prostředků plně nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění.⁸

Lékárna naopak může pohotovostní příplatek vybrat pouze za výdej nebo prodej léčivého přípravku nebo zdravotnického prostředku, který není hrazen z veřejného zdravotního pojištění, protože na takový výdej se zákaz požadovat úhradu za hrazené služby nevztahuje.

Léčivý přípravek nebo zdravotnický prostředek může být vydán jako plně nebo částečně hrazený z veřejného zdravotního pojištění pouze na základě lékařského předpisu, resp. poukazu. Nicméně, některé léčivé přípravky nebo zdravotnické prostředky vydávané na základě lékařského předpisu, resp. poukazu, z veřejného zdravotního pojištění hrazeny nejsou (např. nehrazené léčivé přípravky, k nimž existuje plně či částečně hrazená varianta se stejnou účinnou látkou; hormonální antikoncepce), tudíž za jejich výdej může lékárna požadovat pohotovostní příplatek.

Lékárna je zároveň povinna na žádost pacienta vydat jiný léčivý přípravek se stejnou účinnou látkou (se stejnou cestou podání a se stejnou lékovou formou) s nižším doplatkem, pokud je k dispozici a zároveň předepisující lékař na receptu nevyznačil, že předepsaný léčivý přípravek nelze nahradit.⁹

PhDr. Mgr. Adam Ander, MHA
ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním
podepsáno elektronicky 25. 9. 2026

Metodické stanovisko Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 25582/2026-5/DZP vychází z právní úpravy účinné ke dni 1. ledna 2026.

Originál: PDF na mzd.gov.cz (2 strany) · podepsáno 25. 9. 2026 · zpracovatelka: Alena Fikejzová

Ministerstvo zdravotnictví · Sekce zdravotního pojištění a evropských fondů · Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním · Oddělení správy zdravotních pojišťoven a mezinárodní koordinace

5 Platba za eRecept

Lékař je povinen léčivé přípravky předpisovat na recept pro konkrétního pacienta zásadně v elektronické podobě, tj. na tzv. eRecept;¹ vystavení receptu pro konkrétního pacienta v listinné podobě je přípustné pouze v zákonem taxativně vymezených případech² (např. pokud eRecept nelze vystavit z technických důvodů, v rámci poskytování zdravotní péče ve vlastním sociálním prostředí pacienta nebo zdravotnické záchranné služby, žádá-li pacient vystavení receptu, který má být uplatněn v jiném členském státě EU apod.).

Pokud lékař léčivý přípravek předepisuje v elektronické podobě, musí identifikátor eReceptu pacientovi vždy předat bezplatně, a to i v případě, že si pacient zvolí zaslání eReceptu (například e-mailem nebo SMS zprávou), nikoliv jeho osobního předání.

Bezplatné předání i bezplatné zaslání eReceptu je bezpodmínečnou zákonnou povinností poskytovatele, zakotvenou v § 80 odst. 4 zákona o léčivech:

„(4) Identifikátor elektronického receptu se předává pacientovi bezplatně; při předání identifikátoru elektronického receptu nesmí docházet ke zvýhodnění konkrétního poskytovatele zdravotních služeb poskytujícího lékárenskou péči 9) nebo k zásahu do práva pacienta na volbu poskytovatele zdravotních služeb poskytujícího lékárenskou péči. Pokud si pacient nezvolí jinak, je mu identifikátor elektronického receptu předán prostřednictvím listinného formuláře. Pacient si může zvolit možnost bezplatného zaslání identifikátoru elektronického receptu jiným způsobem než uvedeným ve větě druhé, kterým je

1. datová zpráva zaslaná na adresu elektronické pošty pacienta s využitím služby centrálního úložiště elektronických receptů,
2. textová zpráva zaslaná na mobilní telefonní přístroj pacienta s využitím služby centrálního úložiště elektronických receptů,
3. datová zpráva s využitím webové nebo mobilní aplikace systému eRecept zpřístupněná Ústavem,
4. datová zpráva zaslaná, na základě dohody s předepisujícím lékařem, na adresu elektronické pošty pacienta s využitím služby informačního systému předepisujícího lékaře, nebo
5. textová zpráva zaslaná, na základě dohody s předepisujícím lékařem, na mobilní telefonní přístroj pacienta s využitím služby informačního systému předepisujícího lékaře.“

Na základě citovaného ustanovení smluvní ani nesmluvní poskytovatel nesmí předání či zaslání identifikátoru eReceptu podmínit zaplacením jakéhokoliv poplatku (ať již jednorázovou či roční platbou), a to bez ohledu na konkrétní formu (předání prostřednictvím listinného formuláře nebo zasláním SMS či e-mailem) nebo způsob zaslání (s využitím centrálního úložiště eReceptů, mobilní aplikace systému eRecept nebo informačního systému předepisujícího lékaře) identifikátoru eReceptu.³

Lze upozornit, že ustanovení § 80 odst. 4 zákona o léčivech ve své třetí větě výslovně uvádí, že poskytovatel je povinen identifikátor eReceptu pacientovi také bezplatně zaslat (tj. předat distančním způsobem), pokud si pacient tento způsob zvolí. Proto poskytovatel nesmí požadovat platbu ani za samotné zaslání identifikátoru eReceptu (např. e-mailem), a to ani např. s odvoláním na bezplatnou alternativu předání identifikátoru eReceptu prostřednictvím listinného formuláře (tj. na možnost pacienta osobně si eRecept vyzvednout v ordinaci), nebo s odůvodněním, že samotné vystavení eReceptu bylo bezplatné a platba pokrývá pouze jeho zaslání.

Obdobně požadování poplatku za zaslání identifikátoru eReceptu poskytovatel nemůže odůvodnit ani tím, že poplatek představuje spoluúčast na administraci informačního systému, na jeho vývoji a na dalších službách, které samy o sobě nemusí být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, jelikož ustanovení § 80 odst. 4 zákona o léčivech jako jeden z bezplatných způsobů předání eReceptu výslovně uvádí jeho předání s využitím informačního systému předepisujícího lékaře.

Dále je nepřípustný jakýkoliv nerovný přístup poskytovatele k pacientům v rámci vystavování eReceptu v závislosti na tom, zda pacient zaplatil požadovaný poplatek, či nikoliv, zejména z hlediska vyžadování osobní návštěvy pacienta u lékaře před vystavením eReceptu (ačkoliv zaslání eReceptu bez osobní návštěvy závisí na rozhodnutí předepisujícího lékaře, toto rozhodnutí by se mělo odvíjet především od medicínských důvodů, zejména od povahy preskripce a zdravotního stavu pacienta; nikoliv od zaplacení poplatku).

Nepřípustné je rovněž, aby poskytovatel u pacientů, kteří nezaplatili poplatek, předání či zaslání identifikátoru eReceptu jakkoliv oddaloval.

Pokud poskytovatel nebo lékař povinnost zajistit bezplatné předání nebo bezplatné zaslání eReceptu poruší, dopouští se především přestupku⁴ v oblasti humánních léčiv, k jehož projednání je příslušný Státní ústav pro kontrolu léčiv.⁵

Podmiňuje-li poskytovatel zaplacením poplatku za předání či zaslání identifikátoru eReceptu přímo samotné přijetí pacienta do péče nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb, jedná se o podmínění poskytnutím platby, což je v rozporu s § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách.

PhDr. Mgr. Adam Ander, MHA
ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním
podepsáno elektronicky 25. 9. 2026

Metodické stanovisko Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 25582/2026-6/DZP vychází z právní úpravy účinné ke dni 1. ledna 2026.

Originál: PDF na mzd.gov.cz (2 strany) · podepsáno 25. 9. 2026 · zpracovatelka: Alena Fikejzová

Ministerstvo zdravotnictví · Sekce zdravotního pojištění a evropských fondů · Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním · Oddělení správy zdravotních pojišťoven a mezinárodní koordinace

6 Platba za dentální hygienu

V praxi někteří poskytovatelé v oboru zubní lékařství nebo ortodoncie (dále jen „zubní lékaři“) vyžadují, aby pacient před poskytnutím zdravotních služeb nebo již před samotným přijetím do péče (registrací) absolvoval dentální hygienu, kterou si platí sám.

Dentální hygiena jakožto samostatná zdravotní služba zpravidla není hrazena z veřejného zdravotního pojištění a typicky je poskytována nesmluvními poskytovateli (v oboru dentální hygienistka), z jejichž strany samotné požadování platby za dentální hygienu typicky nezakládá porušení § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách.

Nicméně, ačkoliv má dentální hygiena preventivní efekt (zejména z hlediska předcházení tvorbě zubního kazu a parodontitidy), zpravidla pro žádné zdravotní služby v oboru zubní lékařství není nezbytnou zdravotní službou.

Případné nezbytné odstranění zubního kamene zubním lékařem v situacích, kdy zubní kámen skutečně znemožňuje provedení určitého zdravotního výkonu (což se v praxi stává jen velmi výjimečně), je zpravidla zahrnuto v příslušném zdravotním výkonu,¹ tudíž se jedná o zdravotní službu hrazenou z veřejného zdravotního pojištění [a požadování platby za takový výkon ze strany smluvního zubního lékaře by bylo v rozporu s § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách].

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud smluvní zubní lékař podmiňuje stomatologické ošetření absolvováním dentální hygieny placené pacientem, jedná se o podmínění přijetí pacienta do péče (registrace) nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb nákupem služby, která není pro poskytnutí zdravotních služeb nezbytná, což je v rozporu s § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách.

Nesmluvní zubní lékař nesmí podmínit absolvováním zpoplatněné dentální hygieny poskytnutí neodkladné stomatologické péče.² Požadavek absolvování dentální hygieny jako podmínky jiné stomatologické péče musí být pacientovi ze strany nesmluvního zubního lékaře předem transparentně sdělen a musí být přiměřený a odborně odůvodnitelný.

PhDr. Mgr. Adam Ander, MHA
ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním
podepsáno elektronicky 25. 9. 2026

Metodické stanovisko Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 25582/2026-7/DZP vychází z právní úpravy účinné ke dni 1. ledna 2026.

Originál: PDF na mzd.gov.cz (1 strana) · podepsáno 25. 9. 2026 · zpracovatelka: Alena Fikejzová

Ministerstvo zdravotnictví · Sekce zdravotního pojištění a evropských fondů · Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním · Oddělení správy zdravotních pojišťoven a mezinárodní koordinace

7 Platba za druhou zubní preventivní prohlídku v roce

Nezletilí pojištěnci (do 18 let věku) mají v jednom roce¹ nárok na dvě preventivní prohlídky v oboru zubní lékařství hrazené z veřejného zdravotního pojištění.² Rovněž těhotné pojištěnky mají nárok na dvě preventivní prohlídky v průběhu těhotenství.³ Po těchto skupinách pacientů tak poskytovatel v oboru zubní lékařství nemůže požadovat úhradu za druhou preventivní prohlídku v daném roce, resp. v těhotenství.

U dospělých pojištěnců je preventivní prohlídka v oboru zubní lékařství hrazena z veřejného zdravotního pojištění pouze jedenkrát ročně.⁴ Pokud však registrující poskytovatel v oboru zubní lékařství vyhodnotí, že zdravotní stav pacienta odůvodňuje provedení druhé prohlídky v daném roce (pacient např. trpí vysokou kazivostí zubů nebo má jiné chronické obtíže v dutině ústní), je tato rovněž hrazena z veřejného zdravotního pojištění⁵ a požadování úhrady za ni by ze strany smluvního poskytovatele bylo v rozporu s § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách.

Naopak pokud druhou prohlídku vyžaduje sám pacient, aniž by podle odborného posouzení poskytovatele její provedení odůvodňoval zdravotní stav pacienta, není tato druhá prohlídka hrazena z veřejného zdravotního pojištění a poskytovatel je oprávněn za ni od pacienta požadovat úhradu.⁶

PhDr. Mgr. Adam Ander, MHA
ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním
podepsáno elektronicky 6. 10. 2026

Metodické stanovisko Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 25582/2026-8/DZP vychází z právní úpravy účinné ke dni 1. ledna 2026.

Originál: PDF na mzd.gov.cz (1 strana) · podepsáno 6. 10. 2026 · zpracovatelka: Alena Fikejzová

Ministerstvo zdravotnictví · Sekce zdravotního pojištění a evropských fondů · Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním · Oddělení správy zdravotních pojišťoven a mezinárodní koordinace

8 Platba za přítomnost nebo pobyt doprovodu

8.1 Platba za přítomnost doprovodu

Přítomnost doprovodu (např. zákonného zástupce, opatrovníka nebo osoby blízké) při poskytování zdravotních služeb (např. při provedení zdravotního výkonu, při hospitalizaci či u porodu) poskytovatel zpoplatnit nesmí. Požadování takové platby zákon o zdravotních službách výslovně zapovídá.¹

Na přítomnost doprovodu má pacient zákonné právo,² k jehož uplatnění je poskytovatel povinen zajistit potřebné podmínky a opatření.³

Poskytovatel dále nesmí podmínit umožnění přítomnosti doprovodu platbou za jiné plnění,⁴ včetně úhrady běžných výdajů na provoz zdravotnického zařízení (např. dezinfekčních prostředků).⁵ Čerpání doplňkových služeb, které nejsou pro přítomnost doprovodu nezbytné (může se jednat např. o poskytnutí cvičebních či relaxačních pomůcek nebo dodatečných přikrývek) se musí odvíjet od volby dotčené osoby, nesmí se jednat o podmínku přítomnosti doprovodu.⁶

Jak požadování platby za samotnou přítomnost doprovodu, tak podmiňování této přítomnosti nákupem jiného plnění (zboží či služby), je v rozporu s § 28 odst. 8 a § 48 odst. 6 písm. c) zákona o zdravotních službách.

Poskytovatel nicméně může požadovat přiměřenou platbu za náklady účelně vynaložené v souvislosti s přítomností doprovodu,⁷ tedy náhradu nákladů, které přítomnost doprovodu objektivně nezbytně vyžaduje, nad rámec běžného provozu zdravotnického zařízení.⁸ Může se jednat např. o náklady vynaložené na nezbytné individuální proškolení (edukaci, instruktáž) doprovodu nebo na materiální vybavení doprovodu⁹ nad rámec běžných výdajů na provoz zdravotnického zařízení (např. náklady na ochranné a hygienické prostředky pro doprovod – jednorázový hygienický oděv, roušku, návleky na obuv apod.). Výše platby za účelně vynaložené náklady musí být přiměřená, tedy odpovídat ceně a skutečnému množství spotřebovaného materiálu nebo rozsahu poskytnutých úkonů.¹⁰

Zásadní je, že platba za účelně vynaložené náklady nesmí být využívána za účelem odrazení pacientů nebo jimi zvolených osob od realizace zákonného práva na přítomnost doprovodu.¹¹

8.2 Platba za pobyt doprovodu

Pobyt doprovodu, tedy celodenní přítomnost doprovodu včetně ubytování (lůžka) a stravy při hospitalizaci pacienta, je poskytovatel povinen umožnit bezplatně u pojištěnce mladšího 6 let věku a u pojištěnce staršího 6 let věku, u něhož pobyt doprovodu (tzv. průvodce) schválila zdravotní pojišťovna.¹² Požadování úhrady za takový pobyt by bylo v rozporu s § 48 odst. 6 písm. a) zákona o zdravotních službách.

Naopak u ostatních skupin pacientů poskytovatel pobyt doprovodu může zpoplatnit, avšak stále je ze zákona zpravidla povinen jej umožnit, jedná-li se o pobyt společně s hospitalizovaným nezletilým pacientem nebo pacientem s ustanoveným zástupcem, pokud tomu nebrání závažné provozní nebo medicínské důvody.¹³

Potřeba přítomnosti doprovodu musí být vždy individuálně posouzena s ohledem na zdravotní stav, komunikační schopnosti, míru soběstačnosti a zvláštní potřeby pacienta, zejména u osob se zdravotním postižením, kognitivní poruchou nebo jinou zranitelností.

Zároveň i v rámci pobytu doprovodu ovšem platí zákaz požadování platby za přítomnosti doprovodu jako takovou nebo podmiňování jejího umožnění platbou za jiné plnění, s výjimkou přiměřené náhrady účelně vynaložených nákladů¹⁴ (v podrobnostech srov. část 8.1).

Stejně jako náhrada účelně vynaložených nákladů musí být výše platby za pobyt doprovodu přiměřená,¹⁵ a to také s ohledem na povinnost poskytovatele dodržovat pravidla cenové regulace, přičemž za rámcově přiměřenou výši platby za pobyt doprovodu lze považovat výši úhrady pro OD 00031 (den pobytu doprovodu pacienta do 6 let věku) nebo OD 00032 (den pobytu doprovodu pacienta nad 6 let věku) z veřejného zdravotního pojištění. Pro ilustraci, výše úhrady za uvedené ošetřovací dny pro rok 2026 v rámci akutní lůžkové péče činila 572 Kč¹⁶; v rámci následné, dlouhodobé, sociálně-zdravotní a hospicové lůžkové péče se v roce 2025 pohybovala přibližně mezi 400 až 1 200 Kč.¹⁷

PhDr. Mgr. Adam Ander, MHA
ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním
podepsáno elektronicky 6. 10. 2026

Metodické stanovisko Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 25582/2026-9/DZP vychází z právní úpravy účinné ke dni 1. ledna 2026.

Originál: PDF na mzd.gov.cz (2 strany) · podepsáno 6. 10. 2026 · zpracovatelka: Alena Fikejzová