Školní jídelna je zvláštní instituce. Nikdo ji nepovažuje za zdravotnické zařízení, a přesto každý školní den rozhoduje o třetině toho, co sní 1,6 milionu dětí. V mateřských školách, kde děti dostávají i svačiny, jde podle nutričních terapeutů až o 60 procent denního příjmu. První díl popsal, co říkají výživové normy a že z nich vláda chce udělat doporučení. Tento díl se ptá, o co se hraje: jak jsou na tom české děti a co víme o tom, jestli školní oběd jejich zdraví mění.
Zdroje: WHO COSI 6. kolo; Voráčová et al., Central European Journal of Public Health 2025; Lenčová a Broukal, Česká stomatologie 2012; Eurostat EU-SILC (ilc_chmd08). Plné citace v sekci Zdroje.
Obezita: u malých dětí stojí, u dospívajících roste
Nejpřesnější data máme o sedmiletých. Sledování WHO COSI děti neptá, ale váží a měří. V posledním kole mělo nadváhu nebo obezitu 21 procent českých sedmiletých dětí. Proti roku 2019 se to významně nezměnilo, což lze číst jako dobrou zprávu. Horší zpráva je schovaná uvnitř: těžkou obezitu mělo 3,8 procenta dětí, tedy zhruba jedno dítě v každé první třídě.
U starších dětí je vývoj zřetelnější. Studie HBSC sleduje jedenácti- až patnáctileté od roku 2002 a za dvacet let nasbírala údaje od více než 52 tisíc českých školáků. Podíl chlapců s obezitou vzrostl ze 3,0 na 8,5 procenta, dívek z 1,3 na 3,4 procenta. Nadváhu má každý pátý chlapec (19,9 procenta) a každá osmá dívka (12,9 procenta). Tato čísla vycházejí z toho, co děti samy uvedly o své výšce a váze, takže skutečnost bude spíš horší.
Zdroj: Voráčová J. et al., Central European Journal of Public Health 2025;33(4):260–266, tabulka 1. Studie HBSC, děti 11–15 let, vlastní údaj o výšce a hmotnosti, referenční hodnoty WHO 2007. Rodiny jsou rozdělené podle škály rodinného blahobytu.
Poslední čtyři sloupce jsou pro tento článek nejdůležitější. Obezita dětí z nejchudších rodin je dvakrát vyšší než u dětí z nejbohatších a tento rozdíl se za dvacet let nezmenšil. Jiná analýza týchž dat uvádí u chlapců z rodin s nízkým sociálním postavením obezitu 11 procent. Podle HBSC mají vyšší pravděpodobnost obezity děti z Ústeckého kraje, z venkova a žáci základních škol proti gymnazistům.
Po pandemii zaznělo číslo ještě vyšší: 16 procent obézních dětí ve věku 5–17 let v roce 2021 proti 10 procentům v roce 2016. Pochází ze studie Státního zdravotního ústavu a pediatrů, do které se ordinace hlásily dobrovolně. Vážená a reprezentativní šetření COSI a HBSC takový skok nepotvrdila, proto s ním tady nepracujeme jako s hlavním údajem.
Proč na dětské obezitě záleží víc než na estetice: přetrvává. Podle systematického přehledu patnácti dlouhodobých studií zůstává obézních asi 55 procent obézních dětí i v dospívání a zhruba 80 procent obézních dospívajících i v dospělosti. Tatáž práce ale připomíná, že 70 procent obézních dospělých v dětství obézních nebylo. Prevence u dětí je tedy nutná, a sama dospělou obezitu nevyřeší.
Zubní kaz: nemoc, o které skoro nemáme data
Zubní kaz je nejčastější chronické onemocnění dětí a s cukrem souvisí přímo. Poslední celostátní šetření předškoláků proběhlo ve školním roce 2010/2011. Z 1 232 pětiletých dětí ve 44 obcích mělo zcela zdravý chrup jen 50,9 procenta. Na jedno dítě připadalo v průměru 2,55 zubu s kazem, výplní nebo vytrženého a ošetřená byla jen pětina zubů, které ošetření potřebovaly. U třetiny dětí s nejhorším chrupem šlo v průměru o 6,9 zubu.
Novější celostátní údaj se nám najít nepodařilo. U dvanáctiletých pracuje náš indikátor kazivosti chrupu s hodnotou 2,96 zubu z roku 2003, protože mladší ověřitelné číslo neexistuje. Stát tedy o nejčastější dětské nemoci patnáct let neví, jak se vyvíjí.
Tady má vyhláška nejpřímější účinek. Zákaz slazených nápojů v jídelnách míří na nejčastější zdroj volných cukrů v dětském jídelníčku. Kancelář WHO v Česku to ve svém dopise ministerstvu shrnula větou: „Konzumace i jediného slazeného nápoje přibližuje děti k maximální doporučené hranici.“ Zákaz podpořila i Česká stomatologická komora. O tom, co tekutý cukr dělá s tělem, jsme psali v sérii o slazených nápojích.
Co děti jedí, když nejsou ve škole
Podle HBSC z roku 2018 snídalo každý den jen 49 procent školáků, ovoce jedlo denně 46 procent a zeleninu 37 procent. Slazené nápoje pilo denně 14 procent dětí, proti téměř třetině v roce 2006. To je jeden z mála ukazatelů, který se zlepšil.
Zajímavější je, v čem se liší děti z chudých a bohatých rodin. Report HBSC z června 2026 ukazuje, že v pití limonád a jedení chipsů skoro žádný rozdíl není: slazené nápoje pije denně 13,6 procenta dětí z nejchudších rodin a 11,5 procenta z nejbohatších. Rozdíl je v tom, co chudším dětem chybí. Ovoce jí denně 35 procent z nich, zatímco mezi zajištěnějšími polovina. A více než třetina dětí z nemajetných rodin ve všední dny vůbec nesnídá.
Pro debatu o školních obědech je to podstatné zjištění. Chudší děti nejedí víc nezdravého jídla. Mají méně toho dobrého a méně pravidelných jídel. Školní oběd se zeleninou, luštěninami a rybou tak doplňuje přesně to, co jim doma chybí.
Jediné teplé jídlo dne? Co se dá doložit
Ředitelka Státního zdravotního ústavu Barbora Macková tento týden řekla: „Pro mnoho dětí je školní oběd jediným teplým jídlem denně.“ Podobně to formuluje organizace Women for Women, která provozuje projekt Obědy pro děti. Statistika, která by říkala, kolika dětí se to týká, neexistuje. Tvrzení stojí na zkušenosti škol a neziskových organizací.
Nejblíž k tvrdému údaji je evropské šetření životních podmínek. Podle Eurostatu žilo v roce 2025 v příjmové chudobě 13,7 procenta českých dětí, tedy 287 tisíc. V roce 2024 nemělo 2,9 procenta dětí do 16 let z finančních důvodů každý den jídlo s masem, rybou nebo jejich plnohodnotnou náhradou. Mezi dětmi ohroženými chudobou nebo sociálním vyloučením to bylo 13,1 procenta, tedy každé osmé.
Zdroj: Eurostat, EU-SILC, tabulky ilc_chmd08 a ilc_chmd07, děti do 16 let ohrožené chudobou nebo sociálním vyloučením, rok 2024. V celé dětské populaci je Česko pod průměrem EU (2,9 % proti 3,0 % a 1,7 % proti 2,2 %).
Česko má méně chudých dětí než průměr Evropské unie. Ty, které chudé jsou, jsou na tom ale s jídlem hůř než chudé děti jinde v Evropě. Právě pro ně stát i neziskové organizace platí obědy: v projektu Obědy pro děti to ve školním roce 2022/2023 bylo přes 14 tisíc dětí a Ministerstvo práce a sociálních věcí plánovalo na rok 2025/2026 podpořit téměř 37 tisíc dětí. Pokud stát obědy těmto dětem platí, dává smysl, aby mu záleželo na tom, co v nich je.
Co říkají studie: skladba stravy ano, hmotnost opatrněji
Že se dětem po zavedení výživových standardů změní skladba jídla, je doloženo dobře. Souhrnná analýza 91 školních intervencí zjistila, že standardy pro školní jídlo zvyšují příjem ovoce o tři čtvrtě porce denně, snižují podíl tuků a příjem sodíku o 170 miligramů denně. Pravidla pro prodej ve školách snížila pití slazených nápojů. Přehled 74 studií, který si objednala WHO, došel k závěru, že standardy mají „mírný příznivý účinek“.
U tělesné hmotnosti jsou výsledky slabší a je fér to říct. Zmíněná analýza významný pokles obezity nenašla. Novější metaanalýza sta prací efekt našla, ale malý. Cochranův přehled 172 randomizovaných studií uvádí, že samotné výživové programy u dětí 5–11 let mění hmotnost málo nebo vůbec; hodnotil ovšem hlavně výukové programy, ne závazné normy pro jídelny.
Nejzajímavější jsou studie, které se dívají na chudé děti zvlášť. Ve Spojených státech zpřísnil školní obědy zákon z roku 2010. V celé dětské populaci se obezita potom nezměnila. U dětí žijících v chudobě ale byla v roce 2018 o 47 procent nižší, než kolik by odpovídalo dřívějšímu trendu. Pozdější práce s měřenými daty 14 tisíc dětí potvrdila, že po reformě rostl index tělesné hmotnosti dětí pomaleji. V Anglii přechod na obědy zdarma pro všechny děti snížil obezitu u dětí ve věku 4–5 i 10–11 let a efekt se podle autorů s délkou stravování sčítal. V Japonsku každých deset procentních bodů pokrytí školním obědem snižovalo podíl chlapců s nadváhou o 0,37 procentního bodu.
| Otázka | Co víme | Jak jisté to je |
|---|---|---|
| Mění standardy to, co děti jedí? | Ano: víc ovoce, méně tuku, soli a slazených nápojů. | Konzistentní, efekty malé až střední |
| Snižují obezitu? | V celé populaci málo. U chudých dětí zřetelněji. | Nejisté, převážně observační studie |
| Vyhazují děti zdravější jídlo víc? | Ne. Po zpřísnění v USA snědly víc zeleniny i hlavního jídla. | Vážení talířů ve čtyřech školách |
| Mají obědy dlouhodobý přínos? | Švédské děti s bezplatným obědem po celou základní školu měly o 3 % vyšší celoživotní příjem. | Jedna rozsáhlá studie, 50. a 60. léta |
| Snižují kazivost? | Jedna škola bez slazených nápojů: o 0,37 kazivého zubu méně. | Slabé, přímých studií je málo |
Zdroje: Micha et al. 2018; Durão et al. 2024; Pineda et al. 2021; Spiga et al. 2024; Kenney et al. 2020; Chandran et al. 2023; Holford a Rabe 2024; Miyawaki et al. 2019; Cohen et al. 2014; Lundborg et al. 2022; Thornley et al. 2017. Plné citace níže.
Dvě výhrady patří k poctivému čtení. Americká studie zjistila, že část rodin po zlepšení školních obědů jedla doma hůř, takže se účinek zčásti vyrovnal. A skoro všechny práce pocházejí z USA a Anglie; česká studie, která by změřila účinek školního stravování, neexistuje. Státní zdravotní ústav plánoval vyhodnocení nových norem až po jejich plném zavedení.
Co z toho plyne: školní oběd sám dětskou obezitu nevyřeší a nikdo seriózní to netvrdí. Mění ale skladbu stravy, nejvíc pomáhá dětem, které mají doma nejméně, a je to jediný nástroj, který na ně dosáhne každý den bez ohledu na to, jestli rodina spolupracuje. V prevenci je takových nástrojů málo.
Kolik stojí, když se nic neděje
Obezita stála Česko v roce 2018 podle studie v European Journal of Health Economics 40,8 miliardy korun, tedy 0,8 procenta hrubého domácího produktu. Přímé náklady na léčbu byly 14,5 miliardy, což odpovídalo 3,4 procenta výdajů na zdravotnictví. Pětinu nákladů na zdravotní péči tvořila cukrovka 2. typu.
Na prevenci přitom jde 2,7 procenta českých výdajů na zdravotnictví, méně než v průměru zemí OECD (3,2 procenta). Výživové normy pro jídelny jsou v tomto srovnání neobvykle levné opatření. Nevyžadují nový program ani novou síť zařízení. Jídelny už stojí a vaří, potraviny hradí rodiče a mění se jen to, co se z nich uvaří. Náklady na straně obcí a státu, tedy vybavení kuchyní a práce kuchařek, rozebíráme ve třetím díle.